František Ježek (na fotce druhý zleva) začal letos na podzim studovat práva na jedné z nejlepších univerzit na světě: Oxfordu. Osmnáctiletý student mluví v rozhovoru pro Studentské listy o studiu, životu ve Velké Británii i vlivu koronavirové pandemie.
Jak se zrodilo tvoje studium na Oxfordu?
Vždycky jsem chtěl studovat v zahraničí a v angličtině. To proto, že to je jeden z jazyků, kterým mluvím celkem dobře. Nikdy jsem nechtěl zůstat v Česku ani v Německu. Připadalo mi to málo ambiciózní, ale zároveň taky jako země, kde není tolik možností jako jinde v zahraničí. Navíc mířím vždy vysoko, proto jsem směřoval na Ivy League v USA nebo Oxbridge (Oxford + Cambridge – pozn. red.) v Anglii. Několik let jsem se chystal na Ameriku, ale někdy v létě 2019, tedy asi tři měsíce před tím, než jsem musel odeslat přihlášky do Anglie, jsem se nakonec rozhodl jinak.
Proč sis vybral právě Anglii?
Důvodů bylo několik. Studium v Americe je nesmírně drahé, obzvlášť pro obor, který jsem se rozhodl studovat. Pokud se chce člověk stát právníkem v USA, tak musí vystudovat bakaláře a následně ještě práva. To je sedm let, během kterých člověk platí desítky tisíc dolarů ročně a ve čtyřech letech nejde ani o práva. Zato v Anglii je studium práv na tři roky univerzity, jeden rok odborného kurzu, kde záleží na tom, jestli chce být člověk barrister (právník u soudu) nebo solicitor (právník, který radí klientům), a pak další rok praxe pro barristery a dva roky praxe pro solicitory.
Jak probíhaly přijímačky?
V Anglii se člověk hlásí na univerzity prostřednictvím služby UCAS. Vybral jsem si až pět univerzit, poslal odhad známek, motivační dopis a doporučení od učitele. Na práva navíc existují zkoušky LNAT, které jsou vyžadovány na několika málo univerzitách, shodou okolností na všech, kde jsem se hlásil. LNAT zkouší porozumění textu a argumentů skrze test multiple-choice a psaní vlastní eseje. Ve zkoušce jsem naštěstí uspěl, díky čemuž jsem dostal nabídky ze čtyř univerzit.
Nakonec sis vybral Oxford.
Na Oxfordu je součástí přijímacího řízení ještě řada pohovorů. Letěl jsem tedy v prosinci 2019 do Oxfordu a měl jsem dva pohovory s profesory z jedné z mnoha kolejí na Oxfordu, kam jsem byl zařazen. Koleje na Oxfordu nejsou jen na bydlení, organizují pro nás i výuku a spoustu administrativních věcí. Fakulta řeší v podstatě jen zkoušky a přednášky. Půl hodinu před pohovorem jsem dostal soudní rozsudek, který jsem si měl za tu dobu nastudovat. Během pohovoru se mě ptali na různé koncepty, argumenty a scénáře a na vše, co se dalo z těch čtyř stránek vytáhnout. Cílem pohovoru bylo, aby profesoři zjistili, jak daleko zvládnu rozvinout své myšlenky a argumenty. Na Oxfordu totiž učí podobným stylem, ve kterém pobíhal pohovor.
Popsal bys každodenní život? Koleje, přednášky, semináře, stravování, volný čas?
Pro každého studenta se každodenní život velmi liší. Nejmarkantnější rozdíl je asi mezi studenty přírodních a sociálních věd. V přírodních vědách je studium postaveno na přednáškách a laborkách, pro mě je to ale úplně jinak. Většinu času trávím čtením akademických textů, psaním poznámek a sledováním přednášek. Každé zhruba čtyři dny pak musím odevzdat esej na téma, o kterém jsem četl. V mém případě se témata točí ze třech okruhů – ústavního, trestního a římského práva. Každá esej odpovídá jednomu tzv. tutoriálu, což je schůzka s profesorem a obvykle jedním či dvěma spolužáky. Během tutoriálu se v rychlosti shrne téma a pak se věnujeme především diskusi vybraných a obzvláště komplikovaných konceptů či specifických otázek studentů. Tyto aktivity bych nazval akademickou prací. Mimo to se věnuju i jiným věcem, jako je třeba debatní Oxford Union, kolejní studentská samospráva (Junior Common Room) či různá studentská uskupení kolem práva a světa podnikání.
Asi šest dní v týdnu pracuju, jeden den chci mít volno. Běžný pracovní den začíná snídání v půl deváté, poté se do oběda věnuju různým aktivitám, které jsem popsal, mezi půl jednou a jednou obědvám s kamarády a pak si jdu zacvičit nebo se s někým třeba sejdu na kafe. Poté zase až do večeře v půl sedmé pracuju. Večer se snažím mít volný, ale občas si ještě něco přečtu. Tahle struktura je ale jen orientační a každý den je jiný. Často se aspoň na část práce odeberu do jedné z mnoha knihoven, které mám jako student k dispozici.
Kolik spolužáků je taky ze zahraničí?
Většina spolužáků je z Anglie. V mém ročníku na mé koleji je poměrně hodně zahraničních studentů, třeba 20 procent, možná víc. Hodně jich je z Číny a Evropy, z jiných zemí spíše méně. Je třeba rozlišovat mezi spolužáky na koleji, v rámci práva a v rámci práva na koleji. Rozdělení, o kterém jsem mluvil, se týká spolužáků na koleji. Studentů práv máme na koleji v mém ročníku jen šest, převážně to jsou ženy a já jsem jediný ze zahraničí. Na celé univerzitě je v mém ročníku asi 235 studentů práv, z nich asi 30 studuje práva s rokem v zahraničí.
