Britsko-filipínská zpěvačka Beabadoobee, vlastním jménem Beatrice Laus, vydala nové album Pylon, které se jasně hlásí k odkazu na její ranější tvorbu. Jaký je tedy její návrat ke kořenům?
Návrat ke kořenům
Pylon odkazuje na první EP Beabadoobee a album Fake It Flowers, která jsou oproti pozdější tvorbě syrovější a plné slastí a strastí teenagerského života. Tuto změnu Beatrice jasně akcentovala již prvními promo fotkami, které působí velmi syrově, taktilně až špinavě; dominují drsné textury a zemité tóny hnědé, tmavě zelené a černé. Samotný cover art Pylonu je toho perfektním příkladem. Jde totiž o skutečné, fyzické, umělecké dílo, které Beabadoobee vytvořila za pomoci Samuela Burgess-Johnsona ze stránek svých zápisníků a různých předmětů ze dna své kabelky. Veškerá estetika působí velmi skutečně, uzeměně a již na první pohled je zjevné, že se Beabadoobee chtěla jasně vymezit vůči esteticky čistému This is How Tomorrow Moves a pohádkové Beatopia. To zpěvačka nepřímo potvrdila i v rozhovoru pro Russh: “Tím, kým jsem dnes a kým jsem byla při nahrávání desky, je nejblíž k tomu, když mi bylo 19. Odráží se to v mé tvorbě, ve stylu oblékání. Celkově mi přijde, že jsem sama sebe tehdy znala mnohem lépe. Samozřejmě jsem se od té doby v lecčem posunula, ale přijde mi, že na mně v 19 něco bylo. Spoustu věcí mi bylo jedno a to na této verzi sebe obdivuji.”
Značný vliv měly na Beatrice i změny v jejím osobním životě. Nelze však prý určit jednu specifickou událost, která by spustila tuto změnu; aspektů bylo několik. Lidské vztahy jsou v tomto ohledu asi největším faktorem. Beabadoobee zmiňuje ztrátu přátel a tehdejšího přítele a zároveň i stesk po všech lidech, které má ráda. Nemalou roli jistě hrála i nejistota ohledně směřování vlastní kariéry, která se posledních několik let uchylovala směrem k popu. „Byly to vlastně banální s*ačky. Prostě obyčejná krize mladé dospělosti,“ uzavírá tento odstavec rozhovoru pro Highsnobiety.
Proč se ale jmenuje Pylon, tedy stožár? Beabadoobee v rozhovoru pro Russh uvádí, že se pro ni stožáry elektrického vedení staly jakousi stálicí, když projížděla nejrůznější kraje během turné a připomínaly jí spojení s milovanými lidmi doma. Název alba je tak odkazem na důležitost komunikace a lidských pout.
Singly
Značná změna byla zřejmá i z prvního singlu Sun Has Set, který je plný riffů zkreslených kytar, výrazného bicí a vysokých harmonických tónů. Samotný text vše dosud zmíněné nanejvýš umocňuje. Verše jako “When I say, „We’ll never be friends“ / I mean, we’ll never pretend / Fuck that, you can never run back to me now / The sun has set” jsou řezavé, přímočaré a upřímné a sdělují jasnou zprávu. “Hnal mě tak silný vztek. Ta písnička obsahuje všechno, co jsem danému člověku chtěla říct, i když většinu z toho vlastně ani nemyslím vážně. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a teď už spolu vycházíme dobře.” uvádí v rozhovoru pro Russh. Jde o konfrontaci poháněnou dočasnou slepotou hněvu.
Neméně ostrý je i další single Switchblade, kterému sice schází energie Sun Has Set, ovšem zachovává vyhrocený a naléhavý text. Ten připomíná třeba dřívější Dye It Red z již zmíněného alba Fake It Flowers. Tato skladba prý vznikla v momentě reflexe na hotelovém pokoji. Hudebně je pomalejší a hutnější, což hezky kontrastuje s prvním i posledním vydaným singlem.
Memories je naprosto odlišná písnička od již představených singlů; nevyskytují se v ní v podstatě žádné negativní emoce, ani nelibé zvuky, ba naopak překypuje pozitivitou a jistým způsobem při poslechu hřeje. Textově ani hudebně není nikterak složitá, ani výrazná, nicméně jí to neškodí. Melodie je chytlavá a přímočará rytmika, posouvající skladbu vpřed, nutí posluchače pokyvovat hlavou, nebo alespoň podupávat nohou. Jde o skvělou popovou písničku, která posluchače vede k tomu se pousmát a zavzpomínat si.
