Poslední díl trilogie Jurský svět s podtitulem Nadvláda zavede diváky do světa, ve kterém dinosaury potkáme na každém rohu. Navzdory velkému rozpočtu, hvězdnému obsazení i nadějnému potenciálu nový Jurský svět nepřináší nic nového, zmítá se v otřepanosti a spoléhá spíše na nostalgii než na komplexní filmový zážitek.
Jurský svět: Nadvláda přímo navazuje na události předchozího dílu. Několik let poté, co se dinosauři nekontrolovaně rozšířili po celé planetě a nenávratně tak vstoupili do života lidí, se Owen Grady s přítelkyní Claire vydávají do samého srdce společnosti Biosyn, která se v cestě za stále větším vlivem chystá zneužít nejen dinosaury. Setkávají se také s hrdiny původního Jurského parku – paleontology Elli Sattlerovou a Alanem Grantem a fanoušky zbožňovaným Ianem Malcolmem.
Poslední Jurský svět pracuje s obrovským potenciálem. Dinosaury vyvádí z odlehlých parků a opuštěných ostrovů přímo do moderního světa a narušuje tak stabilitu současného ekosystému. Film ovšem originální myšlence dinosaurů v městech a okolo lidí nedává prakticky žádný prostor. Několik málo scén, ve kterých dinosauři přece jen vstupují do civilizace, například okamžik, ve kterém obrovské zvíře zmateně vkráčí doprostřed stavby nebo prolog, který byl ve finálním sestřihu nahrazen lacinou televizní reportáží pro připomínku děje z minulých dílů, přitom jednoznačně patří mezi nejzdařilejší části filmu. Většina děje je navíc odsunuta do odlehlé části hor v Itálii a odvíjí se přibližně stejným způsobem, jako kdyby se hrdinové nacházeli kdesi na osamoceném ostrově. Nadějný potenciál myšlenky dinosaurů jako součásti každodenního života tak ustupuje známé a předchozímu díly již osvědčené izolaci.
Místo dinosaurů hmyz
Namísto rozvoje vztahu člověka a dinosaurů se režisér a autor prvního Jurského světa Colin Trevorrow opět soustřeďuje na zločinecký korporát Biosyn, který se neštítí dinosaury zneužít pro svůj profit. I dinosaury samotné ale odsouvá až na druhou kolej, největší hrozbou akčního filmu se stávají geneticky modifikované kobylky, které nemilosrdně likvidují všechna pole, jejichž vlastníci neužívají produkty ústřední společnosti.
Podobně jako předchozí díly trilogie i v Nadvládě rezonuje osvědčený motiv antikorporativismu, ústřední záporná postava Lewis Dogson (Campbell Scott), se kterým se diváci krátce setkali již v původním Jurském parku, navíc jako by z oka vypadla současnému řediteli firmy Apple Timu Cookovi. Dějová linka ovšem není propracovaná, neposkytuje promyšlenou zápletku a jasně ukazuje snahu sáhnout po nejočividnější myšlence, která se nabídla. Nesmyslný příběh geneticky upravených kobylek ovšem umožňuje to, na čem Nadvláda z obrovské části stojí – totiž comeback herců z Jurského parku.
Po boku titulní dvojice Chrise Pratta a Bryce Dallas Howard tak na plátně stanou i Sam Neill, Laura Dern a Jeff Goldblum. Právě jejich návrat film na krátko oživí a pro mnohé také zatraktivní. Bohužel ani se známými postavami, které již přízeň diváku získaly a nemusí o ni bojovat, není příběh o nic překvapivější, novější či zajímavější. Žádná z hrozeb, které hrdinové čelí, totiž není ve svém vyznění skutečně hrozivá. Divák ví, že dinosauři po tolika dílech již žádnému z filmových oblíbenců neublíží. Realistické nebezpečí globálního hladomoru pramenící z přítomnosti již zmíněných kobylek není ve filmu rozpracováno natolik, aby divák cítil naléhavost a blízkost katastrofy, která není zdaleka vlastní jen světu fikce.
