• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPolitika
  • Čas na čtení:6 minuty čtení
Právě si prohlížíte Němci se ve volbách lekli strašidla komunismu, strana Angely Merkelové ale přišla o nejsilnější pozici

„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy…“ Těmito slovy začíná bezmála dvě stovky let starý Marxův Komunistický manifest, který se stal biblí všech světových komunistů. Poslední dva týdny před volbami do německého parlamentu se minimálně z výroků některých politiků zdálo, že tato hrozba znovu obchází našeho západního souseda. To, že varování před radikálně levicovou koalicí s účastí postkomunistické strany Die Linke na voliče zabralo a udělali všechno proto, aby této straně ve vládnutí zabránili, je jedním z nejdůležitějších signálů, který němečtí voliči v nedělních volbách Evropě a světu vyslali.

Německá postkomunistická strana Die Linke, která v dnešní podobě vznikla na troskách dřívějších menších uskupení, si letos poprvé od znovusjednocení Německa v roce 1990 brousila zuby na účast ve vládě. I když se Olaf Scholz (na úvodní fotce), předseda sociálních demokratů a faktický vítěz voleb, k této variantě stavěl vždy chladně, uvnitř jeho strany se hromadily hlasy zejména mladších členů volající po tom, že by měla skončit éra ignorace milovníků Ruska a starého východoněmeckého režimu.

Voliči sami však v ostré zatáčce doleva prudce zabrzdili. Die Linke svým výsledkem neoslnila a ocitla se na hraně vstupu do německého parlamentu. O docela možná poslední šanci účastnit se vlády jí připravil masivní odchod voličů jinam: podle odhadů televize ARD více než milion voličů této strany upřednostnil méně radikální variantu v podobě sociálních demokratů nebo Zelených. Pokud byla navíc Die Linke vnímaná jako strana vždy úspěšná v někdejším východním Německu, tedy v tzv. „nových spolkových zemích“, které jsou i třicet let po znovusjednocení země o mnoho hospodářsky zaostalejší než západ, přišla i o tuto pozici. Ve dvou oblastech – Sasku a Durynsku – si vítězství připsala krajně pravicová AfD.

Všechno zatím nasvědčuje tomu, že i přes neúspěch postkomunistů, a tím pádem nemožnost jedné z možných variant levicové vlády, budou příští kabinet skládat sociální demokraté. Spolu se Zelenými sice většinu v nově zvoleném parlamentu nemají, volby ale těsně s výsledkem 25,7 % vyhráli, a je jim tak připisováno právo na první vyjednávání. Kandidát na kancléře Olaf Scholz už avizoval, že upřednostňuje variantu jednání se Zelenými a malou liberální stranou FDP. Stoprocentně však není v tuto chvíli potvrzeno nic: kandidát unie CDU/CSU Armin Laschet nechce své ambice vzdávat a i jemu, byť jeho strana zůstala s výsledkem 24,1 % na pásce druhá, vychází spolu se Zelenými a liberály většina.

Pokud lze tedy tvrdit, že největšími poraženými německých voleb jsou radikálně levicoví fanoušci minulého východoněmeckého (a i československého) režimu, vítězi jsou – aspoň prozatím – liberálové ze strany FDP. Stali se totiž žádaným partnerem, po kterém pokukují jak sociální demokraté, tak konzervativci. Nálada je však uvnitř dvou nejsilnějších stran zcela odlišná: zatímco SPD zachvátila euforie, protože za éry Angely Merkelové nikdy nedokázala ve volbách zvítězit, Unie právě do postmerkelovské éry nevstoupila kýženým úspěchem. Zevnitř strany se naopak ozývají sílící hlasy, že by jí vzhledem k nevýhře slušela spíš opoziční role.

Silnou vyjednávací pozici mají v tuto chvíli rovněž Zelení, byť se od jejich výsledku ještě na jaře čekalo mnohem víc. Zajíci se ale počítají až po honu: pokud se této straně povede po 16 letech vrátit předním vchodem do budovy Spolkového kancléřství, může se i pro ni přetavit zklamání nakonec v docela dobrý výsledek. Za dobu svého pobytu v opozici na celostátní úrovni a vládnutí v některých spolkových zemích se tato dříve striktně aktivistická strana hodně posunula a dá se čekat, že je v mnoha ohledech připravenější i na celostátní výzvy.

Nejdůležitější zprávou pro krajně pravicovou, antiimigrantskou a v neposlední řadě ke covidovým opatřením kritickou stranu AfD je již zmíněné vítězství ve dvou spolkových zemích v bývalé NDR. Svým výsledkem jinak strana zůstala víceméně na svém, vládu s ní svorně všechny zúčastněné strany odmítají. Odebere se tak do lavic radikální opozice, což je v jejím případě dobře známá a ne příliš překvapivá pozice.

Do postmerkelovské éry vstupuje Německo s nejistým výhledem, i když se v tuto chvíli zdá být varianta vlády sociálních demokratů, Zelených a liberálů nejpravděpodobnější. Neměli bychom ale zapomínat na to, že hned po volbách před čtyřmi lety se rýsovala koalice CDU/CSU, Zelených a liberálů a právě na jednání s FDP ztroskotala, a ve vládnutí tak po celé volební období pokračovala velká koalice SPD a CDU/CSU.

Ani ta se po letošních volbách nedá vyloučit, předvolební osočování totiž patří spíše k politickému boji než k vyjednávací taktice. Jedno je jisté: němečtí voliči podpořili koalici levého středu, aby tak zabránili koalici za účasti radikální levice. Koalici červené SPD, žluté FDP a Zelených se v Německu přezdívá semafor. Pokud k jejímu sestavení skutečně dojde, je už teď na základě předvolebních témat i celoevropské debaty jisté, že zelená na něm bude svítit nejjasněji.

Autor je interním doktorandem oboru politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.

Aleš Michal

Interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..