Jaderný odpad vzniká jako vedlejší produkt při jaderném štěpení a všichni víme, že zatím s jistotou nevíme, jak s ním naložit. Lidstvo však zná hned několik možností, jak nebezpečné radioaktivní látky využít, nebo je relativně bezpečně uložit. Zatímco se ale vlády neustále domlouvají, vyhořelý uran se hromadí kolem atomových elektráren. Studentské listy proto přináší analýzu, jaká jsou možná východiska a zkušenosti, které mají státy po celém světě.

Vraťme se ale na začátek. Na něm nás totiž čeká jeden nepřekvapivý fakt. O využití atomové energie se začalo uvažovat, aniž by se zohlednily možné následky. Využití jádra v energetice je však ve skutečnosti vedlejším produktem. Během druhé světové války totiž jaderné programy počítaly s využitím potenciálu ve výrobě zbraní. I když po válce vývoj v oblasti vojenství neustal, pozornost se zaměřila na zcela nové možnosti využití dobových objevů.

Zatímco první pokusný reaktor ve Spojených státech amerických v roce 1953 rozsvítil celé čtyři žárovky, Sověti do nových technologií pustili po hlavě. V témže roce byla odpálena v SSSR první vodíková bomba. Ta ale byla posledním bodem k odškrtnutí na vojenském seznamu a její tvůrce Kurčatov prohlásil, že přišel čas uvažovat o mírovém využití jaderné energie. Na Stalinův příkaz vyrostla jižně od Moskvy elektrárna, která poprvé využila atom k civilním potřebám.

Později vyrostly podobné elektrárny i napříč USA. A v té době se překvapivě s recyklací vyhořelého odpadu počítalo. Ve vzduchu ovšem stále visela hrozba jaderné války, a tak prezident Jimmy Carter v roce 1977 recyklaci uranového odpadu zakázal.

Okolo amerických elektráren se tak za poslední téměř půlstoletí nahromadil nebezpečný odpad, který by potencionálně mohl zásobit USA energií na dalších sto let. Tyto kontejnery stojí netknuté z jednoho prostého důvodu: USA přišly s plánem odpad zakopat pod zem. Dokonce pro tyto účely postavit speciální zařízení. Ze všeho nicméně sešlo, aniž by se vymyslel nový plán.

Místa je stále dost

Kde vázne konkrétní rozplánování naložení s jaderným odpadem? Rozhodně to netkví v absenci technologie, která by se o odpad postarala: ta totiž existuje! A v praxi ji ověřilo Japonsko, Rusko nebo i Francie. Tento problém však dosud pro lidstvo nebyl dostatečně palčivý. Uranu je totiž zatím dost a kontejnery se ještě před samotné elektrárny vejdou. Potenciál vyhořelého paliva tak zůstává stále nevyužitý.

Těžba uranu by se dokonce měla do roku 2025 zvýšit z původních 70 000 tun na 100 000 tun ročně. Možná je tato informace děsivá, ale uveďme věci na pravou míru. Proč se o jaderné energii mluví jako o zelené, pokud s sebou nese tak obrovské množství těžby, které přírodu jednoznačně zatěžuje?

V tomto ohledu jde především o efektivitu. V Temelíně spotřebuje 1000 megawattový reaktor třicet tun paliva ročně. Zato klasická 1000 megawattová parní elektrárna spálí za rok sedm milionů tun paliva. Nemluvě o tom, že taková elektrárna vypustí za stejnou dobu sedm milionů tun oxidu uhličitého. Právě proto se jaderná energie ukázala jako možné východisko.

Přesto se některé země jaderné energetiky straní. Nejznámějším příkladem mohou být naši němečtí sousedé. V Německu mají protijaderná hnutí dlouhou tradici, nejedná se tedy pouze o reakci na nehodu jaderné elektrárny ve Fukušimě v roce 2011. Ta byla spíše posledním hřebíčkem do rakve. Před nedávnem proto skončily poslední tři jaderné elektrárny v Dolním Sasku, Bádensku-Württembersku a Bavorsku. Podle původní dohody měla být prodloužena životnost bloků do roku 2036, tuto lhůtu však zkrátila zmíněná nehoda.

Tyto převratné změny vyvolaly nesouhlas provozovatelů jako E.ON nebo RWE, jimž ústavní soud dokonce přiřkl nárok na odškodné. Zavírání elektráren se přesto nezpomalilo. Po mnoho let jaderná energie tvořila třetinu německého energetického mixu. Tak velký podíl bylo třeba něčím nahradit. Navíc, recyklace vyhořelého odpadu už nepřipadala v úvahu.

Obnovitelná cesta?

Němci nezaháleli a pustili se do nahrazování obnovitelnou cestou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ větrné, solární nebo vodíkové elektrárny. Jejich podíl tak dnes tvoří 46 procent německého energetického mixu a do konce desetiletí by měl být tento podíl až osmdesátiprocentní. Pro porovnání sousední Francie vyrábí z jádra velmi podobný podíl své energie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celkem 70 procent.

Jak tedy s radioaktivním odpadem nakládá Francie? Mimo jiné ho recykluje. Což je skvělá zpráva, kdyby se ovšem továrna na recyklaci uranu nenacházela v Rusku a nepatřila Rosatomu. Můžeme tak říct, že Francie jaderný odpad „spíše recyklovala“. Probíhající válka na Ukrajině Francii donutila k promyšlení nové strategie. Krom zařízení na recyklaci by byla jinak na Rusku energeticky zcela nezávislá.

