V dnešním (Ne)čtenářském deníku se podíváme na dílo jednoho z titánů literatury vůbec. James Joyce je jedním z nejuznávanějších spisovatelů vůbec a jak by se dalo čekat, jeho dílo občas není vůbec snadné k přelouskání. U maturity vás však zřejmě nepotká Ulysses (Odysseus), ale kniha, ve které se ukazuje Joycova inovativnost a smysl pro kulturní detail, který se propíše do jeho díla později.
James Joyce (1882–1941)
James Joyce byl irský prozaik a básník. Svou tvorbou spadá do období modernismu. Pro jeho tvorbu bylo stěžejní zakotvení v jeho rodném Dublinu, i když tam později nežil. V roce 1904 Irsko opustil a pobýval například v Paříži, Terstu a Curychu. Jeho nejznámějším dílem je román Odysseus (1922) – parafráze Homérova eposu, příběh odehrávající se během jednoho dne. Spojení s Dublinem je nejzřetelnější v povídkovém souboru Dubliňané (1914). Průlomový byl román Portrét umělce v jinošských letech (1916), kde použil literární techniku proudu vědomí. Celý život trpěl vážnou oční chorobou. Poslední román, Plačky nad Finneganem (1939), psal téměř slepý. Mimo jiné ve svých knihách často kritizoval římskokatolickou církev.
Portrét umělce v jinošských letech (1916)
Joycův průlomový román o letech dospívání. Z velké části v něm lze nalézt paralely k autorově životu – jezuitské gymnázium, rodinné situace, lidé – ale hlavní hrdina není James Joyce. Román měl svoji předpodobu v románu Stephen Hero – původní torzo románu Joyce přetvořil do výsledného textu. Román vyšel už v roce 1914 na pokračování v londýnském časopise Egoist. Knižně o dva roky později v New Yorku. Tímto románem se Joyce připravoval k tvorbě svého vrcholného díla Odysseus, kde již naplno využívá metodu proudu vědomí. Mihne se v něm i postava Štěpána Dedala.
Sumarizace děje: Kniha čtenáři přibližuje období dospívání mladého Štěpána Dedaluse, během kterého se staví proti rodině, vlasti i náboženství, a snaží se najít smysl svého života v uměleckém vyjádření.
V první kapitole sledujeme protagonistu, Štěpána Dedala, během jeho studia na jezuitském gymnáziu v Clongowes. Štěpán je nevýrazný a bázlivý chlapec. Výraznou epizodou první kapitoly je rodinná vánoční večeře, na které se rozebírá současná politická situace – národní vůdce Parnell. Nejpodstatnějším momentem této části je scéna, v níž Štěpán sebere veškerou odvahu a postaví se sám za sebe – jde si stěžovat rektorovi gymnázia, že dostal od jednoho z učitelů neprávem výprask.
V další části se Štěpánova rodina dostává do finančních potíží – přesouvají se do Dublinu. Štěpán je uzavřený sám do sebe a zažívá první lásku k Ellen. Navštěvuje jezuitské gymnázium Belveder. Přes den je vzorný student. Po nocích přichází nepřekonatelné nutkání a chodí do nevěstinců. To vše změní kázání pátera Arnalla o pekle – Štěpána dožene svědomí a dá se na cestu pokání.
Štěpán se stává velice zbožným a uvažuje o tom, že víře zasvětí celý svůj život. Stojí před rozhodnutím – má možnost stát se knězem. Od této myšlenky ale nakonec upustí a rozhodne se studovat i proti vůli svých rodičů na univerzitě. Zde dochází k jedné z nejslavnějších scén Joycova psaní, scéně s „ptačí dívkou“ – dochází zde k tzv. epifanii, náhlému, mystickému pocitu uvědomění si. Štěpán při procházce po pláži kontempluje budoucnost: Buď se stane knězem, nebo se vydá na cestu umělce zlepšujícího svou estetiku. Při spatření dívky ho přepaden ona epifanie, v níž nalézá touhu zaznamenat krásu dívky do slov.
