Právě si prohlížíte Obětované zóny: jak se stal ostrov Nauru neobyvatelným
Zdroj: Pixabay

Ztracený ráj. Ne, tohle není pojednání o díle Johna Miltona, ale děsivá realita obyvatel ostrova Nauru v Tichém oceánu. Jak se z území, které dříve bujelo životem, stala jedna velká nehostinná skála bez vegetace? Může za to nenasytnost těžařského průmyslu.

Záminka rozvoje

Ekologickou katastrofu spustila vidina ekonomického růstu. První ranou pro harmonický ostrov byla ale ve skutečnosti kolonizace. Po příchodu Evropanů vypukla na Nauru krvavá občanská válka, která vzala život na 40 % původních obyvatel. Tento ostrovní stát si prošel kolonizací hned několika mocností, mezi nimi například Německem.

Největší vlna destrukce měla ale teprve přijít. Na přelomu 19. a 20. století se totiž definitivně rozhodlo o nauruském ekosystému: rozsudkem bylo absolutní zničení. Na území ostrova byla nalezena ložiska fosfátů. Do jeho těžby se pustilo Německo, po něm Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland a Japonsko. A to mluvíme teprve o dějinách do druhé světové války. S těžaři přišly na ostrov i nemoci, na které domorodé obyvatelstvo nemělo vybudovanou imunitu, a tak zde propukla řada epidemií. Následkem drastického zacházení s místními lidmi se snížil počet obyvatelstva na pouhých 600.

Geologové, kteří Nauru zkoumali začátkem dvacátého století, zjistili, že ostrov je na 80 % území bohatý na fosfáty. Těžba sice probíhala na převážně neobydlených částech ostrova, zasahovala ovšem do života unikátních organizmů obývající diverzifikovaná území. Ve začátkem dvacátých letech dvacátého století Nauru exportovalo okolo 200 000 tun fosfátu ročně. O pár let později to bylo dokonce čtyřikrát tolik. Zisky z prodeje si samozřejmě rozdělila Austrálie, Nový Zéland a Velká Británie. Místní obyvatelé jen bezmocně přihlíželi, jak se jejich domov mění k nepoznání. Před druhou světovou válkou ostrov získalo Japonsko, které nemělo s domorodci žádné slitování. Jeho praktiky se nápadně blížily genocidě. Mnoho lidí bylo deportováno, řada z nich skončila v pracovních táborech nebo byla oběťmi masových poprav formou topení.

Kde vůbec nauruské produkty končily?

Možná si říkáte, k čemu svět tak obrovské množství fosfátů potřeboval. O fosfátech často víme jen to, že jsou škodlivé pro životní prostředí a produktům označeným jako bez fosfátů ochotně v obchodech dáváme přednost před ostatními. Víte vůbec, že se fosfátu mělo česky říkat kostík?

Fosfát je sůl kyseliny fosforečné. Na Nauru se v tak hojném množství vyskytuje díky trusu mořských ptáků, který se zde hromadil tisíce let. Devadesát procent jeho světových zásob se nachází v nestabilných zemích. V současné sobě se odhaduje, že zásoby fosfátů nám vydrží už jen 100 až 130 let.

Proč by nás to mělo znepokojovat? Fosfáty se totiž používají v průmyslových hnojivech. Spousta zemědělců jsou na fosfátech závislá. Jako by zhoršení dostupnosti už dost nepřispívala klimatická změna. I vyčerpání zásob fosfátů se pravděpodobně do budoucna promítne na pultech obchodů, ale také v našich peněženkách. Nedostatek fosfátů zkrátka ohrožuje takzvané intenzivní zemědělství.

Fosfáty se ale nepoužívají jen v zemědělství. V potravinářském průmyslu své využití našly mimo jiné i v nápojích, a to především v těch kolových. Používají se ale i v masném průmyslu, kde mají za úkol lépe v mase vázat vodu, čímž výrobek spotřebiteli připadá šťavnatější. Jedná se tak ve skutečnosti o naprosto zbytečný trik.