Dalším popudem ke změně nakládání s odpadem se stala i investigace organizace Greenpeace, jež zdokumentovala, jak se nakládalo s vyhořelým uranem na ruské lodích ještě v říjnu roku 2022. Jaderný průmysl není předmětem unijních protiruských sankcí, proto tuto činnost nikdo nekontroloval, ani ji nerozporoval.

Krom toho byl proces recyklace uranu v Rusku výrazně znečišťující. I proto Francie v roce 2020 ve skutečnosti smlouvu ukončila. Navíc obohacený konvertovaný uran uměla zpracovat jediná francouzská elektrárna Cruase.

Ve Francii se ale mezitím recyklovaný uran hromadí v překladištích. Aktuálně hovoříme o asi 34 000 tunách a každým rokem dalších 1000 tun přibyde. Takže tudy cesta nevede.

Ekologické, ale neekonomické

V Česku se původně se znovupoužitím jaderného odpadu nepočítalo. Plány předpokládaly, že od určení finální lokality uložení vyhořelého odpadu k otevření úložiště uběhne 35 let. To znamená, že bychom měli zařízení otevřít v roce 2065. Nejsme však jediní, kdo úložiště zatím nemá.

V provozu aktuálně není žádné na světě. Za necelý rok má ovšem otevřít hlubinné úložiště ve Finsku. Oproti tomu Švédsko program přerušilo kvůli zdržení ve správním procesu. Nicméně proč vůbec mluvíme o uložení, ale nikoliv o skladování?

Uložení v praxi znamená ponechání odpadu přírodnímu procesu rozkládání. To by znamenalo 300 až 500 let institucionálního dohledu a následně už by se o zpracování postaralo životní prostředí. Dosud byla řeč o trvalém, hlubinném uložení odpadu, ale i povrchová úložiště už u nás existují. Nehodí se ovšem zdaleka pro všechen radioaktivní odpad.

Nedostatek uranu?

V současné době se odhaduje zásoba přírodního uranu na asi sto let. Jako jedna z dobrých alternativ se jeví thorium, jehož zásoby jsou mnohonásobně vyšší a mohly by lidstvu vydržet i tisíc let. Ne všechny reaktory thorium umějí zpracovat, takže se zvažují jejich přestavby. Vraťme se ale k uranu.

Recyklací by se jeho zásoba mohla prodloužit o 40 let. Dostáváme se ale k zásadní otázce: potřebujeme vůbec jadernou energetiku takto uměle udržovat při životě? Už od počátků tohoto odvětví se s ním počítalo jako s přechodným řešením. Budoucnost tak možná náleží spíše jaderné fúzi a s ním i vodíku. Pro zajímavost, jeho možnosti jsou tak velké, že přesahují předpokládanou životnost planety Země.

Než se jaderné palivo definitivně pohřbí, je možné ho alternativně přepracovat. Technologie k tomu jsou již mnoho let dostupné. To ale neznamená, že se odpadu můžeme zbavit se vším všudy, pouze se sníží jeho objem. Krom toho by znovupoužití doprovázely nákladné legislativní procesy, které se zkrátka nevyplatí.

Krom toho naše reaktory neumějí zpracovávat směsné palivo, které by se dalo využít jako recyklát. Přestavění našich atomových elektráren by stálo obrovské množství financí a abychom mohli zpracovat veškeré vyhořelé palivo, potřebovali bychom velké množství nových bloků. Podtrženo sečteno se to nevyplatí.

Sklady neprovokují

Na závěr je třeba zmínit, že situace zamrzá i kvůli odporu veřejnosti. Hromadění kontejnerů s odpadem v okolí jaderných elektráren je pro Čechy méně problematické než stavba nových hlubinných úložišť, kolem nich se točí řada protestů a nevole. Podobně na tom je i přechod na zelenou energetiku, který není u veřejnosti příliš oblíbený.

Česká společnost je k zelené ekonomice nedůvěřivá a obává se, že povede ke zchudnutí obyvatel. Lidé zároveň nejsou příliš informovaní, co plánovaná opatření vůbec přináší a jaké jsou závazky Česka. S Green Dealem je totiž obeznámena pouhá desetina Čechů a Češek.

Podle průzkumu Česká (ne)transformace znamenají různé zákazy a příkazy pro lidi hrozbu. Přesto je 65 procentům obyvatel blízké téma ochrany přírody. Češi mají zkrátka rádi změny, které jsou vidět. To vyplývá i z faktu, že našinci očekávají od přechodu na zelenou ekonomiku zlepšení ovzduší a české krajiny. Změny, které vidět jsou, je logicky také děsí. Sklady u jaderných elektráren jsou „neviditelné“, zato nová hlubinná úložiště z krajiny trčí, podobně jako větrné elektrárny.

Otázka nakládání s jaderným odpadem tak zůstává v mrtvém bodě a zpomaluje se. Jaderné reaktory dokáží využít jen asi pět až šest procent uranového paliva, takže naprostá většina přichází nazmar. Při recyklaci zase dochází ke vzniku plutonia, které lze při krádeži vojensky zneužít. Vlády tak nad vyhořelým odpadem jen krčí rameny. V současné energetické krizi se však nabízí hledat stále nová řešení. V recyklaci uranu však budoucnost podle všeho neleží.