Hana studuje pátý ročník farmacie v Hradci Králové, chodí na praxe, píše diplomovou práci a učí se na zkoušky. I na ni se vztahuje vládou nařízená pracovní povinnost. Již na jaře pracovala v nemocniční lékárně, nyní na povolání teprve čeká. Pracovní povinnost je pro ni velkým tématem, kterému se aktivně věnuje. Nedávno kontaktovala akademický senát své fakulty a spolu se spolužačkou iniciovala dopis lékárnické komoře, ve kterém popisuje nedostatky pracovní povinnosti.

Jak probíhá závěrečný ročník studia farmacie?

Farmacie je obor na pět let, první čtyři roky jsou studijní a v pátém ročníku je praxe. Ta je dána ze zákona – aby člověk mohl získat odbornou způsobilost k vykonávání povolání farmaceuta, musí absolvovat šest měsíců praxe v lékárenském zařízení. Samozřejmě nemůžeme všichni zůstat v Hradci, takže většinou se lidé vrací domů nebo jdou do města za partnerem a podobně. Praxe je dána jako plný pracovní úvazek, pondělí až pátek, osm hodin denně. Do toho se po večerech píše diplomová práce. Musím říct, že jsem v tomhle režimu měsíc a půl a stačí mi to. Je to vážně náročné.

Člověk dodělá praxi, do toho tvoří diplomku, pak máme ještě zkoušky, následují státnice a obhajoby. Státnice neprobíhají postupně, v jeden den děláme všech šest předmětů. Troufám si říct, že je to dost obsáhlé.

Tímhle se snažím dostat k tomu, že pracovní povinnost byla odpuštěna medikům v šestém ročníku právě kvůli náročnosti zakončení studia. Oni mají státnice postupně. Dalším argumentem pro odpuštění bylo také to, že pomáhali na jaře. To my také.

Během první vlny naše fakulta organizovala výpomoc lékárnám. Všichni jsme chodili do lékáren pomáhat, byl tam nával, lidé hodně zmatkovali. Teď už je to trochu jinak, ale na jaře všichni vykupovali paraleny, vitamíny C a podobně. Naše pomoc skutečně přišla vhod.

Nyní už je to lepší, ale spousta pracovníků je nemocná, takže je v lékárnách podstav. Páté ročníky se jim hodí. V závěrečném ročníku už zaučený student zastane i práci magistra, což může lékárnám výrazně pomoci v nelehké době. Takže lékárny jsou rády, že nás mají.

Jaké jsou podle vás další nedostatky pracovní povinnosti?

Když se vyhlašovala pracovní povinnost, kde je zmíněný pátý ročník farmacie, všichni farmaceuti byli rádi, že se na nás nezapomnělo a že také můžeme pomoci. Jenomže si představovali, že budeme chodit do lékáren. To je prostředí, kde jsem nejvíce platná jako člověk, co má už něco za sebou. V podstatě už chybí jen půl roku a budeme sami magistři, kteří budou vydávat léky na recept.

Bohužel realita je taková, že začali povolávat lidi nejen do lékáren, ale i na sanitáře, na oddělení a na administrativu. Třeba moje spolužačka z ročníku dělá na oddělení mikrobiologie administrativní práci, kterou by mohl dělat kdokoliv jiný. Hlavním problémem je, že když teď přeruším praxi, budu si to muset nahrazovat. Jenže na to není čas. Člověk, co ztratí měsíc na pracovní povinnosti, to bude muset dohánět. Buď se zblázní, aby stihl státnice a všechno do konce června, nebo je bude muset dělat až na podzim.

