Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

21.02.2021 17:47

Navalnyj není spasitel, ruská opozice se obejde i bez něj, říká europoslankyně Gregorová

Markéta Gregorová je česká europoslankyně. Vystudovala mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově univerzitě v Brně, následně se několik let živila PR a marketingem. V roce 2019 byla zvolena do Evropského parlamentu za Piráty, předtím za stejnou stranu působila jako brněnská zastupitelka. Je expertkou na politiku EU, Ruska a Číny, východní Evropu, dezinformace, kyberbezpečnost i lidská práva.

V rozhovoru pro Studentské listy mluví o zpřísnění potratové politiky v Polsku, o boji proti sílícím ruským dezinformacím, o situaci v Bělorusku i o tom, proč se ruská opozice obejde bez Alexeje Navalného.

Polský ústavní soud napojený na vládní národně-konzervativní stranu Právo a spravedlnost loni na podzim shledal, že potraty v případě plodových vad jsou v zemi nelegální, což se rovná téměř úplnému zákazu potratů v Polsku. Slovensko nedávno rozhodlo, že ženám starším 40 let potraty nebude proplácet, jisté zpřísnění potratové politiky lze v poslední dekádě vysledovat i v Maďarsku. Co se to ve střední Evropě děje? Je doba legálních a dostupných potratů minulostí?

To je zajímavá otázka, na kterou není snadné odpovědět. Je to trend, který ironicky nenásleduje jenom střední Evropa. Společnost se na některých tématech více a více rozděluje, což nutně způsobuje polarizaci. Z důvodu, který by bylo jistě zajímavé ze sociologického hlediska prozkoumat, se konzervativní části spektra opět začaly zabývat právě reprodukčními právy, ale také třeba tradiční rodinou ve smyslu odporu ke stejnopohlavnímu manželství. Nevím, jestli je to reakce na celkové uvolňování politiky společensko-kulturních otázek, poháněné zejména liberálním a progresivním křídlem, které chce více práv pro ženy, ale také třeba pro homosexuály a trans osoby.

Odpor ze strany konzervativního spektra samozřejmě neznamená, že máme přestat ve snaze o rovnoprávnost lidí. Je to spíš podnět k tomu vysvětlovat většinové společnosti, aby se neradikalizovala a neposlouchala populisty s jednoduchými hesly. Když dám příklad: snažit se vysvětlit, že každý máme rádi svoji rodinu, to ale neznamená, že máme upírat možnost žít v rodině lidem s odlišnou sexuální orientací. Víme, že na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku je represivní konzervativní politika dána tím, kdo je těchto zemích u vlády, v poslední jmenované spíše u moci. Je samozřejmě otázka, proč v Polsku a Maďarsku dané pravicově populistické strany získaly ve volbách většinu, případně proč mají nastavený volební systém tak, že nabyly většinu křesel v parlamentu.

Myslím, že právě v tomto by Evropská unie měla zasahovat více. Pokud mají jednotlivé státy zůstat členy EU, pak by měly dodržovat její hodnoty. Mluvím například o článku sedm smlouvy o EU, který říká, že státy, které nedodržují unijní hodnoty, mohou být sankcionovány. U Polska byl článek sedm spuštěn v roce 2017 (v souvislosti s kontroverzní reformou justice, pozn. red.) a od té doby se to ještě nevyřešilo. Je to extrémně pomalý proces, což je nezodpovědné i vůči polským občanům.

V souvislosti se zákazem potratů v Polsku někteří komentátoři mluví o tom, že se tamní vláda činem snaží odvést pozornost od nezvládnuté pandemie koronaviru. Podobné zprávy o omezování lidských práv v době covidu máme i z jiných zemí, navíc, jak jste říkala, v době lockdownu narůstá frustrace a je tu prostor k radikalizaci. Stane se pandemie osudnou pro lidská práva?