Teď už naplno touží stát se umělcem – píše básně. V poslední části se nadobro distancuje od církve i rodiny – odmítá matčino naléhání, aby se dostavil ke svatému přijímání. Rodičům nevyhovuje jeho vzdělání, jeho přátelům pak estetická teorie, kterou se řídí. Štěpán tak deklaruje, že Irsko je moc svazující a v závěru uniká své vlasti – odjíždí do Paříže.
Literární druh a žánr: Literární druh je epika, žánr román. Konkrétně jej můžeme označit termínem Künstlerroman nebo taky Bildungsroman – román vývoje – zachycuje osobní růst potencionálního umělce.
Časoprostor: Irsko, Clongowes Wood College, Dublin. První polovina dvacátého století. Napříč románem je poměrně těžké se orientovat v čase – během čtení si nejsme jistí, kolik času uplynulo. Nevíme, jestli se děj odehrává v hlavě protagonisty a celou dobu stojíme na místě, nebo se to skutečně děje v reálném čase.
Téma a motivy: Střet Irska a Anglie – katolíci X protestanti. Role náboženství. Tematizace jazyka – předznamenání básnického směřování. Důraz na smysly – hlavně v první části, kdy máme perspektivu malého dítěte. Rozrušování světa rodiny – polarita matka/otec. Rodina jako stát. Motto z Ovidiových Proměn – Ikaros a Daidalos = postava Štěpána. Dospívání a hledání vlastní identity. Cesta k uměleckému vyjádření.
Kompoziční výstavba: Román je rozdělen do pěti částí. Pro každou je podstatný určitý zlom v životě hlavního hrdiny. V první části je to vzdor instituci, ve druhé je klíčová chlapcova sexualita, následuje pocit viny. Ve čtvrté části je to nově objevená zbožnost a následné odmítnutí oddat se náboženství. V poslední částí je to vymezení vůči určitým směrům ve společnosti. Výstavba připomíná sinusoidu – příběh vždy roste do momentu, ve kterém Štěpán nad něčím zvítězí, ale hned poté na začátku další jede od znovu, a takto se to opakuje.
Vypravěč: Er-forma, až na poslední strany – zápisky. Použita je literární technika proud vědomí. Perspektiva hlavní postavy – nevíme, co se děje mimo něj. Začínáme perspektivou malého dítěte – postupná proměna vědomí.
Postavy:
Štěpán Dedalus – Zpočátku nenápadný. Uzavřený sám do sebe. Nechce zapadnout. Odmítá se identifikovat s čímkoliv – rodina, církev, hnutí národa… Aktivita x pasivita – hledá své poslání a selhává. Postupně se odcizuje svému okolí – rodině, institucím… Neustále stojí před nutností volby. Pýcha – cítí se být nadřazený, jiný než ostatní. Během knihy dvakrát zopakuje „nebudu sloužit…“ – pád jako u Ikara/Lucifera.
Otec – Figura trestajícího boha. Štěpán jím pohrdá. Tíhne k vlasti.
Matka – Tíhne spíše k církvi.
Parnell – Politik za svobodné Irsko. Nevystupuje jako postava, ale je k němu často referováno.
Cranly – Štěpánův přítel během studií na univerzitě. Přesvědčuje Štěpána, aby vyhověl přání své matky.
Zdroje: Joyce, James. Portrét umělce v jinošských letech. Přel. Aloys Skoumal. Praha: Odeon, 1997.
Pár slov na konec
Joyce byl poměrně polarizující osobnost. V dějinách literatury jsou často popisovány vztah, které měl s jinými umělci. Takovým slavným je např. spor s Virginii Woolf, nemohli se navzájem vystát a jejich tvorba se jim navzájem nelíbila. Dalším kouskem Joycova lore je vztah, který k němu držel Samuel Beckett, také irský spisovatel. Při psaní svého románu Molloy nevěděl, jak se vyrovnat s odkazem Joyce, až ho údajně při jízdě vlakem napadlo, že musí jít opačným směrem. Joycovo dílo je důkazem titánské síly těla i vůle, Beckettův Molloy je pak důkazem absolutní rozpadu těla, nad nímž mysl (možná i) vítězí.
( (Ne)čtenářský deník připravili Lukáš Samek a Eliška Válková.)
