Ve středu 26. května zveřejnili redaktoři Apolena Rychlíková a Jakub Zelenka článek, který otřásl Českem. Několik žen se v něm svěřuje se svými zkušenosti s bývalým poslancem za TOP 09 Dominikem Ferim. Podle jejich výpovědí je sexuálně obtěžoval a dvě z nich dokonce k pohlavnímu styku přes jejich protesty donutil. Nepřekvapivě vydání textu spustilo mediální i společenskou smršť. Jedna strana by politika nejraději okamžitě uvrhla do vězení, druhá by zase na hranici upálila zneužité dívky. Kauza Dominika Feriho (bez ohledu na to zda je, nebo není vinen) ukazuje nejen žalostný stav české politické kultury, ale především neochotu mluvit o sexuálních zločinech jako o reálném a častém problému.

Znásilnění i další formy sexuálního zneužití jsou velmi citlivým tématem, okolo kterého se vždy rozhoří vzrušená debata. Bohužel český právní zákoník je v této oblasti značně zaostalý, a pokud se nejedná o učebnicový příklad zneužití (přepadení v temné uličce cizím útočníkem), lze jen těžko doložit, že se čin skutečně stal. Předložit roztrhané šaty, tělo poseté modřinami a DNA násilníka ještě na těle oběti, je ale možné jen ve zlomku případů. Zastaralost zákonů je jedna věc, kauza Feri ale ukazuje, jak zaostalé vnímání máme my všichni.

Bez modřin a nářku? Jako by se nic nestalo

Problematika znásilnění je neuvěřitelně komplikovaná a pro většinu z těch, kterým se nikdy nic podobného nestalo, i zcela nepochopitelná. Znásilněné osobě bylo ublíženo, a to nejen fyzicky, ale především psychicky. Od takového člověka nemůžeme očekávat racionální reakci – tedy že se sebere, popadne důkazy a okamžitě odběhne na nejbližší policejní stanici, kde vše s chladnou hlavou sdělí strážníkům.

Realita taková není. Pokud se oběť rozhodne vydat na policii, čeká ji zdlouhavý proces, ve kterém prožívá své zneužití tisíckrát znovu. Přesně popisuje, k čemu byla donucena, kde a jak se jí násilník dotýkal, co činu předcházelo a jak přesně k němu došlo. Poté, co výslech a složitou administrativu absolvuje, stojí před 50 % šancí, že ten, kdo jí ublížil, od soudu svobodně odkráčí maximálně s podmínkou. Znepokojivá je i skutečnost, že z celkového počtu všech znásilnění jsou pachatelé odsouzeni v pouhých 2 % případů.

Pochopit nesouhlas není oříšek

Nezapomínejme na to, že v drtivé většině případů oběti svého násilníka znají, tudíž v případě nahlášení stanou před soudem tváří v tvář člověku, kterého běžně potkávali či dokonce měli rádi. Dostanou se do konfliktu v rodině, v práci, celý jejich svět se rozdělí na dva tábory – na ten, co věří, a na ten, který pochybuje. Není tedy nic překvapivého na tom, že oběť se okamžitě po znásilnění neobrátí na oficiální instituci, jednoduše protože oprávněně nemá pocit, že jí pomůže.

Zneužití lidé také často trpí pocity viny, posttraumatickou poruchou, výčitkami i pocitem, že si za to mohli tak trochu sami. To je bohužel názor, který sdílí i značná část veřejnosti. Těžko věřit tomu, že i ve 21. století neustále musíme opakovat, že sex bez souhlasu je znásilnění a vinu za něj nese vždy jen a pouze pachatel. Ticho není souhlas. Krátká sukně není souhlas. Opilost není souhlas. Bezvědomí není souhlas. Pozvání na rande není souhlas. To, že se oběť fyzicky nebrání, není souhlas. A žádná (ať už slovní či fyzická) forma nátlaku není v pořádku. Nehledě na to, co říká nebo o čem mlčí trestní právo.

O falešných obviněních a zničených životech

„… ženy jsou vždy ty slabé a trpící, jsou to potenciální oběti, muži zas jsou potenciální násilníci. I proto se v závěsu za zprávou o Ferim vyrojily články, které popisují trápení znásilněných žen, které v sobě nenašly sílu obrátit se na policii (ale pro média po řádce let mluvily). Bylo by fér, kdyby se zároveň zveřejňovaly články o trápení mužů, kterým falešná obvinění ze sexuálního násilí zničila kariéru, rodinu, zdraví a vlastně i život,“ píše ve svém textu v reakci na kauzu Dominika Feriho komentátor Alexandr Mitrofanov.

Sexuální násilí se nevyhýbá ani mužům, reálná je i hrozba falešného obvinění. Přesto bychom neměli zapomínat, že procento ohlášených znásilnění se pohybuje někde mezi 3–10 %, ze všech ohlášených znásilnění je vymyšlených asi 6–10 %.  To jsou zlomky procent. Pořád tedy máme několikanásobně vyšší pravděpodobnost, že někomu zničí život znásilnění a následné trauma než falešné obvinění. A to platí i u znásilněných mužů, kteří tvoří zhruba 10 % statistik. Falešná nařčení ze sexuálního zneužití navíc jsou (ostatně stejně jako všechna další falešná obvinění) právně stíhatelná, tudíž je nelze jen tak beztrestně vykřikovat okolo sebe.

Ověřujme i důvěřujme

Falešná obvinění jsou reálným problém, o kterém je nutné mluvit. Snaha o zmírnění důležitosti debaty o znásilnění se ovšem nedá vydávat za skutečný zájem o problematiku falešných nařčení. Poukázat v reakci na problém tím, že zdůrazním problém jiný, je spíše snahou zdiskreditovat závažnost tématu. I představa, že falešné obvinění se vždy rovná zničený život a konec kariéry, má v této zemi spíš hořký podtón, stačí nahlédnout do statistik. Ty jasně ukazují, že společnost není nastavená na to postavit se za oběť ani v případech, kdy ke znásilnění prokazatelně došlo – téměř polovina Čechů se domnívá, že oběť je za znásilnění spoluzodpovědná či si o něj „koleduje“ a vinu nenese pouze pachatel.

Tím, že budeme o sexuálním násilí mluvit otevřeně, se skutečně nedostaneme do světa, ve kterém se muži bojí ženám podržet dveře, aby nebyli nařčeni z obtěžování, jak se někteří mylně domnívají. Naopak nastavíme pravidla, ve kterých se poškození nebudou bát domáhat svých práv. U sexuálního násilí je nutné primárně věřit obětem. Protože pokud jim neuvěříme, vysíláme jasný signál: „Vaše bolest nás nezajímá a jsme vůči ní lhostejní“. Potom se z tohoto koloběhu nikdy nevymaníme.

Ano, ověřujme informace a pochybujme, ale nebagatelizujme přitom traumata druhých. Podporu či názor lze vyjádřit, aniž bychom zpochybnili svědectví někoho, koho muselo stát obrovské úsilí svěřit se. Pokud obětem nebudeme věřit, další stovky budou navždy mlčet. A my ostatní se budeme neustále ptát „Ale proč to vlastně už dávno neohlásily?“

Zdroj úvodní ilustrace: Pixabay

Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý druhý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané nadčasové téma, nad kterým se zamyslí do hloubky a v kontextu.