Fanoušci Wese Andersona dostali v uplynulých týdnech svou pravidelnou dávku pastelových barev, symetrie, statické kamery a unikátní andersonovské atmosféry. Asteroid City, který měl premiéru na konci června, však vzbuzuje rozporuplné reakce publika i kritiky. Začíná se Anderson opakovat? Jsou už jeho ikonické metody skutečně spíše protivné než vtipné?
(Článek neobsahuje spoilery, snímek pouze kriticky analyzuje.)
Novátorství, spletitost a rutina
V nejnovějších filmech Wese Andersona se setkáváme s nebývalou spletitostí, paralelními ději až metatextovostí, ale někdy i zmateností (podobně jako i v Andersonově filmu The French Dispatch). Režisér si pohrává s ději v dějích, jejichž předzvěsti můžeme číst už ve filmu The Grand Budapest Hotel (2014), který ovšem na rozdíl od nejnovějšího Asteroid City patří k nejlepším Andersonovým filmům. Je nutné zdůraznit, že v Budapešti je zauzlení dějů výrazně jednodušší, než je tomu v Depeši nebo v Asteroid City. Wes zachází čím dál tím hlouběji do svých labyrintů a diváci jeho červenou nit nestíhají následovat.
Pojďme si ale přiznat, že i přesto si recipient, podobně jako v Murakmiho knihách, může vlastní konsternaci nebývale užít. Jak naznačuje titulek článku, jakýmsi mottem celého filmu je totiž heslo it’s not clear (není to jasné). Dílčí děje nejsou v Asteroid City dokončené, vysvětlené, ale často ani započaté. In media res je ve filmu vytažené do extrému. Díky úvodní scéně máme dokonce pocit, že jsme my sami tak trochu deus ex machina, abychom se těch latinských epitet ještě chvíli přidrželi.
Vlak nás zanese do pustého městečka v nitru americké pouště, kde by se vůbec nic nestalo, kdybychom tam právě my prostřednictvím Andersonovy kamery nedorazili. Poslední významnou událostí v historii obce byl totiž pád asteroidu před miliony let, z čehož městečko tak trochu dosud žilo, jinými slovy, z kráteru a samotného asteroidu místní udělali poměrně úspěšný byznys. I my sem právě kvůli asteroidu přijíždíme, spolu s otcem a čtyřmi dětmi míříme na soutěž mladých astronomů, respektive vynálezců, objevitelů.
Andersonovi se přitom i tentokrát podařilo hravě rozehrát genderovou i etnickou pestrost herců, jejichž casting je zvládnutý na jedničku. Jedním z hlavních protagonistů je mladý Woodrow, génius a nejstarší syn ze čtyř dětí Augieho (který je otcem ještě tří holčiček, trojčat). Na děti je Augie kvůli nedávnému úmrtí své ženy sám, ale ani jeden z potomků o tom do příjezdu do Asteroid City nemá ani ponětí. Zde se dostáváme ke klasickému vypořádávání se se ztrátou, kterou můžeme vysledovat i v jiných Andersonových filmech. Stejně tak můžeme obdivovat bravurně zahranou roli zmateného mladíka (Woodrowa), jehož se zhostil již devatenáctiletý Jake Ryan, kterého známe jako Zero Mustafu již z The Grand Budapest Hotel.
Ohlas, aneb Guardian says no
Mark Kermode, který na Asteroid City napsal kritiku pro Guardian, se s filmem příliš nepáral. Nechal se slyšet takto: The writer-director’s knowing meta-tale set in a space-obsessed 1950s desert town has a starry cast and meticulous attention to detail, but its studied quirkiness is often more irritating than amusing (Režisérův metaděj zasazený do městečka, které je posedlé vesmírem, má hvězdné obsazení a pozoruhodný důraz na detail, ale „neohrabanost“, která je v něm vyobrazená, je často víc otravná než zábavná). Filmu pak udělil pouze dvě hvězdičky z pěti. A nebyl sám. Ani BBC se nezdá být s filmem spokojená. Mnoho kritiků zdůrazňuje disonanci mezi výsostně hvězdným obsazením a kvalitou filmu jako takového. Snímek se podle některých kritik podobá spíše animáku (cartoonish), nebo je dokonce otravný (irritating). Anderson prý karikuje sám sebe.
