„Ten kreativní proces sám o sobě není úplně odpočinek, člověk musí být předtím odpočatý, aby mohl vůbec začít,“ říká studentka a knižní autorka Barbora Šídová.
Původně studentka gymnázia a nyní už studentka prvního ročníku bakalářského studia archeologie na Masarykově univerzitě v Brně. K psaní měla blízko již od brzkého dětství. První příběhy psala v první třídě a angažovala se také v dramatickém kroužku. Sama přiznává, že ačkoli pro ni bylo psaní přirozeným procesem, vydání knihy ji mnohé naučilo.
V současnosti působí i na sociálních sítích pod jménem @barca_sidova. Její prvotina Kristián a Kryštof: Princové na útěku vyšla letos v září, cílí na mladší čtenáře a je dostupná v knihkupectvích.
Jaké pro tebe bylo napsat a vydat první knížku v tak mladém věku?
Musím říct, že se jednalo do jisté míry o přirozený proces. Psát jsem začala, už když jsem se to naučila ve škole. Ve velkých uvozovkách „první knížku“ jsem začala psát v první třídě. Fungovalo to tak, že jsem si přečetla nějaký příběh, který se mi líbil, změnila jsem jména postav a myslela si, jak úžasnou věc jsem napsala. Celkově jsem obdivovala autory, a tak jsem chtěla už v devíti letech napsat něco vlastního a vydat to. Četla jsem hodně fantasy knížky, většinou celé série a měla jsem potřebu vymyslet alespoň trilogii. V podstatě jsem vždy vymyslela příběh na několik pokračování a pak jsem napsala jen třeba deset stránek.
Kdy se z deseti stránek stala celá kniha?
Když se mi povedlo napsat Kristiána a Kryštofa a opravdu jsem příběh dokončila. Říkala jsem si ale, že počkám, až se překlene prvotní fáze. Člověk má takový pocit, že je ta nová knížka hrozně křehká a nemůže ji nikomu dát, aby jí nebylo ublíženo. Až pak jsem si řekla, že zkusím hledat možnosti vydání. Kristiánovi ještě předcházel jeden příběh, který jsem psala napůl s kamarádkou. V psaní jsme se motivovaly navzájem, a tak jsme ho opravdu dokončily. Kristián je ale první kniha, kterou jsem dokončila úplně sama.
Byl to spíš freestyle
Překáží ti v tvorbě tvé vzdělávání, třeba tím, že ubírá fantazii nebo čas a energii?
Upřímně zajímavá poznámka. Byly chvíle, kdy jsem ten pocit měla. Byla jsem na gymplu a často mi přišlo, že člověk tráví hodně času ve škole, ale ne všechny hodiny byly stoprocentně přínosné. Někdy jsem přišla domů a říkala si, že jsem se vlastně nic nenaučila. Trochu to vedlo k tomu, že byl člověk úplně vysátý. Pak už nezbývalo moc času na vnitřní kreativitu. Tvůrčí proces sám o sobě není úplně odpočinek, člověk musí být předtím odpočatý, aby mohl vůbec začít.
Na druhou stranu mě psaní Kristiána a Kryštofa bavilo. Vlastně jsem psala pro sebe a nesedala k tomu s tím, že přesně vím, co chci napsat. Prostě jsem si řekla, že teď budu psát, a příběh se sám vyvíjel. Psala jsem na onlinu, takže jsem toho času měla mnohem víc. Byl i větší prostor k odpočinku po škole a pak ještě zbyla spousta času.
Jak vypadal proces tvorby na začátku ještě před vznikem celého příběhu? Měla jsi příběh Kristiána a Kryštofa od začátku promyšlený?
Původně to měla být povídka, protože jsem si uvědomila, že mi trilogie evidentně nejdou. Hlavně se mi to zdálo jako sen. Byl o tom, že král vyhodil svoje čtyři děti, aby našly nějakou píseň nebo něco takového. V tom snu byl právě Kristián a jeho mladší bratr Maxmilián, ti byli hodně výrazní a celkově mě sen hodně bavil. Po probuzení jsem měla potřebu příběh dokončit, tak jsem si ho začala promýšlet. Vymyslela jsem jednu scénu na konec, která se mi hodně líbila. Když jsem pak psala, věděla jsem začátek a pak scénu na konci, ale mezi tím nebylo nic. Žádnou strukturu to tedy nemělo, spíš takový freestyle.
Vyšla z toho kniha pro děti a je tak i prodávaná, vždycky je potřeba ji zařadit do nějaké kategorie. V tomto případě je určená dětem od osmi do patnácti let. Myslím, že tam nejvíc sedí, ale zároveň by mohla bavit i prarodiče nebo dospělé. Je spíše pro zábavu, pro pocit svobody. Strašně by se mi líbilo, kdyby ji rodiče četli s dětmi.
