Jestli nás něco pandemie (snad) naučila, tak je to práce s nejistotou. Kdy se znovu vrátíme do školy, kdy si budeme moct zajít do obchodu nebo na kafe, kdy to vlastně celé skončí? Na tyhle otázky jsme si museli poslední rok odpovídat. A opakovaně jsme docházeli k odpovědi: nevíme.
A to nás moc neuklidňovalo. Lidský mozek neustále predikuje a plánuje. Proto používáme kalendáře, proto se s kamarády domlouváme sraz na přesný čas. Nechceme se sejít někdy mezi pátou a sedmou, ale přesně v šest. Samozřejmě se nám to hodí i z čistě praktických důvodů, ale roli hraje i jistota domluveného srazu.
Ze stejného důvodů lidé podepisují smlouvy, vstupují do manželství a uzavírají pojištění. Předzásobovávají se potravinami, investují do akcií nebo dávají vědět známým, že dorazili domů. Proto máme náhradní brýle, kupujeme na telefony ochranná skla a chodíme na preventivní prohlídky.
Nejistotu odmítáme a po jistotě prahneme. Někdy až škodlivě, což může vést například k podpoře totalitních států, které svým občanům zajistí bezpečnost lépe než volnější, demokratické země (ani to ale nemusí být pravda). Někteří lidé se mnohdy nejistoty obávají tolik, že si odmítají připustit realitu. Raději než si připustit špatnou finanční situaci, tak se budou chlácholit, že se to vyřeší samo.
Pozor na mesiáše
Řada lidí tak přistupovala i k pandemii. Bývají označováni jako popírači, odmítači nebo antirouškaři. V jádru jejich myšlení je ale především strach: z neznáma, o živobytí, zkrátka z nejistoty. Je pro ně jednodušší uvěřit, že koronavirus neexistuje nebo není nebezpečný, než si připustit komplikovanou realitu. V orientaci jim navíc vůbec nepomáhaly chaotické kroky vlády a nejasné názory ve vědecké obci.
Tito lidé se tak raději uchylovali ke konspiračním teoriím a různým mesiášům, jejichž jednoduché odpovědi na složité problémy sice byly mylné, ale dávaly na první pohled větší smysl než skutečný svět. A především poskytovaly svým příjemcům tolik chtěnou jistotu.
My ostatní jsme museli s nejistotou opravdu bojovat. Jak je možné, že Česko má nejvíc mrtvých a zároveň nejdéle zavřené školy? Vždyť to vůbec nedává smysl! A proč nás vláda ještě nepustila do obchodů, když nám to ministři už týdny slibují? Měli jsme hodně otázek a málo odpovědí.
Každý jsme se s tím nějak naučili pracovat. Omezit sledování negativních zpráv, soustředit se víc na sebe nebo si najít psychologickou pomoc. Ale především jsme se naučili nejistotu přijmout jako realitu. Přestože se to nyní v době velkého rozvolňování nemusí zdát, tak se nám tato schopnost bude ještě hodit.
Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý druhý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané nadčasové téma, nad kterým se zamyslí do hloubky a v kontextu.