I když se jedná o pár lidí, nám jde o princip. Ani u ostatních oborů pracovní povinnost nikdo nepromyslel. Jenom vybrali skupinu lidí, kteří mají své životy a nemohou se bránit na zalepení problému, který oni nevytvořili, ale musí ho zachraňovat. Dalo by se to udělat jinak, využít náš potenciál. Student farmacie je mnohem užitečnější v lékárně než někde u papírování, které může dělat každý. A věřím, že by se našli i lidé, co by teď ocenili nějakou brigádu. Tady ani nejde o otázku peněžní náhrady, každá praxe také není placená. Určitě by se ale našli i lidé, co by to rádi dělali dobrovolně.

Dalším problémem je jednání krajů, každý to řeší individuálně. Někdo dostal hovor z úřadu a byl schopen vysvětlit, že je momentálně na praxi a na pracovní povinnost jít nemůže, protože je nepostradatelný v jiném zdravotnickém zařízení. Jinde nás zase berou jen jako číslo, jako člověka, kterého můžou nasadit, protože jim to někdo umožnil.

Jsou tu problémy, které mají společné všichni, na které se pracovní povinnost vztahuje. Tím je třeba trvalé bydliště. Když jste na praxi, tak ji můžete dělat kdekoliv. Potom vás povolají 200 km daleko, musíte se sbalit a jet tam. Někdo má třeba trvalé bydliště u rodičů, ale nevychází s nimi a nemůže u nich bydlet. Stejně tak vás ale můžou povolat i 50 km od trvalého bydliště. Takhle kontaktovali spolužačku, která jim vysvětlovala, že každá cesta do nemocnice je pro ni dvě hodiny vlakem. Sem tam nabízí i ubytování, ale ne všude.

Pak jsou problémy specifické pro jednotlivé obory. Sem patří třeba medici v pátém ročníku, kteří ještě mají distanční výuku, musí docházet na oddělení a do toho jsou na pracovní povinnosti na 20 hodin týdně.

Vychází studentům škola nějak vstříc?

Já jsem školu kontaktovala a oni se to s námi snaží řešit. Zároveň nic moc udělat nemůžou. Tohle je věc státu. Vím, že v Brně dala děkanka studentům informaci, že když budou na pracovní povinnost povolaní, tak jim to jako praxi uzná. Jenže tohle je velký otazník. Praxe je definovaná zákonem, musí to být šest měsíců v lékárně. Chápu, že naše škola řekla, že to nemůže uznat. Já sama jako student bych nechtěla, aby mi škola pracovní povinnost uznala. To přece nejde, praxe je lékárenská a nemohou mi místo ní uznat administrativu v nemocnici.

Získávají studenti farmacie během pracovní povinnosti zkušenosti pro své budoucí zaměstnání?

Ne. Myslím si, že pro farmaceuta, tedy odborníka na léky, velký přínos na pozici sanitáře nebo pomoc v administrativě není. Vůbec to není o tom, že bychom nechtěli pomoci, ale téměř vystudovaný farmaceut je v tento moment mnohem více platný v jakékoliv lékárně než někde na oddělení nebo za počítačem. Kdyby to vážně bylo tak, jak všichni na začátku pochopili, tedy že budou studenty přesouvat do nemocničních lékáren, tak by to bylo přínosné pro obě strany.

Jenže v nemocničních lékárnách si potom, co se na jaře se situace zvládla, zvykli na stávající mimořádný provoz. K tomu ještě ubylo ambulantních pacientů. Nyní tam taková zátěž není. Někteří páťáci aktivně psali do nemocničních lékáren, jestli by nemohli být povolání na pracovní povinnost právě tam, kde by byli nejvíc nápomocni a zároveň by to mělo přínos i pro ně samotné. Většinou ale potřeba nebyli.

Jak se vám tedy podařilo vyhnout pracovní povinnosti?

Nepodařilo. Kdykoliv mě může někdo kontaktovat a vytrhnout z praxe. Můj krajský úřad je Olomouc, já nyní bydlím v Prostějově. Takže Olomouc mě může povolat do jakékoliv nemocnice v Olomouckém kraji a já tam musím do 36 hodin nastoupit.