Fosfáty naše tělo ovšem zatěžují. Ohrožují hlavně lidi s poruchami ledvin. Právě tito pacienti inspirovali vědce ke zkoumání vlivu fosfátů na lidské tělo a k vytvoření takzvané fosfátové pyramidy. Její vrchol tvoří potraviny, které mají vysoký obsah fosfátů, což jsou zmíněné kolové nápoje, dále tavené sýry nebo uzeniny.

Nenasytná nezávislost

Ale zpět k Nauru. V roce 1968 získal ostrov nezávislost. Těžařské společnosti byly následně v 70. letech zestátněny, to ovšem restrukturalizaci těžby nepřineslo, právě naopak. Místní obyvatelé zjistili, že tento podnik vynáší pohádkové částky, a tak v těžbě pokračovali. Roční výnosy dělaly až 2,5 miliard dolarů, a právě to vyšvihlo Nauru na druhé místo v žebříčku nejbohatších států světa. Dovolilo mu to zrušit výběr daní, stát všem svým obyvatelům hradil zdravotní pojištění. Vše na pozadí ekologické katastrofy, kterou vláda řešila dovážením základních potravin ze zahraničí.

První krize se objevila v 80. letech. Zisky Nauru se propadaly čím dál níž a rychleji. V roce 2011 byla těžba fosfátů ukončena, čímž stát přišel o svůj jediný zdroj příjmu. Poté na Nauru proběhlo několik pokusů o záchranu ekonomiky v podobě vytvoření daňového ráje, přes který si pralo špinavé peníze například Rusko.

Na ostrově v současnosti není možné vykonávat zemědělskou činnost vlivem destrukce místní přírody, a tak jsou obyvatelé nadále závislí na dovozu potravin ze zahraničí. Kvůli chudobě si ale zdejší lidé mohou dovolit jen levné konzervy a nekvalitní potraviny, čímž se populace stala obětí masivní epidemie obezity. S tím souvisí i epidemie cukrovky apod.

Dalším zoufalým pokusem o záchranu byla dohoda s Austrálií o vytvoření detenčního střediska pro asijské uprchlíky, které Austrálie odmítá vpustit na své území. Austrálie také v minulosti nabídla Nauruřanům přemístění na některý ze svých neobydlených ostrovů. Tím ale hrozí ztráta nauruské státní suverenity a jeho zánik.

Memento mori?

Příběh ostrova Nauru bychom měli brát vážně. Nejde totiž jen o dějiny zkrachovalého národa. Je to příběh o vykořisťování, bezmoci, nedostatku edukace, nenasytnosti a v neposlední řadě o nezvratitelnosti poškození životního prostředí. Ačkoliv to zatím nemusí být zjevné, ekologické katastrofy se týkají každého státu na naší planetě. Ať už je to vymizení vyder z českých řek vlivem kyselých dešťů, ničivé sucho nebo velké povodně, které se každoročně proženou Evropou. Nauru je takové experimentální terárium. Jasně můžeme vidět, co se nám může za pár let stát, pokud se budeme stále chovat k životnímu prostředí tak nenasytně a bezohledně, jako to děláme dosud. Kdy se projeví a jak budou následky vypadat není zatím jisté. Jisté ovšem je, že by se o Nauru mělo mluvit víc.

Adéla Mikešová

Studuji magisterské obory ukrajinistika a komparatistika na FF UK. Pracuji jako překladatelka-tlumočnice a zabývám se sociálními fenomény, feminismem, kulturou a LGBTQ+ tematikou. Ve volném čase se věnuji skautingu, turistice, psaní, umění, architektuře nebo šermu. Neobyčejně mě fascinuje ukrajinská i česká avantgarda a ráda chodím do Veletržního paláce. A jsem tak trochu kávový snob.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..