Svět v týdnu obletěla informace, kterou uvítali všichni aktivisté za emancipaci LGBT a za lidská práva. Nový americký prezident Joe Biden v úterý, den před svou inaugurací, oznámil, že se náměstkyní federálního ministra zdravotnictví v jeho nové administrativě stane dosavadní uznávaná lékařka Rachel Levine. Bidenova volba je převratná v tom, že Levine je tak první otevřeně transgender osobou v podobně vysoké pozici. Nový americký prezident při sestavování své administrativy dbá na její rasovou, genderovou i náboženskou rozmanitost odpovídající současné americké společnosti. Pro LGBT komunitu je to dobrá zpráva, ale jenom malý krůček: otevřeně LGBT vrcholných politiků, či dokonce hlav států, je ve světě stále poskrovnu.
U volby Rachel Levine pochopitelně převážilo to, že je v oboru lékařství uznávanou odbornicí a ve své domovské Pensylvánii je hlavní tváří boje proti epidemii covid-19. Jak už bylo nicméně řečeno, faktem je, že nový americký demokratický prezident Biden se snaží o co největší možnou rozmanitost své administrativy v souladu s proměnou americké společnosti z většinově bílé a křesťanské na multikulturní. Levine bude například náměstkyní ministra Xaviera Becerra, prvního latinskoamerického člověka na podobném postu, pozici Bidenovy viceprezidentky obsadila první žena a navíc černoška Kamala Harris, pozici ministryně vnitra zase etnicky indiánská politička a aktivistka Deb Haaland.
LGBT komunita tak v americké administrativě zažila svoji premiéru, v Evropě je však do jisté míry to, že jsou i vrcholní politici otevřeně LGBT, praxí. V současné chvíli mají LGBT předsedu vlády dva evropské státy. Jedním z nich je v oblasti práv LGBT liberální a pokrokové Lucembursko a jeho premiér Xavier Bettel, který je otevřený gay. Druhou je vůči sexuálním menšinám daleko méně přívětivé Srbsko a jeho lesbická premiérka Ana Brnabić. Samotná LGBT komunita v Srbsku, zemi, která stále nezavedla ani registrovaná partnerství, manželství je tu ústavně definováno jako svazek muže a ženy a tzv. pochody hrdosti tu často končí násilnostmi, však vedení vlády Brnabić překvapivě kritizuje. Podle mnohých zdejších LGBT aktivistů je dosazení a udržování otevřeně lesbické ženy v postu předsedkyně vlády pouze snahou reálného vládce země, autoritářského prezidenta Alexandra Vučiće o naklonění si evropského společenství a prezentací Srbska jako pro LGBT komunitu příznivé země. Na pozadí toho se však zákony ani společenské nálady nemění a Srbsko zůstává hluboce homofobní společností, kde čelí LGBT osoby verbálním i fyzickým útokům.
„Ano, jsem gay. A co má být?”
V minulosti měl lesbickou premiérku, Jóhannu Sigurðardóttir, i naopak značně progresivní Island nebo do loňského léta i katolické Irsko s premiérem Leo Varadkarem, jenž má jednu z hlavních zásluh na tom, že donedávna značně společensky konzervativní země uznává stejnopohlavní manželství. Mezi další význačné světové LGBT politiky patří i bývalý belgický socialistický premiér a současný předseda vlády regionu Valonsko Elio Di Rupo. Ten přišel se svým coming outem ve funkci belgického premiéra v roce 1996, kdy na novinářskou otázku, zda je gay, odpověděl: „Ano. A co má být?”. Stal se tak prvním otevřeně gay předsedou vlády na světě. Další známou homosexuální političkou je starostka kolumbijské megapole Bogotá Claudia López Hernández. Ta zvítězila dva roky nazpět v městských volbách se svou protikorupční rétorikou a důrazem na zelenou politiku, ale i svým bojem proti sexismu a homofobii. Její výhra se stala symbolickou, jihoamerická Kolumbie se totiž v oblasti práv sexuálních menšin rozvíjí až v posledních letech.
I v Česku se najde několik otevřeně LGBT vrcholných politiků, stále je jich však poskrovnu. Jednou z nich je poslankyně a bývalá ministryně pro místní rozvoj a exministryně obrany Karla Šlechtová (za ANO), která je v Česku jedním z hlavních politiků bojujících za uzákonění stejnopohlavních svazků a pravidelně se účastní LGBT festivalu Prague Pride. Dalšími jsou náměstek pražského primátora Petr Hlubuček (STAN), bývalý předseda Zelených Matěj Stropnický nebo neúspěšný kandidát hnutí ANO na post pražského primátora v posledních komunálních volbách Petr Stuchlík.
Hranice soukromí
Pochopitelně, i politici mají právo na soukromí. Jestliže zatajují svou sexuální orientaci, jistě pro to mají své osobní důvody. Na druhou stranu potom ale absence vrcholných přiznaných LGBT politiků pomáhá udržovat dojem, že LGBT je cosi vzdáleného, cizího, co se „obyčejných lidí” netýká. Coming out oblíbeného politika by jistě vedl k proměně společenských nálad vůči LGBT k lepšímu a samotné komunitě by to dodalo sebevědomí.
Zaznívají názory, že sexuální orientace či genderová identita jsou osobní záležitosti a ze strany novinářů je neslušné se na to ptát či domnělou sexuální orientaci politiků či veřejných osobností rozebírat. Podobnou debatu zažilo loni Slovensko, kde se novinářka bulvárního deníku dotázala tehdejšího premiéra Petera Pellegriniho, zda není gay. U jedněch to vyvolalo pobouření s tím, že veřejnosti do osobních záležitostí politiků nic není, druzí ovšem argumentovali tím, že strana SMER, za níž byl tehdy Pellegrini premiér, se proti homosexuálům ostře vymezuje a mluví o tradičních křesťanských hodnotách. V tom případě tak má být znalost případného pokrytectví daného politika ve veřejném zájmu.
V pracovní době tradiční hodnoty, ve volném čase gay party
József Szájer byl zakládajícím politikem maďarské pravicově-konzervativní strany Fidesz, dlouhá léta za ni působil jako poslanec, po vstupu Maďarska do Evropské unie potom jako europoslanec. Stejně jako jeho domovská strana se Szájer dlouhá léta profiloval jako neúnavný bojovník za tradiční hodnoty. Do maďarské ústavy prosadil definici manželství jako svazku muže a ženy a větu, kterou lze vyložit jako zákaz potratů. Tato image však vzala za své loni v listopadu, kdy byl v Bruselu přistižen na ilegální sexuální party se zhruba 25 dalšími muži. Orgie probíhaly vzhledem k celostátnímu lockdownu ilegálně a užívaly se na nich drogy. Szájer následně na svůj mandát rezignoval. Jeho exces není první ukázkou pokrytectví některých politiků křesťansky-konzervativního Fideszu premiéra Viktora Orbána.
Když jsme u pokrytectví, pravděpodobně máme všichni na paměti loňský případ maďarského europoslance Józsefa Szájera, jednoho z nejaktivnějších maďarských bojovníků za tradiční hodnoty, který byl koncem roku v Bruselu přistižen na homosexuálních orgiích. Szájerův případ je ukázkou toho, kam až může takové pokrytectví zajít.
O velkém množství politiků, kteří o své skutečné sexuální orientaci lžou, se ostatně šušká i v Česku. Třeba ale přijde doba, kdy i východoevropští politici podobně jako ti západní budou svoji sexuální orientaci přiznávat hrdě a sebevědomě, a ne odhalením účasti na ilegálních orgiích.
Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.
