Dokumentární film tvoří bohužel často opomíjený subžánr filmové tvorby, který však oplývá rozmanitostí a originalitou. Právě tyto přednosti se snaží veřejnosti ukázat Mezinárodní festival dokumentárního filmu Ji.hlava, jehož fyzická podoba letos začala 26. října a skončila 1. listopadu. Na následujících 14 dní se festival přesouvá do on-line formy.
Festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který na podzim oslavil své 25. narozeniny, letos uvedl okolo 300 filmů ze všech koutů světa sjednocených pod tématem Snění. „Letošní vizuální koncepce se nese v duchu snění, protože bychom všichni po uplynulém náročném období potřebovali klid a odpočinek,“ přiblížil motiv festivalu jeho ředitel Marek Hovorka. „A tak přistupujeme i k letošní Ji.hlavě: chceme návštěvníkům festivalu, Inspiračního fóra i programu Ji.hlava dětem vytvořit malý wellness pro duši i mysl.“
Ceny putující do zahraničí i do náručí českých tvůrců
Snímky náleží několika soutěžním i nesoutěžním sekcím, ve kterých se udělují ceny. Sekce Opus Bonum, která představuje různorodé kolekce reprezentující tendence světového dokumentu, ocenila slovenský snímek Čiary režisérky Barbory Sliepkové. Dokument, nesoucí spíše formu vizuální básně, ukazuje neorealistické záběry každodenních výjevů dnešní Bratislavy i problémy, kterým musí čelit její obyvatelé.
Z kategorie Opus Bonum pochází i úvodní snímek celého festivalu Když květiny nemlčí běloruského tvůrce Andreie Kutsily. Snímek mapuje občanské protesty v Bělorusku, které následovaly po zmanipulovaných prezidentských volbách roku 2020. „Film je věnován mé sestře a všem ženám, které v Bělorusku protestují,“ vysvětluje režisér. „Je to osobní příběh, ale i příběh mé země.“
Soutěžní sekce Česká radost, která vybírá pouze z tuzemské tvorby, ocenila snímek režiséra Francesca Montagnera Bratrství o třech bosenských bratrech. Režisér sleduje jejich dospívání, vnitřní trápení i hledání sebe sama uprostřed kulturního střetu. Diváckou cenu si odnesl film ze stejné kategorie, který mapuje tíživou realitu dnešní Číny, dokument Nebe novináře Tomáše Etzlera a filmařky Adély Špaljové. Česká radost uvedla i snímek Martina Kohouta HLASY PRO PREZIDENTA aneb Pokus o kontrarevoluci reflektující názorovou roztříštěnost české politické scény a ztrátu polistopadových ideálů.
Studentka FAMU Diana Cam Van Nguyen v rámci České radosti představila krátkometrážní koláž Milý tati, ve které se vyrovnává s pocity odcizení a nemožností porozumět vlastnímu otci. Za zmínku stojí i hraný dokument Očitý svědek Jiřího Havelky, svědectví o popravě karpatských Němců, Maďarů a Slováků, kterou v červnu 1945 u Přerova provedli vojáci československé armády. Tváře a slova tragickým příběhům propůjčili herci Národního divadla. Za zmínku stojí i Síla Martina Marečka věnující se českém filmovému kritikovi Kamilu Filovi nebo Očista Zuzany Piussi o korupční síti, která prostupuje Slovenskem.
Jak pandemie (ne)změnila kulturu
Další ze sekcí Svědectví slučuje snímky, které z mnoha stran zachycují situace v různých místech světa. Zde jednoznačně nejvýraznější místo zaujal Gorbačov. Ráj Vitalije Manského, intimní rozhovor s mužem, který změnil historii. Pozornost vzbudila i existenciální epizoda Beatrix Mileny Czernovsky a Lilith Kraxner.
V sekcích Krátká radost se představily nejnovější krátké snímky, podobně jako v sekcích Fascinace a Fascinace: Exprmntl.cz, kde je (zpravidla) krátkometrážní formát doplněn o experimentální rozměr. Dle festivalové tradice lze na festivalu zhlédnout i dokumenty České televize, například Anny Heleny Třeštíkové nebo Rekonstrukce okupace Jana Šikla. Nově byla letos představena i tvorba pro web ČT, kterou reprezentuje dvanáctidílná série „Novinářky“ v režii Apoleny Rychlíkové a Terezy Reichové. Po skončení festivalu se vybrané dokumenty přesouvají na web Ji.hlavy, kde akreditovaní diváci stihnou snímky, které jim utekly.
Výraznou součástí letošní Ji.hlavy se stala i diskuzní platforma Inspirační fórum. V sekcích Duševní zdraví, O rovnosti a nerovnostech, O digitální budoucnosti, O vztahu člověka ke všemu, co ho obklopuje a O volbách diskutovaly každý den kapacity svého oboru. Na festivalu promluvili (on-line i živě) neurolog Bruce Perry, filozof*ka Judith Butler, digitální ekonom Nick Srnicek, antropoložka Marie Heřmanová nebo ekonomický antropolog a autor Martin Tremčinský.
Celý týden se, stejně jako všechny aktivity posledních týdnů, nesl v duchu co největší snahy o obezřetnost. Do sálů, festivalových prostor i na doprovodný program se dostali skutečně jen návštěvníci s platnými doklady o bezinfekčnosti. Ji.hlava tak ukázala, že kulturu lze dělat i bezpečně. Umožnila divákům snít uprostřed nejisté doby, ve které není zcela jasné, jak bude vypadat zítřek.