A v tomhle mají kritici vlastně pravdu. Anderson do svých filmů vkládá celou řadu autobiografických prvků. Film je totiž ohraničený nacvičováním divadelním hry, která tvořá hlavní tělo filmu. Dozvídáme se tak, že vše, co vidíme, se ve skutečnosti má odehrávat na prknech divadla. Autora scénáře hraje Adrien Brody, který má cynickou a lehce nihilistickou povahu. Všechny postavy jsou si vědomy toho, že pouze hrají, všichni ví, že jsou pouze protagonisty umělého děje. Takovýto postup je u Andersona vlastně nový. Postava scénáristy je v jeho dílech naopak až stereotypně častá (The Royal Tenenbaums, The Moonrise Kingdom…). Snímek tak působí velmi postmodernisticky, s náznaky magického realismu.
Na co se vůbec koukáme?
Vraťme se ale k úvodní tezi recenze. Nic není jisté. Na co se to ale vůbec koukáme? Příběhy jednotlivých postav jsou na rozdíl od filmu neohraničené. Mají vlastní minulost, která je nevyřčená a zůstává tak na fantazii diváka, což podněcuje zvědavost publika. Nevíme, jak se do děje některé persony dostávají, nevidíme logiku za některými z jejich činů, přesto bytostně tušíme, že za tím nějaká logika přeci jen je. V podvědomí filmu je bolestivá tragika, na níž nás přivádí jen řada náznaků. Po zhlédnutí filmu vás však tato duševní zranění doženou.
Asteroid City je film, který ve vás nejvíce zarezonuje až s časovým odstupem, kdy si uděláte konečně jasno v tom, co je v něm vlastně jasné a od čeho nás režisér hořkosladkým humorem odvádí. Smrt, ztráta, neukotvenost v životě, to všechno musíme s Andersonem zpracovat, jen nám v cestě stojí složité klikatění děje a divoké přechody mezi realitou fikčního světa, naší realitou, a k tomu ještě subrealitou divadelní hry, která je ve filmu rozehraná. Můžeme mluvit tak trochu o Hamletovském motivu, v Asteroid City však hra neslouží k odhalení vraha otce, ale k odhalení postav samotných, sledujeme jejich strasti a životní problémy a často jsme svědky neschopnosti vypořádat se s emočním traumatem.
Soundtrack na pět hvězdiček
Čím však Anderson nezklamal, je přiléhavý a chytlavý soundtrack. Jako vždy ve filmu můžeme slyšet originální hudbu ušitou snímku přímo na míru, ale také populární hudbu nebo imitace hudby lidové. V Asteroid City převažuje country. Zajímavé je také hudební ohraničení filmu, kdy na začátku běžíme na „last train to Saint Fernando“ (poslední vlak do Saint Fernanda) a na konci „train goes so fast“ (vlak jede tak rychle). Uvnitř filmu se ale postavy pohybují převážně v autech, na rozdíl od jiných Andersonových filmů zde vlak nehraje zas tak velkou roli.
Hudba je v Asteroid City převážně veselá a hravá, na rozdíl od například Darjeeling Limited, kde je melancholie v soundtracku víc než dost. Hudba je v novém Andersonově snímku jednou z nejsilnějších stránek snímku a je rozhodně příjemná k poslechu i mimo kontext k filmu. Celé album soundtracků je dostupné na Spotify.
Stojí to za to?
Rozhodně ano. Ačkoliv Asteroid City vyvolává rozporuplné reakce, rozhodně si film můžete užít, obzvláště pokud již fanoušky Andersonových filmů jste. Snímek však není úplně vhodný pro Andersonovy prvodiváky. Na režisérův styl se vyplatí zvykat postupně. Publikum, které jiný jeho film ještě nevidělo, může být z Asteroid City natolik zmatené, že už by ho film od dalších Wesových děl mohl nadobro odradit.
Asteroid City je snímek, který je úplně jiný než všechny ostatní Andersonovy filmy, ale paradoxně zároveň neskutečně stejný, stereotypní a opakující. Uvidíme, jak se režisérův styl po ne úplně kritikou přijatém Asteroid City bude vyvíjet v dalších letech.
