Alex Garland platí za zkušeného režiséra a především scenáristu. Na kontě má klasiky jako Ex Machina, 28 dní poté nebo Sunshine. Osobně mám ale k jeho stylu rozporuplný vztah a příběhy z jeho pera mi občas přijdou zbytečně vygradované na úkor hlubších myšlenek a atmosféry, kterou dlouho a poctivě buduje. Podařilo se mu zopakovat úspěch a vyvarovat se nedokonalostí v nejnovějším snímku Občanská válka, ve kterém navíc vybočuje ze zažitého žánru science fiction a vydává se na válečný roadtrip?

Hodinu a čtyřicet osm minut dlouhá cesta chaosem zmítanou Amerikou promlouvá k divákovi ve dvou rovinách. Tou první je samotná válka, konkrétněji občanská válka ve Spojených státech, která zůstává po celou dobu zahalená tajemstvím. Nedozvíme se, proč vypukla, jak dosud probíhala ani jaká ze stran je ta „správnější“, pokud vůbec nějaká. Bok po boku bojují Kalifornie a Texas, což je opravdu divoká představa, ale rozhodnutí postavit dva zásadně politicky rozdílné státy na stejnou stranu mi dává zpětně naprostý smysl. Politickému komentáři se Garland podle mého chápání nevyhýbá proto, aby si červené nebo modré nepopudil, ale proto, že politika není tématem filmu. S kamerou cílí mnohem níž, mezi vojáky a civilisty.

Zvrácenost situací vychází z chování postav a jakési normálnosti, která je bohužel více než uvěřitelná.

Díky jednoznačnému zaměření na běžné Američany atmosféra funguje. Dlouho jsem se u filmu necítil tak mizerně. Dění na obrazovce je většinu času naprosto nechutné, a to ani není potřeba většího množství naturalistických záběrů, kterých se jinak Garland vůbec nebojí a zrovna zde by si je dokázal obzvlášť obhájit. Zvrácenost situací vychází z chování postav a jakési normálnosti, kterou se prezentují a která je bohužel více než uvěřitelná.

Press

Druhá rovina je osobní, a ta už pro mne tak vtahující nebyla. Postavy mají zajímavý základ. Mladá začínající fotografka Jessie (Cailee Spaeny – Devs, Pacific Rim: Povstání), která se do všeho vrhá po hlavě, ale v její neprospěch hraje nedostatek zkušeností. Lee (Kirsten Dunst – Melancholie, Spider-Man), válečná fotografka, která se stává její mentorkou. Sammy (Stephen McKinley Henderson – Duna, Lady Bird), ještě o generaci starší novinář, který si moc dobře uvědomuje rizika svojí práce. A cílevědomý Joel (Wagner Moura – Narcos, Elitní jednotka), jenž ze všeho nejvíc touží po citaci amerického prezidenta.

Čtveřice novinářů se vydává směrem Washington DC, přičemž na cestě zažívá události přesně takové, jaké jsem popsal výše. Těžko se mi vysvětluje proč, ale vztah k jednotlivým charakterům jsem si hledal velmi těžko. A to přesto, že se je scénář snaží prokreslit v klidnějších scénách s dialogy jeden na jednoho. Možná to souvisí s předvídatelným koncem, od jisté chvíle jsem přesně věděl, jaký moment bude v samotném závěru klíčový a jak bude přibližně vypadat. Vývoj postav proto nepůsobil úplně přirozeně, spíš na mě z plátna volaly: Jsem takhle napsaná, abych mohla udělat tohle a tohle. Forshadowing zde zašel opravdu příliš daleko.

V souvislosti s tím, že válka zde není více přiblížená, neřešíme ani způsob, jakým o ní novináři informují.

Zklamání přišlo i ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak strašně moc autoři nevyužili potenciál profese hlavních hrdinů. Morální otázky spojené s fotografováním války, respektive angažovanost novináře, jsou sice zběžně zahrnuty, ale odbydou se v několika větách a tím to víceméně končí. Přitom válečná žurnalistika skýtá tolik etických i zcela praktických problémů. V souvislosti s tím, že válka zde není více přiblížená, neřešíme ani způsob, jakým o ní novináři informují. Ani trochu.

Art nebo blockbuster?

Občanská válka je na produkci A24 netradičně velký film. Rozpočet kolem 50 milionů dolarů dovolil tvůrcům vytvořit bohaté scény a v závěru i docela dost výbuchů. Garland měl každopádně k velkoleposti sklony vždycky a natočil zcela nepokrytě snímek pro multikina.

Nevím, jestli je to právě tím anebo jde – asi pravděpodobněji – o tvůrčí záměr, ale vizuálně na mě film působí velmi obyčejně. Zásadněji mě neuchvátila kamera Roba Hardyho (Mission: Impossible – Fallout, Ex Machina), snaží se být ve středu dění, ale mohla by být ještě mnohem blíž. Jako příklad vytáhnu extrém, District 9 to zvládl lépe. Nejasná je taky barevnost. Vidím v ní snahu o realističnost, ale nevyhraněnost a vysoká saturace chvílemi působí skoro seriálovým dojmem.

Pro filmové Američany je válka takový krvavý Disneyland.

Pokud je něco naopak neobyčejné, je to výběr hudby. Často nesouzní s náladou na plátně a podtrhuje skutečnost, že pro filmové Američany je válka takový krvavý Disneyland. Pojďme se chvíli zabíjet, dát volný průchod svému rasismu a xenofobii, a pak se nacpat burgerem na pláži v Miami. To není konkrétní situace ve filmu, jen se znovu přirozeně vracím k této bizarní a děsivé atmosféře.

108 minut hnusu

Tempo Občanské války není kdovíjak zběsilé. Ale chytře zvolená stopáž i příjemné členění příběhu díky konceptu road movie napomáhají k pocitu naplněnosti, nikoli vyčerpanosti, při spuštění závěrečných titulků. Filmu se zkrátka nepřejíte.

Jako představa, co nejhoršího se může stát, když dostatečně účinně rozdělíte třebas demokratickou společnost, funguje snímek náramně. Vlastně jsem si nakonec říkal, že zombie apokalypsa třeba po vzoru The Walking Dead, ke kterému zdejší svět také nemá daleko, by možná byla lepší. Jako příběh novinářů, skupiny přátel i jednotlivých osobností má film značné rezervy.