Kniha není jen práce autora
Jak jsi hledala cestu k vydání knihy a jak probíhal vydavatelský proces?
Prvotně jsem měla dojem, že nemám šanci něco vydat v nakladatelství, tak jsem to raději ani nezkoušela. Rozhodla jsem se, že se pokusím knihu vydat přes Pointu, což funguje formou crowdfundingu, akorát jsem tam trochu pohořela. Došlo mi, že nemám marketingové schopnosti a usoudila jsem, že nemám šanci tu poměrně vysokou částku vybrat. To mě donutilo přemýšlet, jaké mám možnosti, a jako poslední stéblo jsem hledala taková menší nakladatelství. Napsala jsem jim, jestli přijímají rukopisy, a upřímně jsem byla překvapená. Z toho, co si tak člověk hledá, se říká, že po poslání bude rád, pokud někdo odpoví. Do několika dní mi ale odpověděli z vydavatelství Prah, že se jim to líbí.
Co tě na vydavatelském procesu nejvíce překvapilo?
Celé vydání se zvládlo online. Člověk by čekal, že budou nějaké problémy, když se nevidíte, ale vůbec ne. Samozřejmě jsem komunikovala s editorkou a korektorkou, také jsem spolupracovala s Nikkarinem, který mi knihu ilustroval. Bylo skvělé, že mi ilustrace posílal průběžně. Když se mi text poprvé vrátil, byl celý červeně. Oprav bylo hodně, ale uvědomila jsem si u toho, jak je editor důležitý. Za prvé, aby byl dobrý, a za druhé nese na výsledné knize velkou zásluhu. Přitom si čtenář často neuvědomí, že to není jen práce autora, ale celého nakladatelství, a právě editora.
V čem tě proces vydání posunul a jak ses s knihou otevírala svému okolí?
Ten proces vydání mě hodně naučil. Například psát e-maily. Zní to strašně, ale člověk se naučí komunikovat v profesionálním světě. Důležité jsou i sociální sítě, se kterými se snažím učit, abych přidávala obsah a oslovovala nové lidi. Přiznám se ale, že jsem dlouho měla tendenci o knize nikomu neříkat. Pořád jsem byla pověrčivá, abych to nezakřikla. Říkala jsem si, že dokud nevyjde, tak nic není jisté. Četla jsem ji jen rodině nebo blízkým kamarádům. Pak jsem knihu dala přečíst učitelce na dramaťáku, od které přišla neuvěřitelná podpora. Myslím, že je důležité získat uznání od někoho externího. Spolužáci to věděli jen proto, že jsem se pokoušela to propagovat přes tu Pointu. Učitelé z gymplu se o všem ale dozvěděli až tehdy, když bylo jisté, že knížka fakt vyjde. Vlastně se vše provalilo na pomaturitním večírku.
Hydrostatické paradoxon na hradební zdi
Jakou roli pro tebe psaní hraje během studia?
Psaní mi pomáhá se stavy, kdy mě studium strašně nebaví. Vždy jsou hodiny, které člověka nebaví. Skrze Kristiána jsem pomyslně mohla prásknout dveřmi, utéct oknem, sednout na koně a odjet. Celkově to ale jsou docela odlišné světy, škola a psaní. Byť jsme ve škole měli sloh a probírali ty autory, tak je to strašně jiné. V onlinu jsem psala i o hodinách, když mě nebavily, otevřela jsem si dokument na vedlejším okně a psala. Zkoušela jsem to pak i v prezenční výuce, dokonce jsem si koupila speciální sešit. Moc to ale nešlo, protože je tam ten pocit, že bych minimálně měla dávat pozor.
Ovlivňovala tě při psaní škola nebo tvůj zájem o archeologii?
Archeologie vyloženě ne, když jsem psala, tak jsem ještě ani nevěděla, že ji budu studovat. Myslím ale, že nějaký zájem o dějepis mě určitě ovlivnil, protože mám ráda tematiku středověkého prostředí. Spíše mé psaní ovlivnila moje záliba ve čtení fantasy. Bylo pro mě přirozenější zůstat v tom žánru, když ho sama ráda čtu. Jinak mě napadá, že vliv na příběh měly hodiny fyziky. Mám jednu kapitolu, kde se Kristián snaží vystrašit nepřátelské vojáky psaním fyzikálních pojmů na stěny. Zrovna jsme ve škole brali hydrostatické paradoxon, tak to Kristián napsal přes celou stěnu.
Jak se ti dnes daří skloubit psaní, studium a osobní život?