A jací jsou?
Lidé tu jsou velmi přátelští, i když se v mnoha věcech liší. Myslím si, že to je v podstatě jako všude jinde, s tím rozdílem, že jsou všichni akademicky zaměření a hodně pracují. Najdou se tu lidi, kteří upřednostňují sociální život, a také ti, kteří jen pracují. Na Oxfordu je několik stovek studentských klubů a spolků, každý si tedy přijde na své. Rozhodně bych se nebál toho, že by si člověk nenašel svoji skupinku.
Jak tvoje studium ovlivnila pandemie?
Pro mě to zas tak velký problém není. Hlavní rozdíl je v tom, že přednášky máme online. To je ale vlastně výhodou, jelikož se na ně člověk může podívat i zpětně a v nějakých případech třeba zrychleně. Studenti práv na přednášky obvykle moc nechodí a já se přiznám, že k nim taky patřím. Většinou se snažím všechny informace vyčíst z textu, což nebývá problém. Dalším omezením je otevírací doba knihoven. Musíme si rezervovat časy a třeba knihovna na naší koleji aktuálně není otevřena nonstop, jak tomu bývá obvykle. To je trochu odrazující. Omezený je samozřejmě i společenský život, normálně by člověk zažil hodně oslav a formálních událostí, což teď samozřejmě není možné.
Srovnal bys, třeba i ze zkušeností kamarádů, studium na univerzitě v Česku a v Británii?
Nevím, jak přesná bude moje odpověď, ale co jsem slyšel od kamarádů, tak hlavní rozdíl je v tom, že mám víc práce, více možností mimo studium a jinou strukturu studia. Moje trvá jen tři roky a nemám některé předměty, jako je třeba teorie práva. Studium práv je v Česku delší, pětileté. Od kamarádů slyším, že se teoreticky stačí učit především kolem období zkouškového. Nedokážu si představit, že by se někdo na Oxfordu učil jen před zkouškami. Pokud jde člověku jen o to, aby nějak prošel, tak je to samozřejmě možné, ale pokud chce dobré výsledky, tak je třeba investovat opravdu hodně času.
Na co sis při studiu musel zvyknout? Co bylo nejtěžší?
Především na to, kolik mám práce a v jakém tempu je třeba ji dělat. Ve chvíli, kdy má člověk každé čtyři dny přečíst, naučit se a porozumět třeba 500 stránkám textu na téma, o kterém třeba nikdy předtím ani nepřemýšlel, tak si uvědomí, do čeho se vlastně pustil. Teď už je to lepší, hlavně vzhledem k tomu, že už znám hodně souvislostí a našel jsem si svůj rytmus. Zbytek je asi v pohodě. Samozřejmě je to nová země, nová společnost, noví kamarádi.
Měl jsi příležitost poznat Brity a jejich společnost? Jak na tebe působí?
Měl. Britové jsou přátelští, ale na můj vkus občas až příliš shovívaví. Říká se o nich, že jsou velmi slušní a často neříkají věci napřímo, což můžu potvrdit. Určitě jsou rozdíly mezi lidmi z jihu a severu Anglie a oproti lidem z ostatních částí Spojeného království. Lidé z jihu jsou podobní britskému stereotypu známém v Evropě, zatímco seveřané jsou z mého pohledu takoví normálnější. Lidé jsou tu také víc politicky korektní, na což si člověk musí dát pozor. Ale pro mě je těžké mluvit o rozdílech, protože jsem posledních osm let chodil do školy se spolužáky ze všech koutů světa, takže jsem se poměrně rychle integroval.
Co tě na životu v Británii nejvíc štve? Co ti v tomto ohledu nejvíc na Česku chybí?
Je to sice kvůli koronaviru, ale štve mě, že máme na koleji malé porce jídla. Určitě je mnohem kvalitnější než jídlo na kolejích v Česku, ale člověk v prvním ročníku nemá kuchyň, a tak je nepraktické si ho připravovat sám. V kombinaci s vysokými cenami v podstatě všeho, ale hlavně jídla, mě pak hodně štve, kolik peněz utrácím za jídlo. Britské pivo taky není žádná sláva, ale naštěstí tu aspoň prodávají Staropramen (usmívá se). Taky mi vadí ta zmiňovaná politická korektnost a to, že se Britové snaží vyvarovat, aby řekli něco napřímo. Často si člověk připadá, že s ním mluví šiframi. Nic z toho ale není nijak hrozné, rozhodně bych to nenazval chybou společnosti.
Co je naopak na životu v Británii lepší než v Česku? U jakých věcí typických pro Británii bys chtěl, aby tak fungovaly i v Česku?
Možná to zní trochu komicky, ale chtěl bych, abychom v Česku měli demokratický systém jako v Británii. V tuto chvíli panuje v Británii chaos kolem brexitu, ale westminsterský systém je velmi robustní a politici tu hrajou podle pravidel, což se v Česku říct nedá. Především bych si přál, aby tu panovala podobná politická kultura, která je sice ostrá a dochází v ní ke konfliktům, ale jsou v ní jasně daná pravidla.
Co se týče běžného života, tak bych asi hlavně ocenil, kdyby auta jezdila v Británii vpravo, jako je tomu v Česku. Jinak bych moc neměnil. Samozřejmě jsou tu věci, které se mi na Británii líbí a v Česku nejsou, ale nemyslím si, že je šťastné si vybírat jednotlivé vlastnosti, které jsou obvykle výsledkem nějakého společenského vývoje, a zasazovat je někam, kam by se možná vůbec nehodily.
