Po čtyřech letech od posledního alba se Interpol vracejí s novou deskou This Mirror Weighs a Ton. Osmé studiové album přichází v momentě, kdy má kapela za sebou více než dvě dekády existence a několik výrazných proměn vlastního zvuku. Co tedy Interpol přinášejí tentokrát?
29 let na scéně, 8 alb – má ještě smysl pokračovat?
Interpol je hudební skupina formovaná New Yorkem na počátku 21. století. Svým stylem navazuje na odkaz post-punkových kapel – zejména na Joy Division. Právě toto srovnání bylo v začátcích uskupení používáno spíše negativně. Hudební kritici měli pocit, že Interpol nepřináší nic nového a pouze dokola omílají to, co vymyslely skupiny před nimi. Od té doby již uplynulo mnoho let a Interpol vydali již svoji osmou desku. Má takto dlouhohrající uskupení stále co nabídnout? Interpol se s albem This Mirror Weighs a Ton vrací na scénu po relativně dlouhých čtyřech letech uplynulých od jejich posledního vydání The Other Side of Make-Believe. U podobně dlouhohrajících kapel se bohužel relativně často děje to, že, přeneseně řečeno, ztratí nit. Buď se natolik vzdálí od svého raného zvuku a image, že přijdou o své první fanoušky, nebo přijde krize identity a s ní spojená průměrná až podprůměrná tvorba (příkladem mohou být noví Bloc Party). Interpol si však takovou proměnou prošli během posledních několika desek. S touto krizí byly spojené i změny v samotném uskupení. Nejvýraznější z nich byl odchod zakládajícího baskytaristy Carlose Denglera, na jehož místo nastoupil Brandon Curtis. Za zmínku stojí i přechod k labelu Partisan Records symbolizující nový začátek.
Singly
Prvním vydaným materiálem byl dvojsingle skládající se z This Mirror Weighs a Ton a See Out Loud. První ze zmíněných instrumentálně hraničí s ambientní hudbou a představuje fanouškům zvukovou i estetickou koncepci desky. Vzdušné vokály Juliet Seger-Banks, manželky Paula Bankse, krásně podtrhují charakteristický hlas frontmana Interpol a uvádí posluchače do klidné, ale relativně husté atmosféry alba; člověk tedy opravdu má pocit, že toto zrcadlo váží tunu. Jak název lehce napovídá, píseň se zaobírá tíhou sebereflexe a introspekce.
Následující See Out Loud je mnohem podobnější rané tvorbě kapely. I přes povědomou a relativně přímočarou instrumentaci však nabízí bohatý zážitek pro posluchače. Sloky, refrény a outro působí jako různorodé, ale koherentní, části schopné obstát samy o sobě, tak i v kontextu celé písně. Zajímavá je i skutečnost, že jde o jednu z mála skladeb z repertoáru kapely, kde můžeme slyšet hlas kytaristy Daniela Kesslera.
Posledním singlem bylo samostatně vydané Iron City. To má zvukově blíže k titulní skladbě alba než k See Out Loud. Na rozdíl od ní má ale precizní rytmiku umocněnou zvonkohrou v pozadí refrénu. Paul Banks časopisu NME prozradil, že jde o konverzaci člověka a umělé inteligence budoucnosti, která všechno řídí. „Lidská kreativita bude vždy o krok napřed. Reakce na status quo je prací mladých umělců, takže právě oni budou stát u nových objevů, kterých počítače nebudou moci dosáhnout, protože jim chybí ta lidská stránka. Ve vojenském kontextu je to však o něco nejistější,“ odpovídá Banks na otázku ohledně strachu z AI.
Album
Banks časopisu NME řekl, že se se zbytkem kapely rozhodli udělat „no-skip album“ – tedy album bez výplňových písní. Takovou důvěru v desku skupina vkládá. Značným motivátorem dost možná mohly být Banksovy děti. „Mít děti je pro mě velmi naplňující. (…) Jestli mám mít práci, která mě od mé rodiny občas odloučí, chci aby výsledky stály za to,“ uvádí v rozhovoru s The Guardian. Zda má Banks pravdu lze posoudit jen stěží, nicméně ohlasy kritiků i fanoušků jsou pozitivní, což je dobrou nápovědou. Kromě již představených singlů na This Mirror Weighs a Ton najdou posluchači devět dalších písní. Ty jsou si tematicky i hudebně relativně podobné; střídá se v podstatě jen intenzita melancholie, která je pro Interpol typická. Energičtější skladby jako Wounded Soldier, Wings On Fire a Wake Up doplňují klidnější kousky v podobě Enemy a Sudden. Jediné, co lze albu v tomto ohledu vytknout, je skutečnost, že neobsahuje hity, které by upoutaly pozornost. Nenajdete zde písně typu Obstalce 1, Evil nebo PDA. Nejblíže k nim má See Out Loud, ovšem jeden hit pro nezapomenutelnou kultovní desku nestačí.
Texty jsou relativně přímočaré, nicméně v sobě mají jakousi hloubku a hutnost vybízející k interpretaci možných významů. Témata jsou nanejvýš relevantní a ladí s celkovou náladou a hlavní myšlenkou alba. Melodie jsou chytlavé, ovšem práce kytar Bankse a Kesslera může chvílemi působit povědomě; písně obsahují jakýsi rukopis obou zmíněných, který je solidní a nanejvýš interpolovský, nicméně občasně naráží na hranici repetitivnosti. Rytmika je na celém albu víc než solidní a přesná. Celkově nelze albu v podstatě nic vytknout až na zmíněnou absenci hitů.
Za zmínku stojí i estetika celého alba. Úvodní fotka lustru z bezpečnostních kamer je dílem americké umělkyně Addie Wagenknecht jménem Asymmetric Love. Cover art dále doplňují různé vizuály, o něž se postaral Nick Steinhardt. Na nich je zajímavé, že jsou velmi podobné vlastním fotografiím frontmana Bankse. Spolu se skladbami jako Iron City a Wounded Soldier, pak předává album jakousi náladu nejistoty, zármutku, melancholie a chladu. Může jít o nějakou hlubší reflexi kolektivní nálady? Výše zmíněné umocňuje i barevná paleta desky – černobílá občasně oživená sytě červenou – a užitým fontem připomínajícím starší digitální písmo užívané v rané elektronice.
Závěr
Povedlo se tedy Interpol vytvořit no-skip album? Těžko říct. Je ale slyšet, kolik práce do něj kapela vložila? Určitě ano. This Mirror Weighs a Ton je koherentním albem a zároveň i zachycením určité nálady současného světa. Písně na sebe navazují jak tematicky, tak hudebně a spolu s vizuální koncepcí alba předávají pocit neklidu, který se prolíná éterem; jako kdyby Interpol zhmotnili v písních právě tuto náladu. K tomu všemu to vypadá, že po posledních několika deskách kapela našla pevnou půdu pod nohama a vyhlídky vypadají nadějně.