Nemyslím si, že pandemie je jediný spouštěč, jsem přesvědčená, že v Polsku by ke zpřísnění potratové politiky došlo dříve nebo později i bez koronaviru. Ale může být jedním z faktorů toho, že k utáhnutí šroubů došlo právě teď. Je samozřejmě těžké hodnotit diskurz v nějakém státu, ve kterém člověk nežije.

Ale když bych to měla vztáhnout na Českou republiku, kde taky nemáme úplně nejkompetentnější vládu, taky zde už prošlo několik pro premiéra Babiše výhodných zákonů, aniž by si toho někdo všiml, protože se stále řeší pandemie. Je to samozřejmě podnět i pro opozici, a teď nemyslím konkrétně českou, jejíž součástí jsou i Piráti, ale opozici obecně, aby neřešila pořád jenom pandemii a měla na vědomí, že svět se nezastavil a stále se tu děje spousta jiných věcí, jenom možná s dlouhodobějším dopadem. Možná to nebude mít takový dosah, protože v pandemii logicky skoro všechny zajímá pandemie, ale k někomu se to určitě dostane. A ten někdo to třeba rozšíří dál.

Jako Piráti se tomuto tématu hodně věnujete. Jak chcete polským ženám, které mají zájem v Česku potrat podstoupit, pomoct?

Zde jsme ve čtvrtek oslavili velký úspěch. Můj kolega z českého parlamentu František Kopřiva před nějakým časem posílal dopis ministerstvu zdravotnictví, ve kterém se dotazoval, jak Česko Polkám pomůže. Ministerstvo v reakci na to vydalo prohlášení, že potraty pro cizinky jsou v Česku de facto zakázané. To způsobilo velké haló a kritiku směrem k ministru Blatnému. Ve čtvrtek vydalo ministerstvo zdravotnictví nové prohlášení, že došlo k chybě. Zaměstnanec, který stanovisko psal, si špatně vyložil ustanovení z roku 2016, podle nějž jsou ve skutečnosti potraty pro cizinky a pro občanky Evropské unie, tedy i pro Polky, v Česku povolené. Nebudu tedy teď hodnotit, jestli šlo opravdu o omyl jednoho zaměstnance, nebo se ministerstvo zaleklo reakcí veřejnosti a tak postoj přehodnotilo. To už je minulost, důležité je, že možnost podstoupení potratu pro cizinky v Česku máme nyní potvrzenou černé na bílém. A také se ukázalo, že tlak veřejnosti má smysl.

Co může v této záležitosti podniknout Evropská unie, respektive vy jako europoslankyně?

Já jsem interpelovala Evropskou komisi i Radu EU, co se týče jejich podpory, aby došlo ke změně i v jiných zemích tak, aby Polky mohly potrat podstoupit i jinde, nejenom v Česku. Komise se sice za polské ženy postavila, leč dle mého názoru ne úplně silně. Víceméně řekla, že s právem žen na potrat souhlasí, ale nemá žádné nástroje, jak Polkám pomoci, protože zdravotnická agenda z velké části leží na členských státech. Rada EU, v níž jednotliví ministři členských států zasedají, se potom ještě nevyjádřila. Nicméně podle toho, co mi odpoví, budu poté adekvátně jednat dále. Například apelovat na konkrétní ministry v zemích v okolí Polska.

Blokování dezinformací? Mám v tom dilema

Pojďme k dalšímu tématu našeho rozhovoru, ve střední Evropě ale ještě zůstaneme. Maďarská mediální rada ovládnutá vládní stranou Fidesz nedávno umlčela poslední nezávislý rozhlas v zemi Klubrádió, polští politici se chystají zavést novou daň z reklamy, která by řadu nezávislých médií zřejmě finančně zlikvidovala. Vždy když se něco podobného stane, zní z různých míst v EU kritika. Opravdu ale EU může jenom nečinně přihlížet, když dochází v některém z členských států k takovému omezování nezávislých médií?

To je, jak jsem popisovala, onen problém s článkem sedm. My na to de facto ve smlouvách v nařízeních Evropské unie určité páky máme. Na druhou stranu, napříč Evropskou unií stále převládá názor, že ke článku sedm se má sahat až v nejzazší možné chvíli. S tím se já ale neztotožňuji. Aktivace článku sedm by dle mého měla sloužit jako zarážka před tím, než se to do obludných rozměrů rozjede. Než se začnou zakazovat nebo cenzurovat média, případně zavírat novináři.

