Koncem září nastala překvapivá konstelace – vyšla tři popová alba, z nichž jsem na dvě čekal a třetí mě překvapilo. Existuje ještě kvalitní pop, který má co říct? Nebo se musíme smířit s nekonečným přílivem taneční popové hudby dělané pro sociální sítě?
Buď konzumem, nebo buď zkonzumován
Že žijeme v éře TikToku, reels a shorts, je těžké popírat. Skoro každá sociální síť má svou podobu těchto krátkých videí, která dokáží být velmi úspěšná. Tento úspěch je ale vykoupený rychlostí a prchavostí, neustálé trendy střídají nové a je to jak ten běžící pás… Čísla, která dokážou videa na TikToku generovat jsou naprosto neuvěřitelná. A co se nestalo, jakmile začala vzrůstat popularita videí, značky začaly větřit situaci, jak se zviditelnit. Jenže nejen značky jako ty slavné hudební labels, myslím tím i starou dobrou klasiku jako naprosto náhodné věci, o kterých člověk ví, že je daný umělec nikdy nepoužil… asi jako Mariah Carey, která „ochutnává” Lays. No dobrá, proč ne, jenže určitá nesmyslnost strategií týkajících se generování contentu se projevila v hudebním průmyslu.
Promování hudby na sociálních sítích není nic nového, posty, teasery a příběhy na Instagramu mohou sloužit těmto účelům. Jenže co se stane, když se celebrity musí postavit před mobil a natočit krátké video? Předpokládám, že vše funguje v rámci self proma, udržení kroku s dobou a zvednutí prodejů, což zas logicky bude vyžadovat někdo, s kým mají smlouvu. Asi se to nebude líbit. Týkalo se to zejména umělců jako Adele, Florence and the Machine a překvapivě i Grimes, tedy umělkyně mimo pop a mainstream. Myslím, že podobný osud zasáhl i Charli XCX, která taktéž nadšená nebyla, i přes velkou lásku, kterou od fanoušků dostává právě na sítích.
Umělci se totiž ocitli v pasti – malé zobrazení promovaných videí = malý zájem o podporu jejich umění ze strany hudebních labels. I přesto ale vzniká popová hudba, která má vlastní duši a osobitý ráz.
Hravé napětí
Kylie Minogue je stálicí a titánkou popové hudby. Je první ženou, a druhým umělcem vůbec, který kdy dosáhl první příčky mezi Billboard 200 v UK. v pět po soběi následujících dekádách. Není vůbec divu. Ani když neznáte její jméno, určitě znáte hity jako Can’t Get You Out Of My Head, Spinning Around, All The Lovers a další. Taneční, popová hudba byla její forte ještě před jejím monumentální návratem s albem Disco, které, jak už název naznačuje, čerpá právě z tohoto stylu hudby. Podle mě čerpá velmi dobře, nehledě na hodnocení Pitchfork. Kylie se ale vrátila v ještě větší síle se svým novým albem Tension.
Pokud jste se ocitli na teplé straně internetu, určitě jste zaznamenali Padam Padam. Píseň se stala gay hymnou tohoto léta, které konkurovalo snad jen Rush Troye Sivana. Bylo jasné, že to bude deska plná života, hitů a docentního, i když hravého sexuálního napětí. A je tomu tak. Album se nese v duchu konsensuálních, škádlivých hrátek s partnerem, které jsou spletené v texty. Toto napětí pro mě vrcholí v triu Green Light–Vegas High-Story. Green Light svádí nejen příjemným beatem, ale hlavně saxofonem, který je prostě sexy. Story je pak romantickou zpovědí přímo z prostředka parketu.
Celé album mi konceptem připomíná dobrý letní večer ve společnosti kamarádů. Začnete přípravami doma, pustíte si dobrou hudbu, naladíte se a vyrážíte na nezapomenutelnou noc ve Vegas High. Takové prožitky mám z alba. Je to neškodný, „feel good“ pop, který si máte užít, stát se jeho součástí bez potřeby pitvat se v textech.
Pokud máte rádi perfektně vybroušené taneční pecky (i ty pomalejší, opravdu to jde), tohle je album pro vás.
