Být muslimkou v České republice není jednoduché, přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži. Celé mi to potvrzuje i Kateřina Gamal Richterová, mimo jiné spolupracovnice HateFree Culture.

Doposud jsem s vervou odmítala tvrzení, že Češi jsou netolerantní národ, a obhajovala jej v domnění, že vstřícná většina přeci jen převáží názory plné extrémismu a xenofobie. Tento pohled se mi však změnil po sociálním experimentu, který jsem se rozhodla uskutečnit ve svém rodném městě Brně. Oblékla jsem se za muslimskou ženu a vydala se do ulic vykonat běžné činnosti jako zajít do lékárny, nakoupit potraviny a oblečení. Cílem experimentu bylo pozorovat změnu chování kolemjdoucích či prodávajících. Prošla jsem si tak tím, čím muslimové v České republice procházejí každý den.

Ze začátku jsem se bála, že nebudu mít co pozorovat. To se ale změnilo hned příjezdem do středu města. Lidé se mi začali vyhýbat. Zrychlovali chůzi kolem mě a ohlíželi se. Cítila jsem v zádech stovky pohledů, které mne odsuzovaly. Spousta lidí se zastavilo a jen nevěřícně zíralo. První bod plánu bylo nechat se vyfotit u památek, už ten mi ale nevyšel tak, jak jsem doufala. Vždy jsem se za někým vydala, ten ale odcházel tak rychle, že jsem ho nemohla dostihnout. Jediné fotky tedy mám od páru čínských turistů, kteří mi dokonce popřáli hezký den.

V obchodech a lékárně jsem se sice setkala s chladným zacházením, nic ale nebylo tak výrazné, aby se to mohlo přikládat za vinu xenofobnímu chování. Zato chování kolemjdoucích za to jednoznačně označit mohu. První komentář byl od ženy kolem 30 let, která mi do očí silným hlasem řekla: „Tak uhni mi z cesty, ty s tím šátkem”.

Na přechodu jsem se stala tématem vášnivé konverzace dvou seniorek. Slyšela jsem pouze část rozhovoru: „Ježiš, podívej! To je z toho Pákistánu, tam takovéhle celé dny nedělají nic. To je hrozné”. Rozhovor pokračoval nejméně dalších pět minut na zastávce. Na jiném místě se zase vytvořila skupinka zhruba šesti lidí, kteří si na mne ukazovali. Asi nejhorší zážitek mám ale z toho, když jsem procházela kolem desetiletých romských chlapců. Jeden z nich zakřičel: „Hej, tu přibijem na kříž”.

Původně jsem se chtěla ptát i na cestu a vydat se do míst Brna, která jsou označována jako „ghetta”. Ke konci mi ale procházelo hlavou pouze „Už si to chci sundat, nezvládnu to”. Doporučuji si to zkusit každému, kdo nevěří, že zvládat tento tlak je opravdu náročné. Měli bychom se všichni zamyslet nad tím, zda také nemáme předsudky založené na vzhledu. Podle toho přeci nepoznáme, jaký člověk je.

Kateřina Gamal Richterová je muslimkou z české rodiny, která si k víře našla cestu svým postupným zájmem o kulturu. Její zájem a rodící se víra ji přivedla k tomu, že si podala přihlášku na Blízkovýchodní studia. Ve druhém ročníku se rozhodla stát muslimkou a přijmout islám jako součást života. Dnes je matkou tří dětí, své děti vede k islámu nenásilnou formou. Vypravuje jim o náboženství ve formě pohádek, v modlení ji děti samy napodobují.

Jakou máte zkušenost s tím, jak se k vám lidi chovají jako k muslimce? Ať už nejbližší, lidé v práci, či lidé na ulici?

Nejbližší rodina mě respektuje a miluje. Z rodiny mě jako muslimku nepřijali pouze strýc, teta a sestřenice. Kolegové v práci jsou skvělí, stejně tak lidé v obci, kde žijeme.

Někdy se stane, že mají cizí lidé na veřejnosti řeči nebo poznámky. Díky Bohu už se mi to dlouho nestalo. Buď mám štěstí, nebo mě Bůh nějak speciálně chrání, ale opravdu se mi v posledních měsících snad vůbec nestalo, že by mi někdo nadával. Zato moje kamarádka je terčem verbálních útoků velmi často.

Máte nějakou zkušenost, ze které vám mrazí jako mne při příhodě se skupinou chlapců?

Ano, pamatuju si, když jsem byla v osmém nebo devátém měsíci druhého těhotenství, byl prosinec, v centru Prahy kolem mě procházela paní a řekla, ať mi zmrzne břicho. Z toho jsem se dlouho vzpamatovávala.

Obecně mě vždycky nejvíc zasáhne, když mě zle komentují ženy, které jsou ve věku mojí maminky nebo babiček. Často si taky vzpomenu, když jsem byla s kamarádkou a našimi dětmi v zoo a na lavičce seděla paní se svou dcerou, která kojila miminko. A ta paní své dceři znechuceně říká: „No a to jsou Češky!”. Tak jsem zabrzdila kočár a vrátila se k ní. Řekla jsem jí, že jestli nás musí za každou cenu komentovat, tak ať to dělá tak, abychom to neslyšely. A ona, že islám do Evropy nepatří. Tak říkám, že do Evropy patří slušné chování, které ona ale nemá. A odešla jsem. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se ozvala, rázně, ale slušně. Ale dodnes mě strašně mrzí, že má vedle sebe dceru a vnoučátko a na jiné mámy má takové řeči.

Posledním špatným zážitkem byla vlna výhrůžek, která se na mě snesla před dvěma lety (více zde). Dodnes se to řeší s policií a dodnes z toho nejsem v pohodě.