V praxi by to dle mého názoru mělo vypadat tak, že v momentě, kdy začne vláda konkrétního státu projednávat zákon omezující svobodu tisku, měla by Evropská unie říct: pokud tento zákon projde vaším zákonodárným procesem, okamžitě aktivujeme článek sedm a budou z toho postihy. Nejzazší variantou takového postihu je vyloučení daného státu z Evropské unie.  Vyloučení z Evropské unie by totiž pro některé země mohlo být po ekonomické stránce zničující a ony si to uvědomují. Kdyby věděly, že Evropská unie to myslí s možnými postihy vážně, což si nyní nejsem jistá, tak by k přijetí takového zákona nedošlo, protože by ztratily mnohem víc, než by mohly získat. Nejsem fanouškem vylučování, ale ta hrozba by mohla být efektivním nástrojem v boji proti omezování svobody v jednotlivých státech.

Pozornost se upínala v poslední době také k Ukrajině, kde prezident Volodymyr Zelenskyj zakázal vysílání několika opozičním televizím, které podle něj šířily ruskou propagandu. K restrikcím v boji s ruskými dezinformacemi v minulosti přistoupily i pobaltské státy. Co si o podobném přístupu myslíte vy? Je to potlačování svobody slova, nebo legitimní nástroj boje s nepřátelskou propagandou?

To je skvělá otázka, protože si sama nejsem úplně jistá. Mám v tom velké dilema. Na jednu stranu jsem demokratka, a proto chci hájit demokratické hodnoty. Tudíž neschvaluji to, že někdo blokuje nebo cenzuruje média. Na druhou stranu, jako demokratka, rozumím tomu, že ony ukrajinským prezidentem zakázané stanice byly vlastněné lidmi s napojením na Rusko, nebo dokonce přímo ruskými oligarchy, a že ve vysílání jely tvrdou kremelskou propagandu, což tudíž ničilo demokracii na Ukrajině. Je tedy v pořádku, když uděláte něco pro záchranu demokracie, ale nedemokratickými prostředky?

Faktem je, že Rusko vede proti Ukrajině hybridní válku. Z toho pohledu dokážu čin prezidenta Zelenského pochopit, jakkoliv nemusím jinak souhlasit se všemi jeho kroky. Ve válce je zkrátka občas nutné postupovat ne zcela demokratickým způsobem. Když dám příklad, pokud je v případě války vyhlášena branná povinnost, také to není úplně demokratické, protože ne každý mladý člověk se svým odvodem do války souhlasí. Nemusí s tím ani souhlasit většina populace, ale je to válka, a proto je to z určitého důvodu nutné.

Nicméně je ale na konkrétní zemi, aby si nastavila hranice a samozřejmě především na jejích občanech. Dokud budou mít občané možnost vyjádřit nesouhlas, potom to ještě je demokracie, jenom vede válku. Pokud občané tu možnost ztratí, pak je to autoritářství, které pod rouškou války ničí demokracii.

V Česku v poslední době registrujeme nárůst proruských dezinformací zejména v souvislosti s vakcínou Sputnik. Mohlo by být „banování” dezinformačních médií cestou i pro Česko?

Osobně si myslím, že ne, alespoň zatím. Uměla bych si to představit leda v případě, že bychom v boji proti dezinformacím extrémně zaspali. Ukrajina je pochopitelně v úplně jiné situaci. Je mnohem blíže k Rusku, propagandistické kampaně tam běží už mnohem déle než u nás a mnohem aktivněji. V Česku ani zdaleka tolik z Ruska vlastněných médií nemáme.

