Více než deset tisíc lidí prchalo před Rudou armádou na lodi, která se zdála být vysvobozením. Na původně rekreačním nacistickém plavidle jich nakonec přišlo o život zhruba devět tisíc kvůli několika osudovým chybám.
12. ledna 1945 vpadla do Východního Pruska obávaná Rudá armáda, jež se hodlala pomstít za vraždění civilistů, zničené vesnice a utrpení, na němž se Německo podílelo. Přestože nebezpečí sílilo, tamní velitel Erich Koch evakuaci do poslední chvíle nepovolil, ačkoliv byl jedním z prvních na útěku.
Panika však rostla a přes Východní Prusko prchaly v kruté zimě davy zoufalých rodin k nejbližším přístavům, odkud by se dalo dostat na západ. Jednou z možností bylo nasednout na loď v Pillau. Tou druhou byla cesta přes zamrzlý záliv Gotenhafen, dnešní Gdyni, kde kotvily lodě jako Wilhelm Gustloff. Té však o záchranu uprchlíků původně nešlo, přednost mělo především vojsko.
Loď mnoha tváří?
Wilhelm Gustloff, obrovská výletní loď postavená na přání Adolfa Hitlera, sloužila k mnoha účelům. Ačkoliv se zpočátku jednalo o plavidlo výhradně pro věrné členy strany, loď se s postupem času využívala i na transport vojáků, plouvoucí lazaret nebo kasárny. Šťastlivců, kterých se dostalo na palubu, bylo 10 582, sedminásobek původní kapacity. Gustloff byl natolik přeplněný, že na matku s dvěma dětmi vyšla jedna matrace a starší lidé či děti se nedostali k toaletám. Většinu tvořily prchající rodiny, s nimiž plula početná posádka, zranění vojáci a vojenské pomocnice. Všichni měli dojem, že to nejhorší mají za sebou.
Co vedlo ke katastrofě?
Na lodi byli čtyři kapitáni, což vedlo k častým sporům, zejména ohledně trasy, kterou si loď měla zvolit. Na výběr měli ze zaminované oblasti podél pobřeží a z plavby na širém moři, kde mohla číhat sovětská ponorka. Nakonec se rozhodli pro druhou možnost, která byla zásadní chybou. Hrozba skrytých ponorek se tehdy podcenila, neboť nebyly v uplynulých letech příliš úspěšné. V neposlední řadě se na vzniklé situaci podepsalo i špatné záchranné vybavení v podobě jedenácti člunů, z nichž bylo pět přimrzlých k lodi.
Byl večer 30. ledna 1945 a nikdo nepočítal s blížícím se nebezpečím. Cestující slavili 12. výročí Hitlerova nástupu k moci, zatímco si lodi všimla sovětská ponorka S-13, která měla za úkol jediné – hledat nepřátelské lodě a potopit je. Wilhelm Gustloff na sebe upozornil palubními reflektory, které jeden z kapitánů rozsvítil, aby měl přehled, zda v okolí nejsou jiné lodě.
Příležitosti se chopil námořní důstojník Alexander Marinesko, který si chtěl potopením lodě napravit reputaci. Za svůj čin byl odměněn až dvacet pět let po smrti, kdy mu byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. První torpédo, které vyslal, zasáhlo příď a zároveň ubikaci posádky. Druhé vybuchlo pod plaveckým bazénem, odkud už vojenské zdravotnice neměly možnost uprchnout, a třetí zasáhlo strojovnu.
Začal boj o holý život. Do záchranných člunů, z kterých se dala spustit jen polovina, měly nasedat především ženy s dětmi, i když jako jedni z prvních získali místo všichni čtyři kapitáni. Teplota vzduchu byla -18 stupňů a teplota vody se pohybovala těsně nad nulou, tudíž většina lidí umrzla do několika minut.
Oproti Titaniku, který se potopil po necelých třech hodinách, šel Wilhelm Gustloff ke dnu už po hodině. Posádce torpédového člunu se z moře podařilo zachránit 560 osob, ačkoliv se jednalo oproti počtu obětí o poměrně malé číslo. Z deseti tisíc pasažérů katastrofu přežilo 1239 osob, které přišly v drtivé většině o několik členů své rodiny a vzpomínky na potopení spasitelské lodi budou mít naždy v živé paměti.