Právě si prohlížíte (Ne)čtenářský deník #5: Humorná přetvářka ruského maloměsta

Ruská literatura je vzhledem ke světovému dění v některých koutech Země úplně zavrhována či naopak přehnaně oslavována. Dnešní (Ne)čtenářský deník se tak bude věnovat autorovi, kterého za svého považují jak Rusové, tak i Ukrajinci. Gogol se ale může zalíbit i světovým a mnohdy svátečním českým maturujícím čtenářům. Gogolovo dílo přežilo zub času i národností spory a je stále aktuální. Gogol je totiž zdatný kritik, co umí čtivě vykreslit dobovou ruskou společnost. Zároveň je jeho dílo, určené ke středoškolské analýze, snadno pochopitelné a nerozebírá se nijak zdlouhavě.

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852)

Gogol byl ruský prozaik a dramatik. Je považován za předvoj ruského realismu (v českém prostředí známějšího jako kritického realismu). V jeho tvorbě však stále najdeme některé klasicistní a romantické prvky. Satira je jeho mocným nástrojem.

Vyrůstal v oblasti dnešní střední Ukrajiny ve zbožné aristokratické rodině. Jako mladý hrál v divadle založeném jeho otcem. Postupem času se dostal do Petrohradu, kde později pracoval jako úředník a stal se docentem historie. Zde se také seznámil s dobovou smetánkou. Spřátelil se mimo jiné s Alexandrem Sergejevičem Puškinem a dalšími ruskými spisovateli. Ve 30. letech kvůli úspěchu svého díla a kritice uniká do zahraničí. Začínají se u něj projevovat duševní problémy a přiklání se stále více k duchovnu. Stále více pochybuje o svém díle. Ve 40. letech se vrací zpět do Ruska s depresemi, což se zkombinovalo s jeho stále prohlubujícím se vztahem k pravoslaví. Pálí například pokračování jeho románu Mrtvé duše. Předčasně umírá v 43 letech.

Mezi jeho nejznámější díla patří soubor realistických a sociálně kritických povídek Myrhorod (1835), ve své době kontroverzní úvahy a eseje Arabesky (1835), zde rozebíraný Revizor (1836), pikareskní kritický román Mrtvé duše (1842) nebo cyklus povídek Petrohradské povídky (1843).

Revizor (1836)

Jedno z nejznámějších Gogolových dramat. Řadí se do kritického realismu, byť v něm můžeme vidět dozvuky ruského klasicismu. Námětem byla jedna cesta jeho přítele Puškina, kdy byl okolím považován za carského úředníka.

Dílo bylo zamýšleno jako morální promluva do duše ruského diváka. Na premiéře na jaře 1836 však publikum nepochopilo autorovy snahy a drama považovali za úspěšnou komedii. Přesně toto Gogol nechtěl, a z divadla proto utekl. Roku 1842 vydává ještě kritičtější verzi Revizora, nicméně do historie se dílo zapsalo jako komedie nastavující zrcadlo. Nad jevištěm tak dle Gogolových instrukcí musel být nápis: «На зеркало неча пенять, коли рожа крива», neboli „Nenadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou“. Jako by člověk skutečně sledoval sám sebe.

Sumarizace děje: Děj není komplikovaný, nemá ucelený děj a slouží svému účelu. Hejtman obdrží zprávu o příjezdu petrohradského revizora do jeho maloměsta. V tu dobu se mladý úředník Chlestakov a jeho sluha Osip ubytovávají v hotelu. Nemá peníze, protože je prohrál. Tamní statkáři a úředníci usoudí, že právě Chlestakov je tímto revizorem, a snaží se mu podlézat a pomáhat. Chlestakov si postupně situaci uvědomí a začne své domnělé pozice zneužívat. Například rodině hejtmana se představuje jako všestranný umělec a umný politik. Svým přesvědčivým projevem získá od každé z postav peníze, zatímco postavy slepě věří, že vše dělají pro vlastní prospěch. Sluha Osip nakonec přemluví Chlestakova k odjezdu, aby se jeho podvod neodhalil. Obyvatelé města nakonec najdou dopis, ve kterém Chlestakov příteli vysvětluje celou situaci a vysmívá se každé z postav. Nakonec do maloměsta dorazí skutečný revizor.

