To, že ve většině východoevropských zemí téměř veškerá významná média skupují domácí miliardáři, kteří potřebují mít vliv na veřejnou debatu, protože jejich byznys je často založený na obchodu se státem, je už delší dobou běžná praxe. Realita je to i v českém prostředí. Podnikatel v energetice Daniel Křetínský si koupil nejčtenější bulvární deníky a několik rozhlasových stanic, vlastník operátora O2 nebo telekomunikační společnosti CETIN a nejbohatší Čech Petr Kellner si zase podmanil nejsledovanější televizi Nova. Jakkoliv je vlastnictví médií oligarchy pro svobodu slova a nezávislost tisku obrovským ohrožením, stále se jeví jako malý problém ve srovnání se situací a fenoménem, když média vlastní politici.
Čeští novináři a lidé zajímající se o veřejné dění, potažmo média, a svobodu tisku jsou tou skutečností už zjevně po tolika letech ukolébáni, stále je však potřeba si ji explicitně připomínat. Premiér Andrej Babiš (ANO) je skutečný vlastník pomalu třetiny mediálního trhu, a to vedle své politické funkce, nehledě na řadu dalších jeho podnikatelských aktivit v rámci holdingu Agrofert. Jakkoliv premiér stále opakuje, že žádná média nevlastní, opak je pravdou – on sám v roce 2013, v době, kdy vstupoval do politiky, koupil vydavatelství MAFRA (a v letech 2014 a 2018 své mediální impérium ještě rozšířil). V roce 2017 ho pouze převedl do svěřeneckých fondů, které spravuje jeho manželka a právníci.
Nacházíme se ve zcela bezprecedentní situaci, kdy premiér vlastní dvoje největší noviny, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, jeden z nejčtenějších zpravodajských webů iDNES.cz, jedno z nejposlouchanějších rádií Impuls, desítky bulvárních a lifestylových titulů pro ženy, jako jsou Pestrý svět, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe, hudební televizi Óčko a zdarma dostupné tiskoviny deník Metro a týdeník 5 plus 2, které mají statisícové náklady. Proměna zpravodajství deníků, kam Babiš dosadil s ním spřízněné šéfredaktory a která náhle po akvizici začala o svém majiteli Babišovi psát nekriticky, přestala se věnovat jeho kauzám a o to víc začala psát o domnělých kauzách politických oponentů, je dobře zdokumentovaná.
Mimo Babišovo impérium je třeba v souvislosti s vlastnictvím médií politiky v Česku zmínit ještě například Iva Valentu, donedávna senátora a nyní zastupitele Zlínského kraje, jenž spoluvlastní manipulativní web Parlamentní listy a několik regionálních televizí, nebo Jaromíra Soukupa, majitele a moderátora televize Barrandov a reklamní agentury Médea, který předloni oznámil kandidaturu na prezidenta. Přesto lze alarmující situaci médií v Česku do jisté míry považovat za ojedinělý exces, založený na kontroverzní osobě Andreje Babiše, který se může i s příštími parlamentními volbami stát minulostí. Oligarchizace mediální scény tu totiž nikdy nedosáhla takové míry jako ve východoevropských zemích.
Příkladem může být Bulharsko. Zdejší kontroverzní podnikatel Deljan Pevski je poslancem za stranu turecké menšiny DPS a zároveň vlastní podle odhadů bulharských protikorupčních organizací 20 tištěných deníků a televizní stanici. Podnikatel, který má podle investigativních novinářů značný vliv na bulharskou vládu i nejvýše postavené politiky, má pak údajně vliv i na množství jiných médií, která přímo nevlastní.
Prezidentova televize
Podobná situace jako v Bulharsku je i na Ukrajině. Postsovětská republika má dlouhodobou tradici oligarchie a řada zdejších významných podnikatelů má či měla zároveň poslanecký mandát. Exprezident Petro Porošenko například vlastnil v době svého mandátu vedle potravinářského impéria také jednu z nejsledovanějších televizních stanic. Exprezidentova televize je ale pochopitelně pouze špičkou ledovce. Situace se totiž příliš nezlepšila ani po předloňském zvolení nového ukrajinského prezidenta, liberála a protikorupčníka Volodymyra Zelenského. „Je zapotřebí udělat mnohem více, aby se uvolnilo pevné sevření médií oligarchy, byla podpořena redakční nezávislost a aby se bojovalo proti beztrestnosti za násilí proti novinářům,” píše k situaci na Ukrajině organizace Reportéři bez hranic, podle níž se postsovětská země loni ve svobodě médií umístila na 96. místě ze 180 (Česko se umístilo na 40. místě). Ukrajina je tak pro Česko odstrašujícím příkladem, kam až může oligarchizace médií zajít.
Vlastnictví médií politiky pochopitelně není specialitou postsovětských států. Fenoménem se stal bývalý italský premiér Silvio Berlusconi (v současnou europoslanec za svou středopravicovou stranu Forza Italia), který v době svého aktivního politického působení vlastnil několik televizních stanic, celostátních novin i obrovské nakladatelství vydávající volnočasové časopisy, weby a knihy. I jeho média byla často obviňována z očerňování politických oponentů. A konečně i v kolébce demokracie USA se případy vlastnictví médií politiky najdou. Bývalý starosta New Yorku a kandidát na nominaci demokratů na prezidenta Michael Bloomberg je majitelem stejnojmenné globální zpravodajské agentury.
Čtvrtý pilíř demokracie
Médium, jehož vlastníkem je politik, nikdy nemůže plnit svoji funkci čtvrtého pilíře demokracie. Novináři by měli objektivně a kriticky zhodnocovat činnost politiků a konfrontovat je, což se stává nemožným ve chvíle, kdy jsou placení z peněz politika, jemuž by měli nastavovat zrcadlo. V souvislosti s tím je narušená i svobodná politická soutěž: ve chvíli, kdy má jeden z politiků zajištěný prostor před volbami ve svých vlastních médiích, jsou politické strany, které nevlastní obří mediální impérium, ve značné nevýhodě. Proto mají vyspělé demokracie s tradicí svobody tisku efektivně nastavené zákony o střetu zájmů a fungují zde silná veřejnoprávní média, která mohou médiím, jež si může kdokoliv koupit, konkurovat. Východoevropským postkomunistickým státům bohužel chybí demokratická tradice a nesou s sebou dědictví divoké privatizace, i proto je tu vlastnictví médií politiky tak časté.
Závěrem lze říci jedno: pokud politik, který vlastní média, říká, že je nijak nezneužívá a ponechává jim redakční svobodu, nevěřte mu. Nemluví pravdu.
Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.
