Problémy se na nás jako na lidstvo vrší rychlostí, kterou nelze ignorovat. Konečně se také něco začíná dít. Ovšem jak dění kolem sebe sleduji, řešení statečně realizujeme na úrovni jednotlivců nebo menších komunit, nikoli však globálně, na celé planetě, což je bezesporu nutné. Za nitky osudu světa se tak marně snaží tahat lidé, kteří z toho sice mohou mít dobrý pocit, ale výraznější výsledky se nedostavují. Skutečná řešení pak musí přijít od vlád, nadnárodních organizací a firem. Mám ale strach, že se to nikdy nestane.

Zodpovědnost každého z nás

Jednotlivec nemůže nic změnit. To je názor, který razí část společnosti a nedbá ani na ty nejrozumnější kritické argumenty. Druhá část, tvořená oponenty oné první, zase odmítá marnost svých snah a ignoruje koncept fungování současného světa. Pravda je, jak je již zvykem, někde napůl cesty.

Respektuji každého, kdo se svým chováním snaží pomoci stavu našeho životního prostoru, lidem či zvířatům. Abych nebyl tak obecný, zacílím svá slova směrem k těm, kteří nemají auto se záměrem neznečišťovat ovzduší. Nebo směrem k těm, kteří redukují odpad domácnosti na minimum. Či směrem k vegetariánům a veganům, kteří propagují zdravý životní styl v souladu s respektem k životům zvířat.

Sám nejsem příkladem žádné z těchto skupin. Věřím, že smysluplně hospodařím se svým časem a možnostmi ku prospěchu svému i všeobecnému, ale ve prospěch obecného dobra si neodpírám. Proč? Zde přichází na řadu ono kontroverzní tvrzení, mnohými považované za cynické. Jednotlivec nic nezmění. Jistě, jistě, doslova opravdu neplatí. Ano, argument je zjevný, kdyby si to řekl každý… A tak dále a tak dále.

Již jsem řekl, že pravda není radikální, ale naopak umírněná. Proto je třeba nad oběma stranami názorového konfliktu nelámat hůl, ale vyslechnout je. Názor se neprofiluje na přímce, ale v prostoru. A tak je názor každého jiný, každý jeden naprosto a zcela unikátní. Stejně je tomu tak u přístupu k problémům dnešního světa.

Kdo to všechno vyřeší?

Nechci se opakovat. Jsem jednoduše toho názoru, že iniciativy jednotlivců ani skupin nemohou změnit přístup lidstva k problémům modré planety. Jednotlivci a skupiny totiž lidstvo už dávno netvoří. To, co lidstvem nazýváme, je bohužel již dlouhou dobu pouze seskupením mnohých ekonomických subjektů svázaných ekonomikou tak, že jim schází přesně to, co je k řešení problémů potřeba. Lidská individualita, unikátní názory, soucit, starost o životy druhých. Dnešní lidstvo nemyslí na životy druhých. Myslí na profit, na ekonomický plán, na statistiky. Nedostává se tak na jadernou energii, zdanění letecké dopravy nebo chov zvířat v přijatelných podmínkách.

Kapitalistický svět je asi to nejlepší, co jsme zatím vymysleli. Všichni víme, že komunismus nefunguje a návraty k přírodě těch či oněch rádoby myslitelů jsou naprosto mimo realitu. Teoreticky pěkné, v praxi absurdní. Čekáte-li, že přijdu s ekonomicko-politickým konceptem, který nás zbaví okovů finanční závislosti, zklamu vás. To se skutečně nestane. Mým cílem není navrhnout řešení, kéž bych ho znal, ale konstatovat smutnou realitu.

Tímhle tempem naše planeta dřív nebo později zemře. A společně s ní zemřeme i my. Naše technologie se nevyvíjí dostatečně rychle, abychom stihli katastrofě zabránit. To jediné, co jí zabránit může, je začlenění morálky do myšlení nelidských stvůr, zvaných státy, firmy, organizace, řízených sice lidmi, ale dočista postrádajících jakýkoli lidský element. Co morálky? Ale logiky. To si nikdo neuvědomuje, že na mrtvé planetě budou paklíky dolarů k ničemu? Nikdo si neuvědomuje, že musíme své chování změnit? Ne jeden člověk, ne skupina lidí, ale ona degenerovaná masa, kterou nazýváme lidstvem. Bojím se ale, že povrchní zájmy vždy zvítězí na úkor těch šlechetných.

Možná přežijeme

Tento text je zatím mnohem pesimističtější, než jsem původně zamýšlel. Asi se mi teď odhaluje budoucnost, ve kterou podvědomě věřím a kterou jsem si bál docela připustit. Jako optimista však vidím jakési světlo na konci tunelu. Cestu k onomu světlu ale hatí fakt, že stojíme v protisměru.

Respektuji každého, kdo se svým chováním snaží pomoci stavu našeho životního prostoru, lidem či zvířatům. Rád bych toto tvrzení ještě maličko poupravil. Obdivuji každého, kdo svým chováním ovlivňuje svět k dobrému. Obdivuji jeho nadšení. Obdivuji jeho vytrvalost a víru v lepší zítřky. Zní to pateticky, ale je to jediné, k čemu se můžeme upínat.

Nelžeme si do kapsy, dostat se na správnou cestu, a myslím nyní globálně, není tak složité. Jen musí chtít. Kdo? Ti, o kterých píšu. Ti, kdo se skrývají ve svých uhelných slujích a žádají po nás výkupné za dalších pár let, během nichž se nezadusíme v otevřeném prostoru. Snažím se nalézat i ty nejmenší střípky naděje. A tak vím, že zde je, že stále existuje. Možná, a teď spekuluji, snad ale uvažuji alespoň trochu správně, možná stačí, abychom si správně volili ty, kteří o našich osudech doopravdy rozhodují, a finance poskytovali těm, kteří je smysluplně využijí.

Třeba se pletu. Žádný z mých názorů není ultimátem. O každém navíc já sám značně pochybuji. Mou snahou bylo zamyslet se ani ne tak nad budoucností, jako nad přítomností, nad přesvědčeními, která se od toho mého liší, a dodat navíc tomu svému jakousi pomyslnou váhu. Slova jsou mocná, ale činy jsou mocnější. Jako jednotlivci můžeme pokračovat v tlačení člunu proti proudu, jako celek můžeme, a musíme, dokázat nemožné a proud obrátit.

Studentské listy přinášejí nový formát glosy s názvem Očima studenta. Každý pátek vám jeden z redaktorů Studentských listů představí svůj pohled na jedno z témat, které v uplynulém týdnu hýbalo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury. Tak zase příští pátek.