Tento týden opustil svět jeden z nejvýznamnějších diplomatů dvacátého století. Historik a muž ve službách mnoha amerických prezidentů vyvolával slova respektu a ve stejném okamžiku tvrdou kritiku a opovržení jako málokdo.
Rozdělení názorů na Kissingerovu osobu se ukázalo už při čtení zpráv informujících o jeho úmrtí. Například americký měsíčník Rolling Stone oznamoval diplomatovo úmrtí titulkem Henry Kissinger, War Criminal Beloved by America´s Ruling Class, Finally Dies (Henry Kissinger, milovaný americkou vládnoucí třídou, konečně zemřel). Podobných špetků respektu či lidskosti postrádajících vět bychom v mediálních výstupech našli více než dost.
Je absolutně v pořádku nazírat osoby minulosti i současnosti kriticky. Pokud tak nebudeme činit, nemáme šanci se poučit z chyb a odsuzujeme sami sebe k jejich opakování. Kissinger bývá často kritizován zejména za bombardování v Kambodži na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Historici se shodují, že bombardování tehdy vyvolalo další vlnu násilí, neřkuli vysoké počty civilních obětí. Jak jsem již napsal, diskuse a kritika jsou nutné. Musí být však očištěny od momentálních emocionálních a iracionálních výlevů.
„O mrtvých jen dobře,“ praví staré úsloví převzaté z latinského „De mortuis nil nisi bene“. Henry Kissinger se zasazoval nejen o zájmy USA, nýbrž celého Západu, jehož jsme dnes součástí. Jeho myšlenky o světovém řádu a mezinárodních vztazích – příkladem může být jím prosazovaná politika détente neboli politika uvolňování – dnes tvoří jeden ze základních stavebních kamenů diplomatických škol po celém světě. Tolik jen krátký výčet Kissingerova přínosu. Ukazuje se neochvějné, že to, co přišlo po jeho smrti, si nezasloužil on ani jeho blízcí.
Nezklamali jen někteří novináři, nýbrž i další veřejně vystupující osoby. Český influencer vystupující pod názvem Debatní deník například na sociální síti X zesnulému publicistovi vzkázal: „Nechť hnije v pekle“ (po kritice vzal svá slova zpět).
Všichni lidé si zaslouží úctu. Ti, kteří se svou činností snažili o vyšší, veřejný zájem, pak tuplem. Příště by tedy v takové situaci bylo dobré raději mlčet (když už necítíme potřebu poděkovat), bude to jistě lepší než tento týden předvedený bezpáteřní hon za pozorností a lajky s rádoby disentním, střízlivým pseudopohledem, který se racionální diskusi vzdaluje na hony.
Nedělní tečka je týdeník Studentských listů, který vychází v neděli v poledne. Redaktor Jakub Hříbek se v něm zamýšlí nad nejdůležitějšími (nejen politickými) událostmi uplynulého týdne, stejně jako nad zdánlivými běžnostmi všedních dní.
Tento článek ve mě vyvolává rozporuplné pocity, až tak, že mám dojem narušení mé vnitřní integrity. Tento stav mně neznámý a nevlastní, je v rozkolu s mým identickým přesvědčením o stále více aktuální gradující situaci ve společenském diskurzu. Koherence daných událostí nepřestává nabírat obrátky, frekvence a kontinuita tohoto nedořešeného problému dozajista nebude vyřešena sama. Doufám, že tento článek otevře oči a rozsvítí mysl, všem pavědcům, domácím politikům a gaučovým intelektuálům na zahradních křesílkách. To je de fakto vše, alea ict es ala fictum.
Pro propracovanější a ozdrojovaný článek s reálnými daty, co jen nesedí na plotě centristické nic neříkající “objektivity” doporučuji pro srovnání přečíst můj článek na Alarmu, i když s ním možná nebudete souhlasit, čte se dobře a je bez gramatických chyb 🙂
Dovolil bych si taky reagovat na tvrzení, že z tohohle si nic Kissinger “nezasloužil.” Dle mého si člověk odpovědný za nelegální bombardování neutrální země, při kterém uhynulo až 150 000 lidí, zaslouží minimálně tohle – despekt ze strany veřejnosti k jeho životu, když už se za sto let života nedostal před soud v Haagu za vlastní despekt vůči lidským životům svých obětí. Zeptejte se sami sebe: kdyby Putin dnes zemřel, radovali byste se? Já teda asi jo, ačkoli není odsouzen žádným soudem za válečné zločiny.