Ani talentovaní herci nefunkční scénář nedokážou příliš vylepšit, postavě Chrise Pratta chybí jakékoliv charisma a jediný alespoň trochu funkční návrat zůstává na bedrech Jeffa Goldbluma. Nostalgie, na které snímek stojí, se projevuje i v ohromném množství odkazů k původním filmům. Část z těchto pomrkání směrem k publiku funguje, ale valná většina jde za hranici vkusu a často i logiky.
Ztracená myšlenka
Prakticky jediná nová postava, která do snímku vnáší něco nového, je pilotka Kayla Watts (DeWanda Wise). Sama totiž prochází stěžejním vývojem, řeší vnitřní rozpor a skutečně v divákovi podněcuje touhu dozvědět se o ní více. Na rozdíl od mnoha dalších má také v příběhu smysl, posouvá ho dále a nefunguje jen jako levný způsob, jak nalákat do kina.
Nadvláda propojuje s příběhem ještě jednu dějovou linku, totiž osudy Maisie Lockwoodové, kterou vytvořila pomocí genetického inženýrství jako svůj dokonalejší klon její vlastní matka. Tato část příběhu je i přes dobrý herecký výkon patnáctileté Isabelly Sermon jednoznačně nejslabší částí filmu. Jedna strana scénáře totiž skrze roje kobylek prezentuje genetické inženýrství jako obrovskou hrozbu, která se snadno vymyká z ruky, druhá část s tváří dospívající dívky v ní pak sleduje jakousi naději pro budoucnost a prezentuje ji vesměs jako výborný nápad. Tato dichotomie jen doslovuje obecný problém, kterým Nadvláda trpí. Film totiž vůbec netuší, co se snaží říci.
Nadvláda končí v podstatě stejně, jako začala – mezi lidmi se to hemží dinosaury. Najednou se ovšem cosi předchozími díly prezentováno jako nepřirozené narušení rovnováhy a zásah do evoluce, stává svým přesným opakem. Bez evidentní změny se prehistoričtí tvorové začleňují do našeho světa a nachází v něm své místo. Tuto cestu ovšem snímek nemapuje ani se ji v nejmenším nevěnuje, tudíž vůbec netušíme, jak do tohoto místa vlastně došel. Celý závěr filmu jako by vypadl ze zcela jiného příběhu, který by dost možná stál za větší pozornost než dvou a půl hodinová sentimentální podívaná.
Kromě příběhu bohužel Nadvláda neposkytuje mnoho materiálu ani těm, kteří se u sledování chtějí jednoduše bavit. Dinosaurů film moc nenabízí, nepřináší nic nového ani neokoukaného. Většina akčních scén začíná (ostatně totéž by se dalo říci o celém snímku) úspěšnou expozicí, kterou ovšem utíná velké množství střihů. Než se o kohokoliv začneme skutečně bát, tak je opět v bezpečí a jeho místo přebírá jiný z hrdinů. Funkčních scén, u kterých divák skutečně tají dech, tak film moc neobsahuje. Zářnou výjimkou jsou momenty, během kterých se Claire skrývá pod hladinou a jen několik centimetrů nad ní pátrá obrovský masožravec. Takových okamžiků ale Nadvláda ukazuje tak málo, že by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Poslední díl ságy Jurský svět měl jedinečnou příležitost ukázat něco nového a v mnoha filmech vycházejících ze Spielbergova Jurského parku dosud neprozkoumaného. Místo toho se rozhodl pro formulaickou strukturu a sázku na nostalgii. Funkční velkofilm by ovšem přece jen měl nabídnout něco navíc. A pokud ne, měl by své diváky alespoň bavit. Nadvláda nevyniká scénářem, akcí ani myšlenkou, navíc upozaďuje to, čímž celý příběh před téměř dvaceti lety diváky tolik ocenil – dinosaury.
