Žijeme v těžké době. Po světě denně umírají na nákazu koronavirem tisíce lidí, blízkým východem zmítají nekonečné války vedené západními mocnostmi, nemalá část evropské populace otevřeně inklinuje k ultrapravicovým skupinám, nerovnost mezi chudými a bohatými je na historickém maximu a svět se doslova dusí kvůli probíhajícím klimatickým změnám. Některé však mnohem více než probíhající světové krize, jejichž následky budou nedozírné, rozhořčila fotografie zpěváka Harryho Stylese, který pro časopis Vogue zapózoval v šatech.

Konzervativci se často ohání tím, že brání jakousi „osobní svobodu“, kterou nám všem podle nich chtějí progresivní levicové strany nadobro vzít. Když však přijde na krájení chleba, jsou to právě pravicové konzervativní strany, které se ukáží jako hlavní nepřítel individuálních svobod. Ať už mluvíme o jejich negativním postoji k právu žen na potrat, ke svazkům gayů a leseb nebo právě k tzv. svobodě seberealizace, do které spadá mimo jiné také oblékání. Klasické konzervativní myšlení tak říká, že se můžeš oblékat, jak chceš, dokud zapadáš do společensky přijatelných konvencí.

Konzervativní strany a organizace se přitom často ohání jakýmisi „tradičními hodnotami“, které se svou politikou podle jejich slov snaží bránit. Často je to však jediný argument, kterým svůj názor podloží. Brojí proti Andreji Babišovi, který, jak říkají, ohrožuje demokracii a svobodu v České republice, za tu skutečnou svobodu pro všechny, ne jen pro většinu či pro pár vybraných, však nebojují. Nezajímají je lidské životy, lidské svobody, lidské štěstí. Nevadí jim, že podle svých jakýchsi hodnot diktují život jiným lidem, kteří mají jiné hodnoty a jiné ideály.

Mluví vehementně o nástupu jakési totality, sami přitom našim občanům diktují, jak se smí a nesmí chovat, koho si můžou a nemůžou vzít, jak se smí a nesmí oblékat. Nadřazují své „tradiční hodnoty“ hodnotám a cílům druhých, aniž by se zajímali o jejich životní postoj nebo názor. Diktují mi, jak se mám chovat, co je ještě jakž takž přijatelné a co už je zženštilé a nechutné. Říkají mi, co můžu a nemůžu v životě dělat, kým můžu a nemůžu být, a hned v další větě tvrdí, že bojují za individuální svobody a chrání naši demokracii. Mluví o svobodě slova a názoru, sami však umlčují a nálepkují ty, kteří jsou rozdílní než oni. Nerespektují jinakosti, netolerují je.

Svůj svět vidí jako černobílý film. Ten film se jim líbí takový, jaký je, nechtějí na něm nic měnit, přitom jim je naprosto jedno, že omezují práva a svobody druhých. Jakmile do jejich černobílého filmu vstoupí barvy, označí je za ohrožení tradiční rodiny, tradičních hodnot, anebo dokonce společenské morálky.

Nezajímají je lidská práva, v jejichž jménu byli v minulosti ochotni napadat jiné svrchované státy a brát jim jejich národní identitu. Lidská práva zmiňují jen, když se jim to zrovna hodí. Nezajímá je lid, nýbrž jejich vlastní prospěch, názor a profit.

Někteří by řekli, že žijeme v demokracii, že máme svobodu slova, a že tudíž musím jejich názor respektovat. Já bych opáčil že nehodlám respektovat někoho, kdo mi bere moje základní lidská práva kvůli vlastnímu „přesvědčení“. Nemůžu respektovat někoho, kdo si myslí, že je více člověk než já, a že si tudíž zaslouží mít větší občanské svobody. Nemůžu respektovat někoho, kdo omezuje a přímo diskriminuje druhé. Nemůžu a nebudu respektovat někoho, kdo neuznává moje práva a moje svobody jen na základě toho kým jsem.

Protože o tom je svoboda. Svoboda žít život tak, jak já chci a jak já uznám za vhodné, samozřejmě v mezích zákona. Svoboda seberealizovat se, jak já chci, svoboda milovat a vzít si toho, koho já chci. Svoboda být tím, kým chci být. Konzervatismus a jeho představitelé však toto všechno popírají. Popírají základní rysy svobody jako takové, tudíž po nich zcela logicky nemůžeme chtít, aby svobodu uznávali jako celek. Neměli bychom však mlčet, když je naše důstojnost pošlapávána. Když jsou nám naše práva ubírána.

Konzervatismus se svobodou nepočítá, nezaručuje ji, nechce ji. Konzervatismus svobodu ničí.

Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.