„Nikdo se dobrovolně nerozhodl, že se narodí v Severní Koreji.“ Od subjektivních Kimů, přes rozhovory ve Svědectví až po kompozičně komplexní Severku, Nina Špitálníková ve svých knihách zachycuje různé pohledy na život v Severní Koreji. Severka přináší poněkud netradiční životní příběh jedné z osob, kterou za svou kariéru koreanistky zpovídala.
Stereotypní KLDR či nikoli?
Severka, dlouho očekávaná kniha a zároveň první román koreanistky Niny Špitálníkové, nedávno spatřila světlo literárního světa. Oproti jejím dvěma předchozím publikacím není autorčiným záměrem celistvá podoba severokorejského diktátorského režimu. Snaží se o popsání konkrétního životního příběhu mladé ženy, s níž vedla v minulosti rozhovor.
Ta vedla celkem netypický život i na stereotypní severokorejské poměry. Její cesta vedla dlouhou dobu nahoru po žebříčcích společenské hierarchie a na startovní čáru se dostala až za hranicemi své vlasti. Připomíná nám, smrtelníkům ze Západu, že život v Korejské lidově demokratické republice není černobílý. Každý člověk má svůj příběh – jeho životní poslání je ale předem dáno a není radno pokoušet se jakkoli jít proti proudu.
Knihu tak lze považovat za vcelku neobvyklou v rámci společenského postavení postavy a toho, co sama prožívala, i když byla velmi blízko vrcholu. Autorka i zpovídaná se několikrát zabývají otázkou špatného a správného režimu, dobra a zla. Nejedná se o zcela negativní pohled na Korejskou lidově demokratickou republiku, nýbrž se snaží přinést reflexi života v obou zemích.
Cesta ze Severu na Jih – to, o čem se nemluví
Nina Špitálníková se nebojí zabývat ani tématem adaptace Severokorejců v Korejské republice a programem, kterým musí uprchlíci projít, aby získali svobodu v podobě jihokorejského občanství. Ten protagonistka Severky označuje za obdobu severokorejského režimu, akorát na druhém konci barikády. Možná bez ideologie čučche, ale stále po vás každý něco chce a vy nikde nemáte možnost se rozhodovat zcela podle sebe.
Severokorejci se v Jižní Koreji musí přizpůsobit tak, že to často není možné úplně pochopit. Ve finále však mají zaručené, že se o ně jako uprchlíky postarají. Přesto jim v prvních měsících dost možná dělají ze života peklo a připomínka jejich minulosti v KLDR na ně čeká na každém kroku.
V adaptačních centrech jsou severokorejští imigranti konfrontováni s krutou realitou. Jihokorejský stát se snaží kontinuálně získávat co nejvíce informací o svém severním sousedovi. Často traumatizující výslechy, kdy jihokorejští pracovníci naléhají na Severokorejce za každou cenu, tak odradí uprchlíky od života, který je má na svobodě čekat.
Otázkou zůstává, zda-li si jihokorejský kapitalistický stát neničí svou vlastní reputaci právě počiny, jako jsou adaptační centra. Základní myšlenka je jasná, může však vyústit ve spoustu nepříjemností na obou stranách.
Oběť režimu nebo jeho součást?
Špitálníková výborně zvládá propojení děje se čtenářem. Ten je v pravidelných intervalech ponoukán, aby byl pomyslným soudcem. Každé rozhodnutí Ri Jŏ-čŏng, každý markantní i margninální moment jejího života, je zvýrazněn rudou barvou. Čtenáři se tak naskytuje unikátní příležitost. Nikdo vám nepodsouvá jednoznačný názor a tak si ho musíte tvořit za pochodu, zpověď po zpovědi.
Kompozičně Severku můžeme zařadit na pomezí Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR. Kromě faktu, že se jedná o její první román, se kniha pyšní mnoha jinými zajímavými rysy. Plynule přeskakuje mezi vyprávěním Jŏ-čŏng a rozhovorovými pasážemi, kdy do děje vstupuje sama autorka. Tak nutí protagonistku přemýšlet nad jejím vlastním životem z jiného úhlu a do děje přináší nový pohled na věc.
Nenacházím prázdná slova, každé je, jako by mělo svůj vlastní záměr. Nina Špitálníková ve své nejnovější knize působí jako autorka sebejistěji, přesvědčivěji a přívětivěji. I to pomáhá Severce předat vše, co předat má.
