Dnešní den se jako každý rok nese v duchu kýčem protkané připomínky státotvorné sametové revoluce. Slušný občan tak opět může navštívit Obývák Václava Havla, vyslechnout si moudrá slova o vrcholném díle tuzemské demokratické kulturní sféry nejen z úst zástupce objektivního ÚSTRu, nebo zavítat na originálně pojmenovanou PRAVDA a LÁSKA stage za zajímavými hudebními výstupy. Revoluce tím vším však dle některých nebyla ještě završena. Spolek Listopad ještě neskončil proto požaduje například zákaz slova „komunismus“, zákaz třídního boje či zrušení komunistických stran.

Nejen to bylo předevčírem novinářům a všemu lidu představeno symbolicky v jednom z lepších pražských podniků, Café Louvre na Národce. Mezi osobnostmi představující 15 požadavků výzvy byli bývalý senátor a celoživotní aktivista Martin Mejstřík, bývalý frontman skupiny Lucie David Koller, bývalá poslankyně za TOP09 a dokumentaristka Olga Sommerová, podnikatel Petr Suda, člen petičního výboru Jiří Klaus či režisér Martin Vadas.

Jejich požadavky se týkají například „odškodnění pro všechny oběti brutálního zásahu na Národní třídě, jejichž zranění mají trvalé následky,“ „úpravy trestního zákoníku a doplnění nezákonnosti propagace a šíření symbolů nacismu, fašismu a komunismu s jednoznačným, exemplárním určením hlavních symbolů těchto hnutí a ideologií přímo v zákoně,“ nebo „okamžitého zrušení výsluh pro všechny členy represivních složek komunistické moci (funkcionářů KSČ od okresních tajemníků výše a důstojníků ČSLA a SNB) a snížení jejich důchodů na zákonem dané minimum.“

Systém, který se o nás nezajímá

Paradoxem je, že výzva zároveň přímo kritizuje otce zakladatele současného systému, který část přítomných revolucionářů pomohla vytvořit. „Nikoho z nás tehdy nenapadlo, že nevyrovnání se s komunistickou minulostí, zavedení kapitalismu bez pravidel a neřešení zoufalého stavu justice, bylo součástí systému, za jehož vznik můžeme poděkovat komunistickému Prognostickému ústavu a lidem s ním svázanými – Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi, Vladimíru Dlouhému a Miloslavu Ransdorfovi. A přátelům Václava Havla – Zdeňku Jičínskému a Pavlu Rychetskému, kteří prosadili právní a personální kontinuitu s totalitním komunistickým režimem.“

V další části výzvy dokonce nalezneme souvětí typu: „Téměř současně zde díky Václavu Klausovi vznikl mafiánský kapitalismus. Po 35 letech zde máme systém, kde nevládne vláda, ale peníze (přičemž ty špinavé Václav Klaus a jeho následovníci nedokáží rozlišit), kde vládnou zájmy oligarchů, oligopolů a podnikatelů bez morálky a beze cti.“ Zároveň text poukazuje na to, že tito podnikatelé mají „své lidi“ ve všech úrovních státní moci.

Jeden z představitelů výzvy, Petr Suda, si posteskl, že nám sice konečně vládne pravicová vláda, ale vůbec se nechová pravicově. Jemu podobní lidé už celých 35 let dochází za politiky s prosíkem a s nadějí jim představují další podobné výzvy a petice. Z úst přítomného Jiřího Klause zaznělo, že jejich snahy na půdě Parlamentu blokoval i celoživotní poslanec Marek Benda z ODS. Podpisy mají zkrátka sbírat dál. „Státní správa je prolezlá bývalými komunisty a jejich potomky. Nepotrestané zlo plodí jen další zlo,“ sdělil sálu poněkud zklamaně Klaus.

Co k tomu dodat? Střet mezi porevolučními demokratickými elitami a real politikou je zde zřejmý. I přes všechny své politické kontakty, kterými přítomné osobnosti dle vlastních slov disponují, se jim nikdo s těmito výzvami patřičně nevěnoval. Aspoň vidí, proč se část obyvatel Česka odvrací od dnešního politického systému a volí protestně či domněle protisystémově. Sice to vidí, nicméně jejich přímočaré ideologické vidění světa jim samozřejmě nedovoluje jejich volbu respektovat.

Lháře kontaktovat nebudeme

Překvapivý moment však nastal ve chvíli, kdy Martin Vadas přišel se svým 16. požadavkem. „Když říkáme zrušme komunisty, tak je poznejme, kdo byli komunisti,“ uvedl. Ideálně by podle něj měla existovat veřejně přístupná databáze členů KSČ. Jeden z přítomných novinářů na to zareagoval s dotazem, zdali ohledně této výzvy kontaktovali i současného prezidenta Petra Pavla. Vadas rezolutně otvětil, že Pavel je lhář, komunistický rozvědčík, který volbu vyhrál díky geniálnímu marketingu.

V tu chvíli se herec Jiří Maryško, člen Havloids Memorial Clubu, zastal prezidenta. „Svojí porevoluční službou si svoji komunistickou minulost odčinil,“ bránil Pavla. Vadas s tímto ale nesouhlasil a krátký konflikt byl završen tvrzením, že se nás takto snaží rozeštvávat „babišovci“. Soudruh Maryško by tak mohl být jedním z nich. Po 35 letech bych podobnou názorovou výměnu u jasně vyhraněných demokratických elit skutečně nečekal.

Požadujeme schválení zákona o zákazu třídního boje

V prostorách Café Louvre byla na zem umístěna cedule s QR kódem, který však neodkazoval na text představené výzvy, ale na obdobnou petici z roku 2021, podpořenou stejnými osobnostmi. Jedná se o explicitní požadavky zákazu stran a hnutí prosazující komunistickou ideologii. Charakter textu krásně ilustruje následující citace. „Požadujeme schválení zákona o zákazu komunistické ideologie, komunistických symbolů, třídního boje, Komunistické strany Čech a Moravy,…“

Na můj opakovaný dotaz, co si má člověk představit pod zrušením třídního boje a jak by to případně vypadalo v praxi, mi odpověděl další z přítomných hostů, Jan Brhlík z Klubu angažovaných nestraníků. Podle něj existuje třídní boj dodnes. Chudí přeci chtějí brát peníze bohatým. Třídní boj je například také progresivní zdanění. Pokud je někdo nemakačenko, má se prostě více snažit a pracovat.

Názor si čtenář jistě udělá sám.

Jak je vidět, tyto pravicové elity stárnou a žijí ve stále větší deziluzi z polistopadového vývoje. Samozřejmě v tom nejsou sami. Nicméně těmito kroky, které měly být z velké části provedeny hned po předání moci (zejména odškodnění obětí apod.), společnost nadále rozdělují a radikalizují. Zdá se, že duch revoluce skutečně odejde až s těmito postavami. Lidé se do té doby naučí žít ve světě konzervativnějším a daleko více vyhrocenějším. Málokdo bude mít čas na řešení starých křivd.

Nedělní tečka je týdeník Studentských listů, který vychází v neděli v poledne. Redaktoři Jakub Hříbek a Jakub Roubíček se v něm zamýšlí nad nejdůležitějšími (nejen politickými) událostmi uplynulého týdne, stejně jako nad zdánlivými běžnostmi všedních dní.