Už vůbec potom nekomentuji otázku Krymu. Nás na rozdíl od Ukrajiny Rusko neokupuje. Když to vezmu z tohoto pohledu, tak u nás ještě nemusíme přistupovat k tvrdým, „válečným” opatřením, jak jsem o nich mluvila. Naopak bychom si měli připravit určité dlouhodobé kroky a opatření. Měli bychom napravit například to, že nyní existuje právní vakuum pro určitá média v tom, jak mají přistupovat k dezinformacím. Když dám příklad, Facebook si nyní najímá nejrůznější fact-checkery, ti mu označují to, co vyhodnotí jako dezinformaci. Z teoretického hlediska je to poměrně dobrá praktika, není to žádná cenzura, jenom označení dezinformačních příspěvků.

Problém je ale v tom, že Facebook si najímá fact-checkery po své vlastní ose, za své vlastní peníze a naprosto netransparentně. Když máme v USA spoustu lidí, kteří na největší globální síti decentralizovaně rozhodují o tom, které příspěvky jsou pravdivé a které ne, je tu potom prostor pro korupci nebo manipulaci. Proto si myslím, že fact-checkerská organizace by měla být nezávislá a že výkazy a kontroly by měly provádět i národní vlády, případně Evropská unie. Ti všichni by pak měli s technologickými firmami spolupracovat. V současném právním vakuu je zodpovědnost za dezinformace tak trochu na technologických firmách, oni proto taky něco dělají. Ale korporacím nejde o společenské dobro, jde jim o výdělek. To je pochopitelné, ale nemůžeme na ně proto dávat zodpovědnost za demokracii a za naši společnost.

Nebylo by ale spíše než složité „krocení” korporací cestou vzdělávání samotných lidí? Není například investice do mediální výchovy efektivnější?

Ona je mediální výchova ve skutečnosti moje nejoblíbenější cesta. Nicméně si musíme uvědomit, že pokud nám hoří les, je třeba nejdříve alespoň částečně uhasit požár, než začneme sázet mladé stromky, jinak nám začnou hořet taky. Souhlasím s tím, že se obyvatelstvo musí konečně kvalitně učit mediální gramotnosti. Technologie se zkrátka vyvinuly extrémně rychle a spousta lidí už nestíhá a nechápe, jak mechanismy na internetu působí. Že web nebo blog si může založit úplně kdokoliv do pěti minut a cokoliv si tam napsat. Na mediální gramotnosti se potom dá stavět dlouhodobě, a to je extrémně důležité. Zároveň je ale důležité mluvit o aktuální legislativě a jejích možnostech, jinak hrozí, že už brzy nebude co napravovat. Společnost bude natolik informačně přehlcená, že bude i každý pokus o mediální gramotnost brát jako indoktrinaci nebo snahu o cenzuru. A to by byl velký problém.

Nemusíme Rusku nutit demokracii

Putinův režim se loni pokusil otrávit opozičního předáka Alexeje Navalného, po návratu ze zotavování v Německu ho režim pod vykonstruovanou záminkou zatkl. Proti jeho zatčení pak po celém Rusku propukly demonstrace, které však režim tvrdě potlačil. Je to důkaz, že se ruský režim bojí?

Kdybychom viděli Putinovi do hlavy, máme možná jednodušší život. Je těžké říct, jestli se ruský režim bojí. Je ale jisté, že Navalného metoda, kdy vedl kampaň nikoliv za vlastní stranu (strana Rusko budoucnosti, pozn. red.), ale za to, aby lidé volili kohokoliv jiného než vládní stranu Jednotné Rusko, byla Putinovi velkým trnem v oku. Iniciativa měla sice úspěchy především na lokální úrovni, nicméně pokud v Rusku ovládnete dostatek měst a regionů, můžete se následně stát ohrožením i pro vládní stranu. Samozřejmě v případě, že režim výsledky adekvátně neupraví.