Průvodce Pylonem
Album začíná stejnojmennou skladbou, která by se dala zařadit k ostatním atmosférickým prvním skladbám minulých dvou alb a Beabadoobiným lovesongům. Verše jako „I’d rather be nowere with you / Than somewhere without you“ a „At least we’re connected / Like a pylon on an open road“ zjevně odkazují na hlavní myšlenku celého alba. Přes veškerou svou jemnost se v ní objevují již zmíněné zkreslené kytary a připravuje tak půdu zbytku písní. Následující nesinglová píseň se jmenuje Estranged a, jak již název napovídá, pojednává o pocitu odcizení. Jde o dobře nahranou popovou písničku s velmi chytlavým refrénem. Riff ze začátku skladby zní velmi podobně tomu z Write Me A Letter a lehce naznačuje možnou provázanost těchto písní. Právě Write Me A Letter je jednou z nejdéle známých skladeb z alba. Beatrice ji poprvé zahrála na livestreamu již v roce 2024. Jde o intimní zpověď a reflexi vlastních pocitů, které se těžko vyjadřují, a proto je lyrický subjekt (pravděpodobně samotná Beatrice) vyjadřuje skrze dopis. Refrén je velmi hutný a chvílemi až připomíná třeba Get Your Wish od Portera Robinsona. Následující It’s Alright má opět velmi chytlavý refrén s hravým střídáním slov „Take your, take mine / Take your time„. In Motion by se pak dala zařadit k atmosferičtějším písničkám Beabadoobee, ač jde o jednu z mála skladeb, kde zpěvačka naléhavě křičí.
Druhou polovinu desky začíná Nothing To Prove, která je zároveň jednou z očekáváných spoluprací; vyskytuje se na ní totiž Hayley Williams z Paramore. Problémem je, že, pokud by to nebylo uvedeno, bylo by těžké si toho všimnout. Frontmanka zmíněné americké kapely totiž nedostává ani vlastní sloku a její hlas je slyšet pouze v doplňujících vokálech a refrénovém „La-la-la“. Povedenější spoluprací je v tomto ohledu píseň Powerlines s Brendanem Yatesem z Turnstile, ve které dobře doplňuje hlas Beatrice. Zbývající skladby Radio, Spark a Despite That pravděpodobně nebudou patřit mezi nejpřehrávanější z alba, ovšem hezky doplňují první, singly nabitou, polovinu desky. Závěrečná Satellite je dojemnou explozí různých emocí patrných jak z textu, tak střídání mezi klidným zpěvem a křikem. Obsahuje v podstatě vše, k čemu se Beabadoobee na Pylon vrací, a proto je pravděpodobně tou nejlepší možnou poslední skladbou alba.
Závěr
Jaký je tedy návrat ke kořenům Beabadoobee? Stručně řečeno: velmi solidní. Ač je Pylon nezpochybnitelně návratem a odkazem na ranou tvorbu Beatrice, zachovává vše, co se z písničkářského hlediska naučila za posledních několik let. Písně jsou propracované a je v nich vidět posun instrumentální i osobní. Všechny skladby jsou do jisté míry atmosférické; snové vokály, ambientní zvuky a efekt ozvěny vytváří pocit velké plochy, na niž se písně rozkládají a v jistém smyslu přenáší posluchače do metaforického místa, kde se Pylon odehrává. Zároveň se celou deskou line jistá melancholie. Nenajdeme tu veselé hity jako She Plays Bass a každá píseň má v sobě aspoň trochu smutku. Jak bývá u Beabadoobee zvykem, z textového hlediska nejsou skladby ničím speciálním, tu a tam se najdou úsměvné nebo očekávatelné rýmy, nicméně jistý posun v písničkářském umění je vidět. Jedinou věcí, co bych mohl vytknout je, že album utíká dost rychle – možná až příliš rychle. Jen jedna písnička má přes 4 minuty, což asi je v dnešním rychlém světě žádané, ovšem neškodilo by, kdyby se Beabadoobee vydala proti směru.
Celkově jde o velmi povedenou desku, která jakoby hladí myšlenkami a zpěvem a řeže hudbou. Jde o jedno z nejpovedenějších děl Beatrice a ač si na něj budou muset zejména fanoušci a fanynky posledních dvou alb zvykat, jeho kvalitu nelze zapřít.