Přiznám se, že první sérii seriálu Zaklínač z produkce Netflixu jsem nedokoukal. Nebyl jsem příliš zklamán, ale to jen proto, že jsem neměl prakticky žádná očekávání. To, co jsem viděl, mě ale nevyvedlo z omylu, naopak mě to utvrdilo v přesvědčení, že „americký styl“ se musí na výsledném produktu chtě nechtě podepsat. Negativa tak několikanásobně převážila pozitivní momenty. Nemůžu si dovolit recenzovat nedokoukaný seriál, a tak využiji formát glosy, abych se nejen podíval na nejnovější adaptaci, ale navíc se také zamyslel, co dělá Zaklínače z pera polského autora Andrzeje Sapkowského Zaklínačem, a proč například uspěli vývojáři z polského CD PROJEKTU RED se svou videoherní trilogií.

V čem všem Netflix selhal?

Problémů seriálové adaptace je mnoho. Počínaje pochybným obsazením. Chápu argumentaci tvůrců, že vychází z knih, nikoli z herní série, a mají tak poměrnou volnost při volbě hereckého zastoupení. Navíc ani opěvované hry se nedrží knižní předlohy nijak křečovitě. Tak proč vzhled postav hráčům nevadí, ale televizním divákům ano?

Obě tyto skupiny se z velké části prolínají a je tak pravděpodobné i to, že jde částečně o zvyk. Jsem hráčem videoherního Zaklínače. A musím říct, že Polákům se zde podařilo vystihnout postavy hlavně charakterově a drobné nepřesnosti týkající se vzhledu jsou tak nanejvýš odpustitelné. Je paradoxní, že někteří živí herci pak mohou v kontrastu s animovanými dabovanými postavami působit poněkud bezcharakterně. Když je tomu tak, a postava pak neodpovídá ani vzhledem, lze jen těžko poznat, o koho vlastně jde.

Seriálu nepomáhají ani mnohé kostýmové přešlapy, jako například peří na helmě černého rytíře místo přilby okřídlené nebo hojně diskutované Nilfgaardské zbroje. Zdá se to jako malichernost, ale jsou skutečně ohavné. Stejně jako třeba zbroj Geraltova v několika prvních epizodách.

Menší zlo

Teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Myšlenky za příběhy lovce nestvůr, Bílého vlka, Řezníka z Blavikenu. Těch je víc, ale pochopena nebyla téměř žádná. Nebo alespoň nebyly do výsledku promítnuty.

Hned z počátku produkce se řešila barva pleti mnohých herců a jejich postav. Nemohu si odpustit komentovat naprostou zbytečnost těchto kroků. Nechci argumentovat, že Zaklínač je inspirován středověkým Polskem, ačkoli je to pravda. Chápu rovněž odlišnosti kultur a zaměření na právě americké publikum. Ale zdůraznit musím fakt, že ačkoli je naprostá většina postav v původním Zaklínači považována za bělochy, koneckonců to reflektují i hry, ilustrace či původní polský seriál, téma rasismu je v knihách a dalších adaptacích jedním z nejdůležitějších. Ve světě Zaklínače totiž rasy nerozděluje barva kůže, nýbrž dlouhé uši elfů a krátké nohy trpaslíků. Pokud by tento motiv byl v seriálu zachován, nemusel by se proti rasové nerovnosti vymezovat právě účelovým obsazením.

Dalším obdobným problémem je nezachování důležitých rozhodnutí hlavního hrdiny. Bohužel tvůrci v příbězích povídek škrtali, aby mohli dát místo částem příběhu z románů nebo dokonce vlastním smyšleným příběhovým liniím (nemluvě o tom, že nepříliš dobře napsaným). A když škrtali, tak jako naschvál na těch nejdůležitějších místech. Geralt v příbězích Andrzeje Sapkowského řeší prakticky neustálé dilema, zda zasahovat do běhu událostí či je nechat jen tak plynout. Každou chvíli má před sebou takzvanou volbu menšího zla. To seriálu schází.

Interaktivita videoher naopak k využití složitosti voleb přímo svádí. Není tak divu, že některé z mistrně napsaných dějových linek z videoher se v myslích fanoušků zařadily na úroveň původních příběhů. Minimálně děj točící se okolo Rudého barona ze třetího dílu je famózní.

Co je klíčem k úspěchu?

Autor knižní předlohy, Andrzej Sapkowski, je k adaptacím svých děl velice skeptický. Tvrdí, že příběh, který chce sdělit, dokáže správně vystihnout pouze kniha. Já s ním musím nesouhlasit, ačkoli dodal-li by „má kniha“, bylo by to sebevědomé, leč zasloužené vyzdvižení jeho beletristického umění.

Jak jsem již popsal v předchozích odstavcích, úspěch adaptace dle mého názoru tvoří autentičnost sdělení. To může, ale nemusí, být podpořeno autentičností vizuální. Autentičnost příběhu pak osobně upřednostňuji, v případě přímé adaptace, ne navazující, jako u videoher, ale nikterak zásadně na ní nelavíruji. Důležité je pro mě především to, aby divák, potažmo hráč, vnímal témata, která se autor snažil vepsat již do originálního díla.

Jestli mě seriál Netflixu neoslovil, protože vznikal za velkou louží? Kdyby stejné chyby udělali před osmnácti lety polští filmaři, vadilo by mi to stejně. Domnívám se ale, že právě protože byli tvůrci seriálu z roku 2002 z Polska, nebyli svázáni nároky a požadavky masového publika či svých na korektnosti, velkoleposti a tradičnosti lpících nadřízených. Vznikl tak viditelně nízkorozpočtový a rozhodně ne dokonalý, ale skutečně srdcem i hlavou točený Zaklínač. V případě netflixovského podání rozhodovala bohužel spíš vidina čistého zisku.

Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.