Etnické neshody se nikoliv poprvé staly motivem k vyhlášení bojové pohotovosti srbské armády. A to i přesto, že se v březnu tohoto roku podařilo Srbsku a Kosovu uzavřít mírovou dohodu, kterou iniciovala EU s cílem stabilizace vztahů těchto dvou zemí. Proč ale na severu Kosova opět hoří auta a obyvatelé bijí na poplach?

Jak je to s kosovskou autonomií

Pojďme se vrátit do nedávné minulosti. Je konec 20. století a Jugoslávie se v krvavém boji rozpadá na několik více či méně suverénních států. Konflikt se ale v srdci tehdejší Jugoslávie začal pomalu rozvíjet už od let šedesátých, kdy právě v Kosovu začaly probíhat nepokoje s nacionalistickými motivy. Ústav mezinárodních vztahů dokonce mluví o spouštěči celé jugoslávské války, ale zároveň také o jejím posledním dějství probíhajícím do dnešních dnů.

Kosovský problém je neobyčejně propletený a komplikovaný a byla by chyba tvrdit, že za jeho problémy stojí pouze etnické neshody. Roli v tomto nekonečném příběhu hrají i náboženské, hospodářské či kulturní střety. Země je většinově muslimská (albánští muslimové), menšinu zde tvoří křesťanští Srbové. Kosovo je jako takové velmi strategické a historicky významné území, jeho albánští obyvatelé se dosud hlásí ke slavné středověké minulosti a albánské státotvornosti. Této identity se kosovští Albánci rozhodně vzdávat nechtějí. A se srbskými tendencemi k autonomii se to rozhodně sloučit nedá. Touhy obou národů se vyostřily v nacionalistickou politiku, která sní o vytvoření Velkého Srbska, nebo Velké Albánie, ničeho mezi tím.

Území Kosova ve víceméně dnešních hranicích definovala ve skutečnosti až druhá světová válka. Kosovo se tak stalo plátnem pro experiment jugoslávských komunistů v čele s Josipem Titem, který si kladl za cíl budovat nový stát v duchu bratrství, a tím „vyřešit“ letité spory na území Kosova, ale zároveň si také získat kosovské Albánce na svoji stranu. Ti však tento stát nikdy za svůj nepřijali.

Po válce v 90. letech se do jisté míry na Kosovem vyjasnilo. Nová srbská vláda ve skutečnosti s jistou formou autonomie Kosova operovala, v roce 2008 se pak Kosovo odtrhlo zcela a vyhlásilo své území za samostatné. Srbové však stále trvali na ponechání Kosova v srbských hranicích. A spory pokračují dodnes.

Kdo Kosovo vlastně uznává?

Česká republika uznala nezávislost Kosova už v roce 2008. Zároveň s Kosovem navázala téměř okamžitě diplomatické vztahy a potvrdila tak svou snahu o dlouhodobou stabilizaci demokratického rozvoje na Balkáně. V roce 2019 však bylo české uznání v ohrožení: tehdejší prezident Miloš Zeman po návštěvě Srbska nastínil možnost projednání možnosti zrušení uznávání kosovské samostatnosti. Jako argument uvedl, že odmítá uznávat stát, v jehož čele stojí váleční zločinci. Tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO) však na toto prohlášení reagoval odmítavě a neviděl ke zrušení žádný důvod.

Právě v roce 2019 však uznání Kosova stáhlo 16 zemí, což Srbsko považovalo za svůj diplomatický úspěch (jednalo výhradně o státy nacházející se mimo území Evropy). V současné době uznává Kosovo 113 zemí, více než polovina členských zemí OSN a většina zemí EU. Mezi zeměmi, které Kosovo neuznává, je ale například také Slovensko nebo Řecko.

Jádro současných nepokojů

Na počátku konfliktu byly místní volby. Ty se Srbové rozhodli bojkotovat s požadavky na větší autonomii (v pojednávaných regionech ovšem Srbové tvoří většinu obyvatelstva, na rozdíl od jiných územích Kosova), což opět oddálilo utopickou vidinu míru mezi Albánci a Srby na území Kosova. Srbové odmítali s nově zvolenými albánskými starosty spolupracovat a neuznali je za své zástupce. Protesty přerostly v občanské nepokoje, kdy kosovští Srbové odmítali zvolené starosty vpustit do úřadu, strhávali vlajky a uchýlili se k násilí. Kosovská policie zakročila proti davu slzným plynem. Protestující jako reakci dokonce podpálili jedno z policejních aut.

Srbové rozpoutali řadu demonstrací proti výsledkům voleb, kterých se ani sami neúčastnili. Protesty přerostly v agresivní útoky, v nichž nechyběly ani Molotovovy koktejly nebo pyrotechnika. Do konfliktů se zapojily i jednotky KFOR (mírové jednotky NATO), které se snažily neúspěšně situaci uklidnit. Protestů se mimo jiné účastnili i příslušníci gangu Veljka Belivuka (Janjicari). Belivuk byl souzen za několik zločinů včetně vraždy nebo pašování drog.

Nepokoje stále sílí a některé mezinárodní organizace celou situaci označují za nejvyhrocenější za posledních deset let. Německo i Francie apelují na srbskou a kosovskou vládu, aby prosadily co nejrychlejší ukončení násilí. Kromě kosovských obyvatel jsou při bojích v ulicích přítomny i zmíněné mírové jednotky NATO, jejichž počet raněných neustále narůstá. V nejbližších dnech by do země dorazí dalších nejméně 700 voláků, srbská armáda je mezitím uvedena do bojové pohotovosti.

V této kapitole konfliktu se však situace nečekaně obrací. Západ se poprvé v staví na stranu Bělehradu. Francouzský prezident Macron kritizuje Kosovo za způsob, jakým byly regionální volby provedeny. Stejně tak Kosovo odsoudily Spojené státy, které Kosovo vyřadily ze seznamu účastníků společného vojenského cvičení.

Komu se současná situace hodí?

Úspěch slaví také Rusko, které samostatnost Kosova již od počátku odmítá uznat. V zájmu Ruska je udržení si Bělehradu pod svým vlivem. V médiích se šíří zprávy o možné účasti skupiny Wagnerovců na demonstracích na straně srbských radikálů. Podle některých zdrojů se vyskytly i případy, kdy srbští demonstranti nasprejovali na auta písmeno Z, tedy symbol ruské invaze na Ukrajinu.

Existuje východisko?

Srbský prezident vidí jediné řešení: odvolání albánských starostů z funkce. Ačkoliv je Srbsko připravené vojensky zakročit, přejít hranice Kosova nemůže právě kvůli ochraně jednotek KFOR. O klid v Kosovu nemá zájem ani Moskva, která viní západní média z propagandy, jež „obviňuje“ z vyvolání konfliktu zoufalé Srby.

Ačkoliv se EU i NATO snaží o co nejrychlejší a nejméně bolestivé řešení konfliktu, historik Jan Rychlík pragmaticky odhaduje, že situace je prakticky neřešitelná kvůli nemožnosti soužití dvou znepřátelených národů. Jsme nyní svědky vypuknutí nové války v Evropě, dojde postupně k přerozdělování území, nebo konflikt bude dál pouze hrozivě vřít? Nebo se jednotkám NATO podaří nakonec situaci uklidnit?