Na nový snímek Václava Marhoula, který budí ve společnosti značné emoce, jsem šel naplněn mírnou skepsí. Skepsí vůči všem těm řečem okolo neuvěřitelně emotivního zážitku plného naturalistické brutality, kvůli které diváci odcházejí z kinosálů. Mé podezření se z velké části potvrdilo, ale můžeme polemizovat, zda to nebylo spíše ku prospěchu věci.
Takže jsem to dokoukal
Myslím, že nejsem příliš tolerantní k násilí ve filmech, nedej bože zbytečnému. O bezúčelnou brutalitu se zde samozřejmě nejedná, jelikož je hlavním tématem Nabarveného ptáčete. Zbývá tudíž zodpovědět otázku, zda nemá divák co do činění s násilím přespřílišným. Má – osobní – odpověď zní ne.
Za celou dobu sledování jsem se nemusel ani jednou zcela přestat dívat, pouze při několika málo scénách jsem instinktivně na krátkou dobu odvrátil zrak. Surovost má ve filmu své místo a je jeho hlavním motorem, kdy je to právě její vyvrcholení, které posouvá příběh vpřed.
Právě příběhu se týká má první výtka. Celé bezmála tři hodiny jsou rozděleny v poměrně velké množství kapitol, z nichž každá pojednává o setkání hlavního hrdiny, židovského chlapce Josky (Petr Kotlár), s jednotlivými postavami. Ty se pokaždé zdají být jakousi nadějí pro jeho další život, ale posléze se vyjeví jako krutí a nemilosrdní lidé. Někdy je vedou i důvodné pohnutky, většinou se však jedná o jejich prostou zvrácenost.
Už z popisu podobnosti jednotlivých kapitol musí být jasné, co je hlavním problémem, tedy relativní repetetivnost. Samozřejmě se můžeme bavit o její účelnosti, ale když se obdobná situace odehrává již pošesté, tak divák jednoduše tuší, co se budí dít, a to není dobré znamení.
Tohle je český film?!
Nabarvené ptáče vypadá neuvěřitelně. Něco tak vizuálně překrásného se nepodařilo v českých luzích a hájích vytvořit, ani nepamatuju. Černobílá paleta filmu opravdu sluší, absence hudebního podkresu dává vyniknout působivému zvukovému pozadí i umělému slovanskému jazyku mezislovanštině, novoslověnštině chcete-li. Kamera v podání Vladimíra Smutného je taktéž světová a kvalitu střihu dokazuje fungující, v jednotlivých kapitolách skvěle gradující, atmosféra.
Z technického hlediska jsem si všiml jedné zvláštnosti. Je jí dabing, který se týká jak hlavní postavy, tak i některých postav vedlejších. Velmi by mne zajímal klíč, podle kterého tvůrci vybírali, jací herci budou předabováni (dabing se týká českých i zahraničních herců), a důvod, proč vůbec bylo k tomuto kroku přistoupeno. Studiové namluvení některých postav oproti originálnímu znění jiných totiž působí poněkud krkolomně. Naštěstí se nejedná, vzhledem k celkové délce mluveného slova činící bezmála deset minut, o zásadní problém.
Trpící židovský chlapec
Schválně píši „mluveného slova“, nikoli „dialogů“, protože o ty se v pravém slova smyslu nejedná. Protagonista totiž prakticky nemluví, za celou dobu má doslova několik replik. To mi bohužel činilo poměrně obtížným ztotožnit se s ním.
Joska figuruje jako pouhý pozorovatel, na kterém je mimo jiné prezentováno všudypřítomné násilí, a hybatelem děje se stává pouze výjimečně, kdy je navíc jeho chování značně nepochopitelné. Ačkoli kdo ví, co se odehrává v hlavě takto traumatizovaného chlapce. I já jsem se tedy cítil pouze jako pozorovatel, a bolest působená lidem i zvířatům na mě tolik nedolehla.
Sám Václav Marhoul se vyjádřil ve smyslu, že si nepřeje, aby bylo Nabarvené ptáče nazýváno válečným filmem. Sám bych ho tak po zhlédnutí taktéž nenazval. Samozřejmě, Nabarvené ptáče se odehrává za války a Joska je Žid. A právě to ho do celého víru událostí dostalo. Jistě, antisemitismus ho provádí po celou dobu cesty domů. A ano, setkáme se nejen s prostředím sovětské armády, nýbrž i se samotným ozbrojeným střetem nepřátelských sil. Přes to všechno tvoří převážnou většinu snímku zobrazování obyčejných lidí.
Poslední dílek skládanky
Tím je myšlenka celého filmu. Určitě se mnoho z vás již zamyslelo nad tím, proč je názvem filmu, potažmo knižní předlohy, právě Nabarvené ptáče. Konkrétní podstatu názvu, ani konkrétní scénu, která ho vysvětluje, vám neprozradím. Byla by to škoda, jelikož film stojí za to vidět už jen kvůli této jedné scéně, která je tím možná nejlepším a minimálně její význam je zapamatováníhodný.
Důvodů zajít do kina je samozřejmě více. Někomu bude vadit brutalita dosahující chvílemi až bizarních rozměrů a délka filmu je také poměrně neúměrná opakujícímu se vzorci kapitol, ale celkem vzato jsme film jako právě tento v Česku již dlouho neměli. Ať už technickým zpracováním nebo hlubokou myšlenkou.
U mne sice převládá po všech dříve vyřčených superlativech spíše zklamání, to však neznamená, že jiný divák nebude Nabarvené ptáče vnímat jinak. Naopak, je to docela možné.
Nabarvené ptáče (The Painted Bird)
Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019, 169 min
Režie: Václav Marhoul
Předloha: Jerzy Kosiński (kniha)
Scénář: Václav Marhoul
Kamera: Vladimír Smutný
Hrají: Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko, Petr Vaněk, Radim Fiala, Pavel Kříž, Júlia Vidrnáková, Filip Kaňkovský, Denisa Pfauserová, Michaela Doležalová, Lukáš Hložek, Milan Šimáček, Veronika Schönová, František Jílek, Petr Stach, Martin Nahálka, Zdeněk Pecha
Producenti: Václav Marhoul
Střih: Luděk Hudec
Zvuk: Pavel Rejholec, Jakub Čech
Scénografie: Jan Vlasák
Masky: Ivo Strangmüller
Kostýmy: Helena Rovná, Petr Pluhař
