Balkánské země mě vždy fascinovaly. Po několika letech cest po západním Balkáně se mi letos v rámci ekologického projektu podařilo dostat i na východ: do Bulharska. S bulharským nacionalismem jsem byl poprvé konfrontován, když jsem koncem srpna jel minibusem z letiště v Sofii po Trakijské dálnici, hlavní bulharské tepně spojující největší města a metropoli s pobřežím Černého moře. „Bulhaři jsou hrozně citliví na svoji kulturu. Třeba v jídle. Potrpí si na tom, že všechno tradiční balkánské pochází původem z Bulharska. Podobně ale smýšlí asi všechny balkánské národy. To, co Bulhaři považují za svoje tradiční jídlo, považují za svoje i ostatní státy na Balkáně,” říkal kamarád, zatímco za okny vystřídala nevzhledné šedivé bloky bytovek sofijského předměstí zelená, typicky balkánská hornatá krajina. Pozdější dny potvrdily, že měl pravdu. Proč ale na Balkáně tolik kvete nacionalismus a z českého pohledu až přehnaná hrdost na vlastní národ a kulturu?

Typickou ukázkou bulharského „gastronomického nacionalismu” (jak jsem si to sám pro sebe pojmenoval) jsou nekonečné spory o docela obyčejnou věc: o jogurt. Ano, čtete správně, o jogurt. Bulhaři se totiž nikdy nesmířili s celosvětově rozšířeným narativem, že jogurt, jak ho známe, pochází z Řecka. Když jsem se své bulharské kamarádky zeptal, proč je podle nich jogurt bulharský vynález a nepochází – jak mi potvrdily prakticky veškeré zdroje po krátké rešerši – ze starověkého Řecka, vysvětlila mi, že nejde o to, kdo mléčný výrobek vynalezl původně. Bulhaři „svoji verzi” jogurtu nicméně považují za tu pravou, tu chutnější, kvalitnější, zdravější a tradičnější a jsou na ni patřičně hrdí. Obsahuje údajně unikátní kombinaci bakterií a živých kultur a je po tisíciletí připravován v souladu se specifiky podnebí jihovýchodního Balkánu. To vše má údajně zajišťovat jeho jedinečnost.

Kamarádka mě později odkázala na oficiální stránku společnosti, která je největším producentem tradičního jogurtu, jemuž Bulhaři říkají Kiselo mljako (Kyselé mléko). „Lidé, kteří ochutnají jogurt z jakékoliv země celého světa, vždy pochopí, že žádný z nich nechutná jako jeho bulharská odrůda. Sami Bulhaři zcela souhlasí s tím, že jejich jogurt je nejlepší – v zemi se ho ročně spotřebuje přibližně 400 000 tun,” píše se na webových stránkách společnosti. Bulhaři jsou na svůj jogurt skutečně nesmírně hrdí a považují jej za své kulturní dědictví. Nezaujatému pozorovateli z Česka mohou šarvátky o tak obyčejnou věc, jako je jogurt, připadat zvláštní a dětinské. Pro Bulhary je to nicméně otázka národní hrdosti. Podobně si počínají i v případě dalších balkánských gastronomických vynálezů. Ať už jde o destilovaný alkoholický nápoj, rakiju, kterou za svůj národní nápoj považují prakticky všechny balkánské státy, či o zeleninové přísady Ajvar a Ljutenica, které zná typický Čech spíš z letních dovolených v Chorvatsku.

Bulharsko, podobně jako další balkánské země, pochopitelně není hrdé jenom na svoji gastronomii. Při mé návštěvě tohoto nejchudšího státu Evropské unie mě překvapilo asi nejhustější osazení veřejného prostoru národními vlajkami, jaké jsem kdy viděl. Národní vlajky visí skoro na všech budovách (Bulhaři si je běžně dávají i na svoje domy či je vystavují do oken), na nádražích, u každého vjezdu do obce, v barvách bulharské trikolóry jsou tu vyvedeny autobusové zastávky i omítky některých bytových domů. I když, nutno podotknout, většinou vedle bulharské vlajky visí i vlajka Evropské unie. Bulhaři jsou hrdí na svůj jazyk, abecedu (alespoň Bulhaři, se kterými se znám já, odmítají výraz „azbuka” s tím, že ruská abeceda se od té bulharské liší), kulturní dědictví a jak bylo popsáno výše – gastronomii. Bulhaři svoji vlast málokdy kritizují a ještě víc neradi slyší její kritiku od cizinců. V kontrastu se spíše sebeironickými Čechy, kteří si ze své země dělají často legraci, případně na ni nadávají, kdy to jen jde, mi přišel ten propastný rozdíl až úsměvný.

Všeobecný patriotismus, případně až nacionalismus, je znát i při pohledu na bulharskou politiku. Mimořádně silná jsou nejrůznější krajně pravicová hnutí a uskupení, od těch protisystémových až po ty ultranacionalistické. O dvě z nich – Bulharské národní hnutí a Národní frontu pro spásu Bulharska, které svou politiku postavily na vymezování se vůči imigrantům, LGBT nebo romské menšině a jsou napojeny na bulharskou pravoslavnou církev, se opírá i kabinet nejsilnější strany GERB premiéra Bojka Borisova. Jistý vliv pak mají i radikální ultranacionalisté, které požadují mimo jiné rozšíření Bulharska o balkánská území, na které má historické a kulturní vazby. Na tuto extremistickou linku ovšem nenápadně a nepřímo navazuje i bulharská vláda. Loni v listopadu Bulharsko zablokovalo přístupové rozhovory EU se sousední Severní Makedonií. Bulhaři požadují, aby Makedoňané uznali, že jejich národní identita a jazyk mají bulharské kořeny a také ukončení „protibulharské kampaně”, kterou prý vedou severomakedonská média. V dnešní Severní Makedonii je historicky rozšířený silný protibulharský sentiment.

Nakonec, cílem této glosy nebylo vykreslit Bulharsko jako do sebe zahleděnou a sobeckou zemi, která je baštou krajní pravice. Spíše ukázat, jak moc se vztah občanů ke svému státu může lišit v kontextu různých světových regionů. Nakonec, podobné chování lze vypozorovat prakticky u všech států výbušného balkánského regionu. „Členitý horský terén přispěl v oblasti Balkánu ke vzniku spousty menších států. A z téže geografické příčiny se tyto státy nedaří integrovat,” popisuje důvod nacionalismu balkánských národů věhlasný expert na problematiku mezinárodního dění Tim Marshall ve své knize V zajetí geografie. I proto byl podle něj experiment sjednocení jižních Slovanů do jednoho státu zvaného Jugoslávie odsouzený k neúspěchu. Při pohledu na války a krvavé nepokoje, které zde kvůli zdejšímu hluboko zakořeněnému nacionalismu v minulosti vypukly, můžeme být s trochou nadsázky nakonec rádi, že největším současným sporem, alespoň na východním Balkáně, je ten o jogurt.

Zdroj úvodního obrázku

Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.