Nejsem sice expert na to, co se představitelům ruského režimu honí v hlavách, ale myslím, že v případě otravy Navalného nečekali tak velkou odezvu. Mysleli si, že Navalného otráví, a pokud v Rusku zůstane, tak pravděpodobně zemře, případně přežije, ale bude muset opustit zemi a následně ho budou moci zavřít, protože nebude moci splnit podmínky trestu, které mu uložili (Navalnyj měl povinnost se kvůli trestnímu stíhání z údajné zpronevěry pravidelně hlásit ruské policii, což kvůli otravě a pobytu v zahraničí nemohl naplnit, na základě toho ho režim po návratu uvěznil a odsoudil, pozn. red.). Jak víme, realitou se stala druhá možnost, kdy Navalnyj odletěl na zotavení do nemocnice v Berlíně.

Podle mě si nicméně ruský režim neuvědomil, že Navalného síla není v jeho osobě. On není spasitel, není ani tolik populární jako Putin, a ačkoliv je charismatický, nenabízí nic naprosto převratného. Jeho síla je v tom, na co se zaměřil: na korupci. Protože korupcí je Rusko absolutně prolezlé. Rusové a dokonce ani ruská střední třída se nemají až tak dobře a samozřejmě si toho všímají, protože mají přístup k západním médiím. K tomu se najednou odhaluje, kolik vysokých ruských představitelů a vládních oligarchů má své obří paláce, desítky luxusních aut, drahé dovolené a letní vily, a to běžné Rusy samozřejmě štve. Tohle všechno už trvá desítky let. A zde se dle mého režim přepočítal, že odpor vůči němu není o Navalném, ale o zpupnosti „těch nahoře”. Na to podle mě nyní možná dojede. Je to samozřejmě optimistický pohled, ale pokud se něco ruskému režimu v následujících letech stane osudným, bude to korupce a to, že se jeho představitelé rozežrali až příliš, což lidé samozřejmě vidí. Záleží to jenom na ruských občanech, nikoliv na žádných modlách, jako je Navalnyj.

Ruská opozice se tudíž obejde i bez Navalného? Hodně se nyní spekuluje o tom, že jeho manželka Julija možná bude v nadcházejících volbách kandidovat namísto něj…

To je úplně stejný příklad jako s Svjatlanou Cichanouskou v Bělorusku, kdy loni tamní režim zavřel jejího manžela, který kandidoval na prezidenta, a ona se rozhodla kandidovat místo něj. Navalného manželku Juliju dali nedávno na chvíli do vazby také, ale neměli důvod, proč ji tam držet, takže je na rozdíl od svého manžela na svobodě. Myslím, že je naprosto realistické, že zaujme místo manžela. Ale jak jsem říkala, nejde o Navalného nebo Juliju. Jde o to, aby opozice dál byla schopna upozorňovat na korupci, říkat: „Oni kradou, je to špatně a chceme změnu”. Dokud je to schopna říkat, pak nepotřebuje tak zásadně silné vůdce. Tedy, vždycky potřebujete nějakou tvář, ale ruská opozice je na jiné, lokální celebrity poměrně bohatá. A nelze je, jako Navalného, všechny pozavírat.

Zleva Julija Navalná a Alexej Navalnyj. Foto: Wikimedia Commons

Vy jste o tom už mluvila a slyšíme to i od mnohých komentátorů, že hlavním pohonem odporu vůči ruskému režimu je korupce. Nikoliv absence demokracie. Rusko podle některých prý vychází z jiného historického a kulturního kontextu a vnímání pojmu demokracie je tu jiné. Mají pravdu?

Rusko samozřejmě vychází z jiného historického kontextu. Nechci mluvit za běžné ruské občany, co chtějí nebo ne, nicméně liberální demokracie to spíše není. Sám Navalnyj je velký vlastenec, z našeho pohledu možná až nacionalista. A zároveň žádný velký demokrat. Chce také silné Rusko, nemalujme si ho do obrazu nějakého zastánce liberální demokracie. Jeho podpora ze strany západních zemí spočívá v tom, že je proti Putinovi, nikoliv kvůli osobě samotného Navalného. Pro běžné Rusy je důležité mít spokojenější život, pro nás, jako okolní země, je zase důležité, aby Rusko nepokračovalo ve svých rozpínavých a ofenzivních tendencích.