Měla jsem strašnou výhodu, že v tom onlinu bylo vše jednodušší, drhnout to občas začalo až pak. Bojovala jsem s tím, abych měla chuť psát. Někdy jsem přišla ze školy úplně hotová a přijde mi, že poslední dva roky jsem skoro vůbec nepsala. Teď, jak jsem na vysoké škole, tak mi přijde, že je systém úplně jiný. Snažím se teď zařídit, abych čas na psaní měla. Třeba i počítat s tím, abych nebyla unavená, protože nemůžu čekat, že přijdu v šest domů a hned budu psát. Chci, aby to byla taková ta radostná činnost. Jsem zvědavá, jak vše bude fungovat na vysoké a jestli pomůže, že toho času mám víc. Zároveň se člověk musí více učit, ale myslím spíše, že si to organizuje více sám.
O některých tématech psát nemůžu
Co tě při psaní nejvíc inspiruje a jak vznikají tvoje postavy?
Přijde mi, že ty postavy jednají samy, ale problém bylo vymyslet první větu. Pak se do toho ale člověk nějak ponořil a mám pocit, že to psaní je takový volný proud. Vždy mě napadla replika a hned, jak by na ni tahle nebo jiná postava odpověděla. Jako kdyby ty postavy v některých chvílích ožily a začaly příběh vytvářet trochu samy. Takže mojí inspirací byly asi postavy samotné a to, jak si žily vlastním životem. Postupně také zjišťuji, že nejvýraznější postavy, kterými jsou Maxmilián a Kristián, vlastně docela připomínají moje bratry. Nevím, jestli jsem ty rysy nějak podvědomě cítila a trošku zvýraznila, nebo se jednalo o náhodu. Rozhodně to nebyl záměr, že bych postavy udělala podle toho, jak se chovají.
Odkud dále čerpáš inspiraci?
Hodně mě ovlivnil John Flanagan, autor Hraničářova učně, protože v Kristianovi a Kryštofovi nejsou vyloženě magické bytosti a není to úplně ta klasická fantasy. Teď už i trochu pracuji na pokračování, takže bych ho moc ráda dokončila, pokud bude mít úspěch ten první díl. Někdy si také říkám, že trochu prokrastinuji a vymýšlím různé vedlejší projekty. Žánrově jsou ty nápady hodně podobné, tedy vlastně fantasy světy, ale určitě bych někdy chtěla zkusit něco i mimo tohle. Myslím, že to ještě bude vyžadovat víc osobního růstu. Jsou určitá témata, o kterých v tuhle chvíli psát nemůžu, protože jim nerozumím. Dalo by se říct, že čerpám ze zkušenosti. Není to ale vyloženě tak, že bych zažila nějakou situaci a napadl mě příběh.
Nejede dělat vše najednou
Co bys poradila mladým lidem, kteří chtějí psát nebo vydat knihu, ale zároveň studují a jsou zahlcení?
Asi si nastavit priority. Brzy jsem si uvědomila, že není možné, abych měla samé jedničky a dělala k tomu věci navíc. Srovnala jsem si v sobě, že když si vyberu věci mimo školu, nebudu se tím pádem drtit na každý test. Budu dělat jen nejnutnější, abych ty známky udržovala a nebyla to taková katastrofa. Člověk si vše musí srovnat, protože tlak na známky je docela velký. Když ale cítí, že mu něco dá do života víc než jednička z chemie, tak to za to myslím stojí. Samozřejmě někdy je ten tlak opravdu velký a nedá se s tím vždy něco dělat.
Když to teď vztáhnu na knížku, tak se někdy stane, že má člověk blok. Je dobré od toho na chvíli odstoupit a říct si: „já se teď budu věnovat něčemu jinému, co mě bude rozvíjet“. Člověku to zvedne sebevědomí a spíše je pak víc schopný se vrátit k původnímu projektu.
Jak důležité je podle tebe studovat něco, co člověka opravdu baví?
Myslím, že by člověk na té střední, ale hlavně na vysoké, měl studovat co ho baví. Na té vysoké se už opravdu rozhodnout může a může se nad tím i trošku zamyslet. Dát si pro a proti na misky vah a říct si, proč školu dělá, jaké má cíle a k čemu ta snaha povede. Asi bych se snažila zodpovědně rozhodnout. Jsou chvíle, kdy není jen zábava, občas je potřeba zatnout zuby a přejít náročné období. Přijde mi, že když člověk něco dělá, tak by to vždy mělo mít smysl. Teď právě toho mám víc, co bych chtěla dělat, až si říkám, že si v určitou chvíli budu muset vybrat. Taky si říkám, že se mi třeba otevře nějaká cesta, o které zatím ještě nevím.