9/10
Nažhavená bordel mama
Druhým, taktéž velmi očekávaným, albem je STARFUCKER zpěvačky Slayyyter. Tam, kde Kylie byla decentní, je Slayyyter vše, jen to ne. Slayyyter už ve svých singlech dala dost jasně najevo, že míří k stoprocentní smyslnosti a jakési sexuální „temnotě”, kterou promítá do Hollywoodu a užívá si jeho stinných stránek. Maniodepresivně dopřává průchod svým tužbám a bere, co si zamane. Pokud si někdo myslí, že femme fatale v umění je pasé, tak tohle album ho přesvědčí o opaku. Je smyslné, drzé a horny. Každá další písnička vás táhne hlouběji do nějakého klubu uprostřed West Hollywood, kde je povolené skoro vše. Drogy, sex a svůdní lidé, od kterých se nebudete chtít vzdálit a vzdát se jich. Jenže každá femme fatale si v sobě nese určitý smutek a romantické šrámy minulosti, toto album se tomu také nevyhne. Je to klasický Hollywood řízlý estetikou osmdesátek v roce 2023. A vše do sebe perfektně zapadá.
Dynamika moci, tedy spíš rozkol mezi držením otěží a bytí v otěžích je značný jak v albu, tak v samotné struktuře písní. V My Body se jasně přelévá moc mezi zpěvačkou a hudbou. Je to jako hra prší – eso střídá eso, sedma střídá sedmu. Dvěma vrcholy alba jsou pak Rhinestone Heart, píseň, v níž je sundána maska dominance a album odhaluje svou citlivou stránku. Zároveň musím vychválit text: „I wanted to believe in love at sight/ Glitter that I cry like falling stars/…“ je snad jedna z nejlepších opening lyrics, které jsem kdy slyšel. Druhým je Purrr, která je přímým opakem Rhinestone Heart. Industriální vogue náboj produkce provází text doslova jen o drogách a pořádné kalbě.
Několik lidí ve svých reviews zaznamenali větší podobnost s Kim Petras, kterou z části připouštím. Ale mnohem lepší podobnost vidím s hudebnicí a producentkou Ayeshou Eroticou již výše zmiňovaným stylem a nábojem, se kterým se do své hudby pouští.
10/10
Electra Heart 2.0 a nové bisexual anthems?
V porovnání se dvěma zmíněnými je Chapell Roan umělkyní, řekl bych, spíše neznámou. Přesto je album The Rise and Fall of a Midwestern Princess vyšperkovaným, uceleným projektem. Nejdřív ale krátká odbočka do historie popu a popkultury.
Electra Heart je druhé studiové album umělkyně MARINA (dříve známá jako Marina and the Diamonds), které se stalo emblémem raných 2010s a spolu s Lanou Del Rey dominovaly Tumblr. Konceptuální album sledovalo život Electry, hledající své místo, ať už jako hyper-dominantní ničitelka rodin, netečná primadonna, nebo jako selhávající domácí panička. Právě tento rise and fall je pro album vystihující: „The primadonna life the rise and fall…“
Dokážu si tipnou, že to je právě éra, kterou Chapell prožila a dobře ji zná, a proto jak celou éru, tak i Electru Heart dokázala překonat a ne jen levně napodobit. Album vykazuje určité zklamání se v mužích a snahu žen zavděčit se životu, který je často vyobrazován jako naplňující, proti čemuž se brání stvořením Femininomenonu. Touto první písní začíná cesta do ženského bisexuálního sebeobjevování se, které je plné strachu, bolesti, ale i magie (doslova v písni Red Wine Supernova), štěstí a usmíření se se sebou samým. Emocionální jízda pak podle mě vyvrcholí v písni Naked in Manhattan. Píseň svým názvem skoro vystihuje obsah – pocit z milostného experimentování, z kterého jsou odebrána rizika nenávisti a hanby je přirovnán k situaci ocitnutí se na Manhattanu nahý. Je to matoucí, ale zároveň senzační a plné vtipu i radosti. Tři a půl minuty dlouhá jízda vás provede pop kulturou (Mullholand Drive, Mean Girls; Lana Del Rey; horoskopy…) a jelikož to není odbyté, prázdní odkazování, tak se popkultura prostřednictvím písně samé odmění poukázáním na zvláštní stránku lidského bytí – bez otevřenosti a zranitelnosti nemůže existovat silný cit.
8,5/10
Hodiny TikTokají
Na začátku jsem se sám sebe ptal, zda existuje popová hudba, která je dobrá, má co říct a nestane se zbraní TikToku, který hudbě vysává duši. Tato tři alba tak nedopadnou, hrají mi dokola už pěknou řadu dnů a pokaždé si dokážu užít jiné písničky, které mi nejprve neseděly. Všechna tři jsou velmi podařená a těší mě to vzhledem k tomu, že Slayyyter i Chappelle jsou méně známé v porovnání s Kylie.
Čas je silnou zbraní kultury a myslím, že se můžeme jedině těšit na to, co za další projekty se objeví. Laťka je nasazena vysoko.