Ačkoliv my si to tolik neuvědomujeme, a některé dezinformace nebo propaganda říkají, jak je Rusko skvělá země a jak bychom měli být opět jeden svaz, země jako Ukrajina nebo Gruzie ruskou rozpínavost zažívají naplno. Nejenom ve smyslu válečných záběrů území, ale i vyvolávání různých nepokojů z ruské strany. Pokud tomuto Navalnyj nebo ruská opozice u moci zabrání, pak jsem zastáncem žij a nech žít. Dokud nebudou potlačovat naše lidská práva a nebudou vyloženě stavět koncentrační tábory jako třeba Čína, pak si nemyslím, že musíme Rusku nutit demokracii. Zvlášť, když je to naprosto specifická země, jak rozlohou, tak historií i tím, co chtějí tamní lidé. Zde se možná názorově odlišuji od lidí, kteří si myslí, že je v Rusku nutně třeba zavést západní podobu demokracie. Myslím, že balanc je i v tom, že mají země různé možnosti podoby režimu, ze kterých si vybrat.

Je tedy představa proevropského a prozápadního Ruska a s demokratickými volbami tolik naivní?

Nemyslím si, že demokratické volby jsou v Rusku naivní představa, jakkoliv je to rozsáhlá země, kde je těžké plošně ohlídat západní standardy výběru svých politických zástupců. Co se týče EU a západní příslušnosti, Rusko není členem Evropské unie ani na to neaspiruje. Když dám příklad, který přeženu, Spojené státy bychom nyní taky nebyli schopni do EU přijmout, protože řadu podmínek přijetí nesplňují. To ale nebrání tomu, aby byly naši obchodní a diplomatičtí spojenci. Tento druh vztahu si do budoucna s Ruskem představit dokážu. Pokud budeme jako EU rovnocenní partneři současných mocností, ať už jde o USA nebo Rusko, tak si nemyslím, že si musíme navzájem nutit, jak to má v našich zemích nezbytně vypadat. Samozřejmě základní dodržování mírových úmluv a lidskoprávních závazků je základ, ale zbytek je na dané zemi. Pokud USA nechtějí platit svým obyvatelům zdravotní pojištění, tak si můžu jako občanka EU a Česka, která je na to zvyklá, říkat, jak je to strašné a jak to nechápu, ale nemusím jim to nutit. Je to na občanech USA, aby si demokraticky zvolili politiky, kteří to prosadí.

Když se teď přes Rusko vracíme k Evropské unii: Evropská unie se zatím na žádných sankcích vůči Rusku kvůli pokusu o vraždu a uvěznění Navalného neshodla. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell se naopak začátkem února vydal na diplomatickou cestu do Moskvy. Co to o zahraniční politice EU vůči Rusku vypovídá?

Co se týče zahraniční politiky EU, neřeknu, že neexistuje, ale velmi kulantně řečeno je roztříštěná. Máme 27 zahraničních politik EU, 28 pokud počítáme i tu takzvaně sjednocenou, kterou reprezentuje právě šéf diplomacie EU Borrell. Jinak má ale každý členský stát de facto svoji zahraniční politiku. S tímhle vším je dost těžké pracovat. Chápu, proč mají některé členské země problém určité pravomoci v zahraniční politice převést na vyšší úroveň. EU je ale největší ekonomický blok na světě, se spoustou možností, jak diplomaticky vyjednávat. Nebýt v tomto sjednocení je dle mého extrémně nelogické a nepraktické. Naopak bychom měli usilovat o co největší sjednocení našich zahraničních politik, protože teprve potom budeme moci s ostatními státy a mocnostmi vyjednávat jako sobě rovní a v důsledku toho vyjednat něco hodnotného. Nechci být nějakým velkým kritikem, tohle je spíše taková naděje nebo vize.