Literární druh a žánr: Jedná se o drama. Žánrově je to komedie, byť původně nebyla vytvořena k pobavení diváků.

Časoprostor: Ruské impérium, 30. léta 19. století v malém městě. Děj se odehrává ve 24 hodinách. Zachována je klasicistní jednota místa, času a „děje“.

Téma a motivy: Na životě ruské provincie Gogol ukazuje život v celém Rusku. Vybírá postavy všech možných profesí a tříd, ve vesnici tak vzniká jakési mikrocarství se všemi svými strukturami. Gogol mistrně tematizuje lidskou přetvářku na příkladu všech postav, nejdále však zachází s Chlestakovem, který na sebe přebírá postavení, které se mu zrovna hodí, pouze využívá trhlinu v systému, za kterou si můžou obyvatelé tak trochu sami. V díle lze najít dozvuky klasicistního pohledu na morálku všech postav (z klasicistního období vzešlo dílo Immanuela Kanta; filozofa věnujícího se hlavně poznání a chování, etice). Vykresluje stav, ve kterém se maloměsto snadno zaprodá, hraje si na něco, co není, protože hrozba říšského revizora zasévá strach na všech životních úrovních. Vesnice tak rozehrává určité divadlo v divadle, jenže Chlestakov je lepší hráč. Dá se také říct, že pravé drama začíná na konci, kdy do vesnice opravdu přijíždí revizor, ale to už si můžeme jen domýšlet, a textu, a už vůbec ne maturity, se to tak netýká.

Kompoziční výstavba: Drama s pěti akty. Dílo je v rozporu s tradiční klasicistní strukturou. Expozice je jen jedna věta, v závěru věty dvě, a podobně.

Některé postavy: Gogol u svých postav často pracuje s hyperbolou (zveličováním) nebo groteskou. Každá postava se tak stává specifickou částí společnosti, kterou paroduje a ukazuje na ní (ne)funkčnost společnosti.

  • Ivan Alexandrovič Chlestakov – Již zmíněný bezvýznamný petrohradský úředník.
  • Osip – Chlestakovův sluha. Vychytralý, ale ví, kdy celou šarádou ukončit.
  • Skvoznik-Dmuchanovskij – Hejtman. Bojí se o své místo a využívá situace podlézáním Chlestakovovi.
  • Anna Andrejevna – Manželka hejtmana. Typická maloměstská žena, předvádí se a vyzvídá.
  • Marja Antonovna – Dcera hejtmana, která má být provdaná za Chlestakova.
  • Poštmistr Špekin – Má ve zvyku číst si cizí korespondenci.
  • Bobčinskij a Dobčinskij – Místní „drbny“.
  • Ljapkin-Ťapkin – Zaujatý soudce.

Nutno dodat, že žádná z postav není kladná a každá z nich má zosobňovat jednu negativní vlastnost ruské společnosti. Některá jména mají v ruštině jasný význam vztahující se k chování daných postav.

Meme by: Jakub Roubíček.

Vot tak…

Za sebe bych nadějnému čtenáři doporučil i Gogolovy Petrohradské povídky (slavná povídka o plášti nebo nosu, který uteče z obličeje) či Tarase Bulbu. Z jiných autorů východní Evropy nemohu nezmínit génia krátkých povídek Antona Pavloviče Čechova, literárního psychologa Fjodora Michajloviče Dostojevského nebo světoznámého romanopisce Lva Nikolajeviče Tolstého. Pro někoho to může být bolestný proces podobný četbě dnes již mnohdy neaktuálních libovolných národně obrozeneckých děl. Na druhou stranu to jsou díla rozebraná natolik, že příprava na ně vůbec není náročná a vyplatí se. Hodně zdaru u maturity.

(Dnešní (ne)čtenářský deník připravil Jakub Roubíček.)

Skupina redaktorů

Skupina redaktorů nebo redaktorek Studentských listů.

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.