Je to zatím jen o štěstí. Třeba se rozhodli, že to budou dělat v jiném pořadí a nejdříve volají medikům. Jinde zase mají jmenný seznam, podle kterého postupují, a je jim jedno, co člověk studuje. To usnesení dává krajům pravomoc zacházet s lidmi jakkoliv. Kraje si pak samy mohou vybrat, jestli budou studentům vycházet vstříc, nebo ne. Chápu, že situace je těžká, ale dala by se zvládat lépe. I na to chceme upozornit, kdyby se tenhle režim ještě opakoval, tak to musí být lépe promyšlené. Jak uvedli medici ve svém dopise hejtmanům, pracovní povinnost je obrovský zásah do osobních svobod. Člověk nemohl tušit, že nakonec bude během studia zastávat nemocniční práce, kterým se chtěl naším studiem například vyhnout.

V případě, že student již pomáhá v jiné nemocnici, je možné se s krajem domluvit, že si povinnost odpracuje tam, kde je nyní?

Je to individuální. U některých stačí říct: „Nemohu, jsem v nemocniční lékárně a tady zůstanu“. Někde to vysvětlit nejde. Někteří se tomu chtěli vyhnout tak, že se nahlásí na pracovní povinnost v místě praxe, ale z krajského úřadu v místě trvalého bydliště jim řekli, že to tak nelze a že je nepustí. To se stalo kamarádce, která dělá praxi v Hradci, ale bydliště má v Jihočeském kraji. Chtěla si domluvit pracovní povinnost ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, která povolávala, a ona tam už byla na praxi. Jihočeský kraj jí ale řekl, že ji do jiného kraje nepřesune. Při tom v lékárně Fakultní nemocnice v Hradci by byla daleko užitečnější než na jiném pracovišti, kam může být povolána, jelikož práci v dané lékárně už zná a ví, co je kde třeba.

Dostávají studenti za pracovní povinnost zaplaceno?

Někde studenti pracují na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti a někam člověk chodí už dva týdny a vůbec neví, jak to bude s výplatou. Ony praxe také nejsou vždy zaplacené, takže peníze nejsou takový problém, spíše čas. Samozřejmě jsou i lidé, kteří si praxi stejně museli zařídit tak, aby za ni dostali zaplaceno, protože třeba nemají peníze od rodičů.

Jaká je vaše největší obava, pokud bude stávající situace pokračovat?

Hrozí mi prodloužení studia, z čehož pochybuji, že by měl někdo radost. Bojím se, že když mě někam na dva měsíce povolají, tak nebudu stíhat nebo si budu muset odložit státnice. To je můj největší strach. Už vůbec neuvažuji nad tím, že bych se nakazila. To už je mi úplně jedno, nad tím nepřemýšlí nikdo z nás. Každý přemýšlí jen nad tím, aby dostudoval. Je to strašná zátěž na psychiku.

Kdyby mě teď povolali na oddělení, bude to stres, který jsem dosud nezažila. Nejsem zvyklá být na oddělení, kde bude druhý den o tři lidi méně. Medici s tímhle možná vyrovnaní jsou, ale spousta lidí si farmacii vybrala, protože touží pomáhat lidem a dělat ve zdravotnictví, ale nechtějí zažívat tyhle stinné stránky.

Pracovní povinnost byla nařízena na základě rozhodnutí vlády. Cítíte podporu či vděk ze strany vládních činitelů?

Vůbec. Nezaznamenala jsem, že by pracovní povinnost někdo řešil, ale možná mi to jen uniklo. I medici se brání, napsali dopis, ten podpořili děkani, vše šlo k hejtmanům a tím to skončilo. Všude na internetu je tolik informací o tom, že pracovní povinnost probíhá špatně. Stále jsem neviděla, že by na to někdo zareagoval. Řeší se jiné věci.

Možná se na konci zpětně poděkuje všem, kteří se zapojili. Momentálně si myslím, že nikdo absolutně neřeší, jakým způsobem ta povinnost probíhá.