V půlce února proběhly ve dvou malých evropských regionech dvoje volby. Zejména v českých médiích se jim příliš pozornosti nedostalo. Není divu, z pohledu běžného konzumenta českých médií se mohou na první pohled zdát jako nepodstatné. Zajímat bychom se o ně ale měli, už proto, že jejich výsledky mohou rozhodnout o tom, zda bude současná mapa Evropy celkem podstatně překreslena. V obou případech navíc dopadly převratně. Ano, řeč je o Katalánsku a Kosovu. 

Katalánsko je bohatý autonomní region na severovýchodě Španělska, který přitáhl celosvětovou pozornost zejména kvůli snaze místní vlády uspořádat referendum o nezávislosti v roce 2017. V historii zakořeněná nezávislost na Španělsku, kulturní odlišnosti (například vlastní mezinárodně uznávaný jazyk, katalánština) a ekonomická vyspělost a soběstačnost regionu oproti zbytku země se postupem času přetavily v rostoucí podporu myšlenky nezávislosti napříč obyvatelstvem.

To vyvrcholilo dramatickými událostmi na podzim roku 2017, kdy tehdejší katalánský premiér Carles Puigdemont vyhlásil referendum o katalánské nezávislosti. To však bylo v rozporu se španělskou ústavou, a i proto ve volební den španělské bezpečnostní složky konání referenda překazily. Katalánská vláda poté nezávislost i přesto vyhlásila – španělská centrální vláda na to odpověděla omezením katalánské autonomie. Následně došlo ke stíhání hlavních politických strůjců překaženého referenda.

Nyní, téměř tři a půl roku po neúspěšném pokusu o vyhlášení nezávislosti, proběhly volby do místního katalánského parlamentu. Jakkoliv byly zastíněné koronavirovou pandemií, tak téma teoretické nezávislosti Katalánska přesto dominovalo. A jak se alespoň z výsledků zdá, touha Katalánců po samostatnosti od referenda možná ještě vzrostla, protože v místním parlamentu výrazně posílily separatistické strany. I přes formální výhru unionistických sociálních demokratů obsadili separatisté v čele s Republikánskou levicí Katalánska 75 ze 135 křesel. Tedy vůbec poprvé v historii nadpoloviční většinu v katalánském parlamentu.

Laura Borrás, lídryně separatistického hnutí Společně pro Katalánsko, které skončilo na třetím místě, v reakci na výsledky voleb uvedla, že ze skutečnosti, kdy strany pro nezávislost získaly poprvé více než 50 % hlasů, musí vyvodit důsledky španělská vláda i parlament. Podobně se vyjadřovali i další katalánští separatističtí politici. Zda letošní výsledky budou mít výraznější vliv, je však otázkou. Faktem je, že mezi jinak ideologicky rozkročenými stranami, které spojuje myšlenka katalánské samostatnosti, v posledních letech rostly spory, jak otázku nezávislosti řešit. Neshody mezi separatistickými politiky panují především na tom, zda se nezávislosti snažit docílit vyjednáváním, nebo vyvoláváním tlaku a konfrontací s centrální vládou. V otázce je rozdělena i katalánská společnost: podle posledního průzkumu centra CEO nezávislost podporuje necelých 45 procent Katalánců, 48 procent je proti.

Kosovo: vítězství odmítačů normalizace vztahů se Srbskem

Parlamentní volby proběhly v únoru také v Kosovu, malém hornatém regionu uprostřed Balkánu, obývaném převážně etnickými Albánci, který v roce 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku. To kosovskou nezávislost odmítá, není mu to však mnoho platné. Kosovo uznává polovina států OSN, většinou jde o západní země (včetně Česka), neuznává jej například Rusko, ke kterému má Srbsko geopoliticky i kulturně blízko, Čína a jejich spojenci. Srbsko však nemá nad kosovským územím kontrolu a samo uznává kosovské státní orgány za legitimní. Nevyřešená „kosovská otázka” je přesto stále důležitým tématem, které mimo jiné blokuje vstup obou zemí do Evropské unie.

V únorových předčasných kosovských parlamentních volbách, které se konaly v době pandemie a třeskutých mrazů, jež balkánskou zemi zasáhly, zvítězila protestní a doposud opoziční strana Sebeurčení. Strana, která dosáhla téměř 48 procent, se profiluje jako antiestablishmentové a protikorupční uskupení a netají se svou snahou o co nejtěsnější vztahy se sousední Albánií.

Co je ale z našeho pohledu hlavní: trvá na radikálním vymezení se vůči Srbsku a odmítá s ním usednout k jednacímu stolu. Příznačným příkladem může být incident, který se tři roky nazpět odehrál v kosovském parlamentu při projednávání rozšíření práv pro srbskou komunitu, kde lídr Sebeurčení a bývalý politický vězeň Albin Kurti jako demonstraci nesouhlasu s návrhem odpálil slzný plyn. Sám Kurti nyní v reakci na výsledek voleb oznámil, že normalizační rozhovory se Srbskem budou pro jím vedenou vládu „prioritou na pátém nebo šestém místě“.

Stejně jako u prvního zmíněného případu katalánských voleb ale ani zde není situace tak jednoznačná. Sebeurčení totiž těsně nedosáhlo na parlamentní většinu, a tu si bude muset pro sestavení vlády zajistit. Doposud vládní „tradiční“ strany, proti nimž se Sebeurčení vymezovalo, vstup do vlády odmítly. Zajistit většinu by tak mohli (jak je v regionu typické) zástupci menšin.

Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané téma, které v poslední době hýbalo českým nebo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury.