Když v 19. století Spojené státy americké postupně vyšplhaly na vrchol ekonomické pyramidy světa, dalo by se říci, že tím narušily tehdejší strukturu civilizované společnosti. USA hodily vidle do hegemonie starých evropských mocností a od té doby se mocenského prvenství drží zuby nehty. Kdo by byl pomyslel, že prodej Ruskem vlastněné Aljašky bude znamenat krok zpátky pro Evropu. To se zjistilo, až když se pod původně bezvýznamným územím začalo nacházet například zlato.
Nákup Aljašky je jedinečný v tom, že poskytuje jakousi předzvěst čeho všeho Spojené státy byly, jsou a budou schopné. Množství jejich zásob nerostných surovin a geopolitická hloubka spolu s relativní svobodou (v porovnání s evropskými mocnostmi v tehdejších dobách), tvořily zásadní kombinaci kvalit, o kterým se zemím jako jsou Spojené království či Francie mohlo jenom zdát.
Zatímco Francie si zvykla být tím, kdo udává trendy ve všech společenských odvětvích, nyní musela nedobrovolně sledovat na vzestupu USA . U Spojeného království byla situace daleko komplikovanější a zajímavější. Britské impérium bylo impozantní především rozlohou, která v rámci Commonwealthu stále čítá značnou část světa.
Stagnaci a následný úpadek britské říše lze přirovnat k pádu Svaté říše římské. Stejně jako u ní se britské království přestalo dále rozšiřovat, což je ale jedna z nejdůležitějších složek pro existenci říší takových rozměrů.
Příkladem může být například chování koloniální Británie, kdy peníze plynuly především z nově získaných kolonií, které produkovaly „exotické“ suroviny ve velkém množství a umožňovaly existenci britskému monopolu v mnoha odvětvích.
(Učebnicová) rivalita velmocí
Jednoznačnou nutností pro životnost každého ekonomického lídra je nezávislost na externích zdrojích a nepředvídatelných faktorech. Těmi jsou například měnové kurzy či autoritářské režimy. USA přišly na světový trh jako nová velmoc s relativně soběstačnou ekonomikou a této reputace se drží i přes pád newyorské burzy v roce 1929. Stabilita Spojených států pak byla klíčová pro existenci globálního Západu v druhé polovině minulého století. Právě díky americké iniciativě vznikla Severoatlantická aliance – jedinečné vojenské uskupení, na nějž Sovětský svaz reagoval ustanovením Varšavské smlouvy.
Vznik dvou obranných bloků po roce 1949 rozdělil svět na dvě poloviny – „komunistický“ Východ a „kapitalistický“ Západ. Sovětsko-americké napětí v souvislosti rozdělením sfér vlivu sahalo do všech možných odvětví.
Platí ale toto rozdělení dodnes? Nestojí proti sobě spíše USA a Čína, nebo jsou to jen nicneříkající statistiky?
Vzhledem k ekonomické situaci země není Ruská federace v této eseji považována za primárního relevantního aktéra světového významu, pakliže se bavíme o dominanci v oblasti trhu, nikoliv militarizace.
Bipolární svět?
Žijeme v době, kterou nelze definovat jako dva jednoduché póly. Každý aktér chce mít z bezpečnostního hlediska blízko k americkým přátelům. Ovšem levné produkty z čínských továren jsou komfortem, o který se nehodlají jen tak ochudit. A tak se svět dostal do situace, kdy zkrátka není možné říct, na čí straně barikády se daný stát nachází – nejspíš na té, která je pro něj ekonomicky nejvýhodnější.
Pro zářnou budoucnost euroatlantického prostoru je důležité, aby se zaměřoval na soběstačnost (a diverzifikaci) jak vojenskou a energetickou, tak i potravinovou. Nezbytným krokem je mimo jiné posílení vazeb uvnitř Evropské unie. A to nejenom kvůli nestabilní politické situaci ve Spojených státech, ale také s cílem omezit kontakt s nedemokratickými režimy na minimum.
Přes schopnost zavádění striktních regulací není Evropská unie schopna zabezpečit svůj informační prostor tak, aby se zvládla sama propojovat a zároveň držet okolní aktéry na uzdě. Transparentnost znamená do určité míry nechat spoustu informací na pospas antagonistům, které zde rozhodně nehledáme. Nezapomínejme tedy na to, že i my máme na rukou ukrajinskou krev, pakliže budeme ignorovat naši schopnost dovést Ukrajinu k vítězství.
Jedná se tedy vskutku o druhou studenou válku? Tímto termínem bych to v tuto chvíli nenazvala – mimo jiné i z důvodu, že roste rozdíl mezi americkým a čínským hrubým domácím produktem. Nesmíme však zahálet a nechat situaci ladem, neboť současný status quo rozhodně není řešením ani definicí svobodného demokratického světa. Nechť krok dolní komory amerického Kongresu inspiruje nás všechny a kroky Evropské unie nejsou pouhými sankcemi, nýbrž pečlivě promyšlenou strategií, která propojí Ukrajinu se zbytkem evropského světa.