Samotnou návštěvu pana Borrella v Moskvě nekritizuji, protože chápu jeho motivaci, protože vztahy mezi EU a Ruskem se kontinuálně zhoršují. Je tedy naprosto logické, že šéf unijní diplomacie do Ruska jede, aby zkusil zjistit, v čem je problém a nějakým způsobem ho napravit. Nicméně samotná návštěva proběhla naprosto tragicky a považuji ji za selhání. I proto jsem následně pana Borrella vyzvala k odstoupení, což on nepřekvapivě neučinil. Každopádně Rusko událostmi kolem té návštěvy ukázalo, že už si z EU vůbec nic nedělá. A to je nebezpečný a špatný signál a měli bychom s tím proaktivně pracovat.

Vlevo vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Foto: Wikimedia Commons

Mluvili jsme o tom, jestli se Rusko dočká demokracie. Už několik měsíců se demonstruje i v sousedním Bělorusku proti režimu tamního diktátora Alexandra Lukašenka, zatím však bezvýsledně. Bělorusko se někdy demokracie dočká?

V tomto ohledu jsem spíše optimista. Netvrdím, že to bude příští rok, možná ani za několik let. Ale věřím, že dříve nebo později to už tamní režim neustojí a padne. Bělorusko jako stát nemá tolik možností uzavřít se na to, aby tamní autoritářský režim vydržel. Když to vztáhnu například na totalitní Severní Koreu, ta je na úplném okraji kontinentu, dlouhodobě uzavřená s velice přísnými opatřeními. Tamní režim se navíc upevňoval v době válek, kdy měl každý stát svých starostí dost. Bělorusko je ale nyní těsně vedle EU, velkého ekonomického bloku plného liberálních demokracií, a nemá takové možnosti se úplně uzavřít nebo odříznout. I proto, že je na EU částečně ekonomicky závislé. Vždy tam sice bude podpora Ruska, ale pokud vás opustí největší ekonomický blok světa, zasáhne vás to přece jenom citelněji. Možná zním příliš optimisticky, ale myslím si, že v podobě, v jaké je nyní svět nastaven, nemá Lukašenkův režim příliš mnoho možností dlouhodobě přežít.

Evropská unie neuznala oficiální výsledky srpnových běloruských prezidentských voleb, které už pošesté vyhrál stávající autoritář Alexandr Lukašenko a později uvalila sankce na 40 představitelů běloruského režimu. Udělala EU dost?

Opět náročná otázka. Když jste demokracie, nemůžete někam vyloženě poslat tanky a svrhnout tamní autoritářský režim násilím, ani by to nic neřešilo. EU mohla udělat víc především v možnosti vysílání diplomatů. Zatímco krátce po zmanipulovaných běloruských prezidentských volbách se EU zabývala možností sankcí na představitele tamního režimu, Rusko tam osobně poslalo spoustu diplomatů, kteří pomáhali vytahovat lidi z vězení. Obnášelo to jistě i spoustu věcí, které si diplomaté EU nemohou dovolit, množství zvláštního vyjednávání nebo dokonce úplatků. K tomu samozřejmě přistoupit nehodláme, ale je to efektivní způsob. Myslím si, že EU měla prozkoumat více možností, jak obyčejným běloruským protestujícím pomoci, pomoci tamním neziskovým organizacím, které se zde snaží politickým vězňům pomáhat. Samozřejmě ani nemluvím o tom, že měly být uvaleny sankce na samotného Lukašenka, což se bohužel nestalo.

Všeobecně si ale myslím, že na to, jaké má EU v oblasti diplomacie pravomoci a jak je její zahraniční politika roztříštěná, udělala v pomoci běloruským protestujícím velké množství věcí, někdy až bezprecedentních. Zároveň to ale chtělo ještě více. A hlavně nepolevit: je to už půlrok a já chápu, že nelze zaměřovat pozornost jenom na jednu zemi nebo jednu záležitost. Mohla ale najmout více diplomatů, kteří by mohli vyjednávat a vyhodnocovat tamní situaci. Mohla poslat další mírovou nebo monitorovací misi. To se neděje. My jako europarlament k tomu můžeme vyzývat, ale konečné rozhodnutí je na Evropské komisi a Radě EU. Apelujeme na ně dál a doufáme, že se to změní.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře