28.02.2019 16:00

Oblast školství na mě prostě zbyla, říká pražský radní Vít Šimral

Jan Dunder

Většina z vás si jistě vybaví jméno současného pražského primátora Zdeňka Hřiba. Nicméně jména pražských radních jsou poměrně neznámá a opomíjená. Přitom právě oni jsou klíčovými účastníky vnitřních debat ohledně budoucnosti Prahy. A oblast školství, sportu, vědy a podpory podnikání má na starosti PhDr. Mgr. Vít Šimral Ph.D. et Ph.D. Už samotný pohled na tituly pana radního svědčí o dlouhých studiích, během kterých se věnoval především politologii, historii, právu a sociologii. Přiznává, že k oblasti školství se dostal náhodou, ale je připraven problémům naslouchat, diskutovat o nich a posléze je samozřejmě také řešit.

Kdo je to Vít Šimral? Jak byste se popsal?

To je velmi zajímavá otázka. Myslím, že je důležitější, jak mě vnímají ostatní. Já sám jsem jen individualita, která kouká na okolní svět. Pokud bych měl jmenovat charakteristiky, které na mě patří, pak bych jistě zmínil, že rád naslouchám a nerad mluvím. Má partnerka říká, že je vždy ráda, když přijde domů a je tam ticho. Pro mě je důležitější informace sbírat. To, co posléze vydávám ven, to si pečlivě vybírám.

Jak jste se dostal k práci pražského radního pro školství, sportu a vědu?

Na pozici pražského radního jsem se dostal vlastně náhodou. Já pocházím z učitelské rodiny, takže v učitelském prostředí jsem vyrůstal. To také znamenalo, že jsem nevyrůstal ve finančně bohatém prostředí, ale v prostředí, kde se mi rodiče velmi intenzivně věnovali. Když nyní přemýšlím o problémech, co mají studenti ve školách, tak je pro mě vždy důležité sledovat kazuistiku socioekonomického původu. Jestli vážně pochází z rodiny, která byla v těžké životní situaci. Já měl to štěstí, že ač jsem nebyl zahrnován materiálním bohatstvím, tak jsem měl milující rodinu. A i když jsem se třeba hádal s bratrem, tak jsem vždy věděl, že ho mám a mohu se o něj kdykoliv opřít. A stejně tak mám i tátu s mámou, kteří mi vždy poradí a pomohou.

K politice jsem se dostal pouhou souhrou okolností.

Jinak jste ale nepřemýšlel o politické kariéře?

Ne, nepřemýšlel. To, že jsem šel do politiky, to bylo jen souhrou okolností, kdy já jsem psal v Itálii dizertaci na Ph.D. ohledně financování politických stran. To bylo v roce 2013, kdy se rozbírala iniciativa Rekonstrukce státu. Kamarád mě zkontaktoval, že hledá někoho do týmu, kdo by se financování věnoval a já se tedy dal dohromady s Magdalenou Klimešovou. Iniciativu jsem zároveň už trochu znal od Mikuláše Ferjenčíka (nyní pirátský poslanec), který tam fungoval jako koordinátor.

Takto jste se dostal k Pirátské straně?

Přesně tak. Často se říká, že Rekonstrukce státu bylo Babišovo dítě, ale ve skutečnosti v sobě měla mnoho lidí, kteří jsou nyní pirátskými poslanci nebo jsou v Pirátské straně. To personální propojení je velmi silné. Nejprve jsem se dostal na pozici asistenta prvního pirátského senátora, pana Michálka. Postupně, jak se v průběhu roku 2016 a 2017 budovala Pirátská strana, tak jsem rostl s ní. Nejprve jsem se dostal do předsednických struktur krajské organizace Pirátů, a když se poté volila kandidátka na magistrát, tak jsem se rozhodl se do ní zapojit. Jinak na mě gesce školství při rozdělování pozic prostě zbyla.

Nebyl jste to tedy přímo vy, kdo se rozhodl věnovat se školství?

Ne, tam to bylo tak, že jsem byl původně garantem sociálních věcí, protože se zajímám o socioekonomickou strukturu obyvatel. U nás máme velmi nízkou vertikální mobilitu. Když se tedy narodíte do chudé rodiny, tak v ní často také zůstanete, což by podle mě mělo být úplně jinak. Zajímal jsem se hlavně o důchodovou reformu a nástup do průmyslu 4.0, takže jsem byl garantem pro tuto část pirátského programu. Zároveň jsem pod sebou měl také územní rozvoj.

Po jednáních mi zavolali s tím, že na mě zbyla věda, školství a sport.

A jak jste nakonec přišel ke gesci školství?

Při koaličních vyjednáváních jsme zrovna seděli s dalšími hosty ve Skautském institutu a řešili jsme, co bude budoucí koalice dělat s Hlávkovým mostem, který byl tehdy v havarijním stavu. No a na magistrátu mezitím probíhala koaliční jednání mezi Čižinským (STAN), Pospíšilem (TOP 09) a Zdeňkem Hřibem (Piráti). Po vyjednávání mi tedy zavolali a říkají: „Hele, budeš dělat vědu a výzkum.“ Na to jsem odvětil, že super, že to si vezmu rád na starost. No ale oni pokračovali, že k tomu patří i školství a sport. Tak jsem tedy řekl, že „oukej no“. Takže to na mě takhle spadlo. Nakonec jsem ale rád. Vystudoval jsem několik škol, a mám tak ke své gesci dostatečnou aprobaci a je mi proto ctí tuto gesci zastávat. Každé úterý mám výjezdy do škol, dnes jsem byl například na Jarově a v Ruské, a poznávám jednotlivé unikátní instituce, kterými základní i střední školy u nás jsou. Takže mě to nakonec celkem baví.

Jaké máte na pozici radního pravomoce něco měnit? A jaké jsou vaše plány?

Nějaké možnosti mám, ale ty limity jsou velmi striktní. Dvěma klíčovými aktéry ve školství jsou MŠMT a ředitelé škol. Ředitelé mají na starosti personální politiku, programatiku, finanční běh, administrativu i projektové záležitosti. MŠMT tomu celému udává nějaký směr. Hlavně z hlediska toho, co finančně podpoří a jak se budou z hlediska RVP (rámcových vzdělávacích programů) měnit hodinové dotace jednotlivých předmětů.

Takže magistrát Prahy a krajské úřady mají omezené nástroje. Hlavním nástrojem je alokace financí na posílení platů v pražském školství. Letos tam půjde miliarda. Sto milionů jsme vyčlenili i na školní jídelny. Potom tady jsou různé projekty, které jsou spolufinancované i MŠMT a evropskou úrovní. Zároveň budeme psát nový dlouhodobý záměr. Ten se ale nesmí moc odlišovat od toho, co nám řekne MŠMT.

A máte možnost s MŠMT alespoň jednat a ovlivňovat je?

Určitě. Naštěstí mě už MŠMT samo zkontaktovalo. Například v otázce dalšího vzdělávání učitelů v Praze. Protože díky tomu, že máme v Praze centrálu NIDV (Národní institut dalšího vzdělávání) a NÚV (Národní ústav pro vzdělávání), tak Praha nemá žádné vlastní vzdělávací středisko, které by se věnovalo posunu vzdělávání těch vzdělávatelů. Na toto MŠMT pozitivně reflektuje a my bychom to chtěli dělat. Pražský vzdělávací institut je něco, co bychom podle mě měli mít.

Vzdělávat bychom se měli po celý život.

Abychom tedy neměli jen nové pedagogy, ale také vzdělávali ty současné?

Přesně tak. Vzdělávání je potřeba brát nejen jako školu, kam chodím od šesti let do patnácti, osmnácti nebo dvaceti pěti, ale jako něco, co probíhá neustále. Co mě v tomto zajímá je také otázka vzdělávání rodičů. Rodiče jsou totiž tím třetím silným aktérem v diskuzi, což je však naprosto jasné. To jsou totiž ti klienti systému. My nemůžeme posouvat vzdělávání do roku 2020, pokud rodiče stále žijí v mentalitě vzdělávání, které bylo v letech 1980 až 1990.

Myslíte si, že je správné, že mají rodiče takovou moc?

Určitě.

Zmiňujete, že rodiče jsou přímo klienti systému. Krom toho, že brzdí posun školství, tak pak často zodpovědnost nepadá na samotné žáky. Není to špatně?

No, samozřejmě se musí najít nějaká balanc v průběhu toho, jak dospívají žáci, kteří postupně projevují vlastní názory. Víme o dobrých praxích, kde se toto děje, což jsou například školské parlamenty, kde se studenti hodně zapojují. Na stránce rodičů je ale dobré, že ti, kdo jsou aktivní a tvoří komunity, spolky nebo zasahují přes školské rady, mají možnost přicházet s novými nápady a řešeními. Mohou jednat s ředitelem a pedagogy a posouvat vzdělávání dál.

Ovšem s tématikou rodičů přichází i řada komplikací. Na gymnáziích jsou kupříkladu často vyžadovány omluvenky od rodičů po celou dobu studia. A školní problémy se také řeší přes rodiče namísto toho, aby si je řešili žáci samotní. A při vstupu na VŠ je to pak poměrně velký skok, který ne všichni ustojí.

Ano, ten skok je výrazný. Já osobně jsem šel na vysokou školu do Brna, protože jsem chtěl být dál od domova na koleji. Chtěl jsem se osamostatnit a Brno bylo možností, jak se dostat od rodiny. Tedy, ne že bych rodiče nemiloval, ale i ta vzdálenost prostě posiluje. Je to asi hlavně fenomén víceletých gymnázií, kde je student 8 let a v průběhu se přístup k němu příliš nemění. Dovršením 15. a 18. roku je něco dáno ze zákona, ale není to dle mého názoru dostatečné. Piráti jsou pro snižování aktivního volebního práva na 16 let a já si myslím, že bychom o tom měli přemýšlet i v ostatních oblastech. Mnozí argumentují, že je to nesmysl a že za války byli čerstvě zletilí na barikádách, kdežto dnešní mládež si to nedovede ani představit. Nicméně já si myslím, že jsou zase schopni dělat něco jiného a dospívání se posouvá. Bylo by dobré řešit i s MŠMT otázku postupného zapojování a osamostatňování studentů mezi 14. a 18. rokem.

Viděl jste OVM s ministrem školství?

Bohužel ne, ale psal mi kamarád, že to bylo velmi hezké a určitě se na to podívám.

Státní maturita z matematiky je v pořádku, ale nejprve se musí změnit přístup k její výuce.

Řešila se tam především státní maturita z matematiky. Jak na ni nahlížíte?

Já myslím, že je důležitá, ale prvně by se měla řešit reforma výuky matematiky. Všeobecným základem by měl být český jazyk, cizí jazyk a matematika. Postupně můžeme něco rozvíjet a něco budeme jistě ztrácet, ale tento základ by měl mít každý. Nicméně maturita z matematiky je dnes velkým strašákem, což je věc, kterou bychom měli řešit dříve než povinnost. Na mnoha školách se to učí stylem, že se zadá spousta různých cvičení a domácích úkolů a nepracuje se s formou učebnic. Někde jsou i pokusy o atraktivnější formy učení, ale bohužel ne všude.

Maturity bude ale připravovat Cermat, který dá pravděpodobně více důrazu na čísla než na souvislosti.

Ano. A jistě víte, že důvěra v Cermat je momentálně na nízké úrovni a to je také součástí problému státních maturit. Jeden z bodů, ke kterému jsem velmi skeptický, je zasílání slohových prací do Cermatu k opravování. Centrální kontrola je v tomto případě naprostý nesmysl.

S další povinnou maturitou se ale opět navyšuje zátěž na maturitní ročník. Studenti mají celou školní docházku relativní pohodu a posléze v maturitním ročníku přijímačky na VŠ, státní maturitu a profilovou maturitu. Není toho najednou moc?

To asi ano. Prvním motivem k tomu, abychom ustanovili státní maturity, byla vize, že nahradí přijímací zkoušky nebo alespoň jejich část. Což se ovšem nepovedlo a vedlo to k tomu, že máme více zkoušek, které jsou relativně zbytečné. Vzdělávání by nemělo být o tom, že se roky „šprtím“ a posléze půl roku stresuju na jednu centrální zkoušku. To není ideál, ke kterému bychom chtěli spět. Akorát jsme se k tomu prostě dostali.

Systém maturit by se měl zjednodušit.

A jak z toho ven?

Ten systém se musí zjednodušit. Je potřeba navázat na zkušenosti vysokých škol a SCIO testů, podívat se na výsledky přijímacích zkoušek a zápisových listů a zhodnotit celou situaci. Co zlepšovat je na všech stupních vzdělávání, ale 2 kritické body jsou:

Zaprvé otázka druhých stupňů základních škol a víceletých gymnázií, kde se stále více rozevírají nůžky mezi těmi, kdo na prvním stupni neexcelují (často třeba z rodinných důvodů) a ostatními, kteří odchází na gymnázia,

a zadruhé střední školy a maturitní ročník, kde je klíčová otázka prostupnosti oborů, které jsou čistě výuční oproti oborům s maturitou, které navazují na VŠ.

Jako první kritický bod zmiňujete nůžky mezi druhým stupněm ZŠ a gymnazisty. Na tomto problému se shodnou téměř všichni. Jak ale tyto nůžky zavírat?

Máme tady koncepty prostupného a společného vzdělávání, které by mělo být tím hlavním bodem vzdělávacího procesu jako celého. Úkolem vzdělávání není, abychom věděli, kdy je Zlatá bula sicilská a co je to „ný“, „natý“, „itý“, „ičitý“ a podobně, ale vzdělávání by mělo člověku pomoci k tomu, aby vedl kvalitní život. To je primární. Nemůže vést kvalitní život, pokud nenávidí školu a potom se třeba i díky tomu dostane do kariérního procesu, který bude opět nenávidět, protože bude jenom k tomu, aby vydělával peníze a potom si nějak odfrknul o víkendu. Vzdělávání by mělo být zkrátka součástí celého života a mělo by bavit. Neměli bychom vytvářet společenské bubliny, ale naučit se naslouchat a spojovat společnost.

Když se dostaneme k druhému kritickému bodu, nebylo by možností zkusit apelovat na ředitele škol, aby zjednodušili profilovou část maturitní zkoušky? Tedy, když státní testuje všeobecnost, tak by profilová mohla testovat pouze individuální zaměření studenta, podle kterého by si vysoké školy vybírali nové studenty.

Do jisté míry už to takto funguje, ale je tu stále limit, který je daný MŠMT. Ředitelé tedy nemohou vypustit úplně vše, protože stále musí splňovat RVP.

Počkejte, na gymnáziích je přeci profilová část maturity podstatně náročnější než státní. A to i z předmětů státní maturity. Tedy z češtiny, angličtiny a matematiky.

Ano, k tomuto bohužel často pendlují ředitelé gymnázií. Jejich motivací je to, aby mohli na stránkách školy ukázat, jak dobří jsou jejich žáci. To, že se mají čím chlubit, by ale nemělo být hlavní motivací k náročnosti studia. Vytvářejí často struktury, které nereflektují standardní rozložení lidí ve společnosti.

Když jsme opět u té společnosti, co říkáte na plány ohledně dotování obědů na školách, například pro chudší děti?

Tak, ono ty projekty už tady existují a fungují.

Pomoc potřebným bych nechal na neziskových organizacích.

Nicméně, zatím je mají na starosti spíše neziskové organizace, ne?

Ano a myslím si, že to dělají dobře. U nás také fungoval projekt od MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí), který se ale v Praze příliš neosvědčil. Je to závislé na veličinách, které my nemůžeme ovlivnit. MPSV vytvořilo pro tyto účely tabulky s tím, že úřad práce jim bude dodávat data a podle tohoto budou peníze rozdělovány. Ovšem většina peněz se nevyčerpala, což svědčí o tom, že to není nastavené správně.

Takže raději dát důvěru neziskovkám, nebo se snažit o funkčnost státních projektů?

Ten státní program je momentálně trochu zbytečný, protože neziskovky a fondy solidarity dokážou tuto mezeru pokrýt. Toto je vyloženě nástroj, který je zbytečný a neefektivní.

Škola by se měla snažit přiblížit reálný svět a v reálném světě se bez technologií neobejdete.

Jako pirát máte jistě blízko k technologiím. Přitom právě v oblasti technologií dochází v rámci škol k velkému střetu přístupu učitelů, žáků a ředitelů. Jak se použití mobilů ve školách stavíte?

Já jsem naprosto pro. Škola by se měla snažit přiblížit reálný svět a v reálném světě se bez technologií neobejdete. Nicméně je potřeba žáky motivovat, aby mobily používali k tomu, k čemu je používat mají. Je potřeba, aby vyhledávali informace k výuce a neswipovali doleva, doprava na instáči. Já se tedy omlouvám, já Instagram ještě nemám (pozn. redakce: pár dní po rozhovoru si jej pan radní založil), mám akorát Facebook a polozapomenutý Twitter, takže také nesleduju moderní trendy.

Na některých školách dochází k zákazům mobilů nejen ve výuce, ale i o přestávkách a obecně v prostorách školy. Toto byste mohl alespoň na území Prahy nějak regulovat, ne?

Tyhle věci většinou spadají do kompetence ředitelů škol, že mohou do školního řádu tyto zákazy umístit a technologie takto regulovat.

Nebylo by rozumné zkusit ředitele navést k otevřenějšímu přístupu v těchto věcech?

Přiznám se, že k tomu ještě nikdo neinicioval debatu. Tohle musí asi udělat sami studenti, aby mi dali ten podnět, že by rádi, aby se to ošetřilo ze strany zřizovatele. Určitě budu naslouchat a minimálně bych začal diskuzí s řediteli, kteří to takto dělají. Já vlastně ani nevím, do jaké míry je tady ten zákaz rozšířený.

Pokud jde o výuku, tak tam je zákaz téměř všude. V rámci celého prostoru školy se problém netýká většiny, ale okolo 10 až 20% škol to zřejmě bude.

No, tady bych byl rád, kdybych mohl pomoci. Pokud byste k tomu dostali nějaké informace, tak stačí poslat třeba emailem a rád se na to podívám a s řediteli promluvím.

© Copyright 2019 Studentské listy | Design by Jakub David & Tomáš Portl