Právě si prohlížíte Očima studenta: Utrpení není objektivní. Vždycky se najde někdo, kdo se má hůř

Pandemie na českém národu ukázala, jak soudržný dokáže být. Doktoři a sestry obětovali měsíce, jen aby zachránili co nejvíce životů. Roušky jsme si sami ušili. S nákupy pomohla prarodičům vnoučata. Doučování zařídili studenti. Všichni jsme zůstali doma, abychom nákazu nešířili. V jedné věci ale stále více zaostáváme. A tou je empatie.

Ne nadarmo se říká, že sytý hladovému nevěří. Během posledního roku toto tvrzení platí dvojnásob. S izolací a omezeními, které doprovází covid, se každý z nás potýká jinak. Do něčího života zasáhl virus jen okrajově, jinému se zhroutil celý svět. A pro většinu z nás je velmi těžké pochopit, že pár metrů od nás se několik měsíců strávených doma mění z drobné nepříjemnosti na boj o přežití.

Lidé za války to měli horší

Těžko spočítat, kolikrát během roku někde okolo mě zazněla věta „Není třeba si stěžovat, jiní to mají horší“. My si stěžujeme na karanténu a zákazy? Na opačném konci světa probíhá genocida. Co, že někomu umírají příbuzní? Dříve umírali lidé i na rýmu, proč bychom se měli zajímat. Co na tom záleží, že děti nemohou do školy? Taky by mohly vyrůstat v Ugandě, to by měly úplně jiné starosti. Sháněly by vodu a jídlo, umíraly pod návaly horka a na vzdělání neměly ani pomyšlení. Co je špatného na tom, že milenci se kvůli uzavřeným hranicím osm měsíců nevidí? Když šli muži do války, neviděli své partnerky přece celé roky. Dopad zákazů na psychické zdraví populace? Takové nesmysly se přece v 18. století taky neřešily, a lidé přesto přežili.

Ne a tisíckrát ne. Když budeme hledat dost důkladně, eventuelně najdeme někoho, kdo je na tom hůře. Vždy, když se zamyslíme, vyhrabeme příběh, který bude o poznání žalostnější. Pokud uděláme z bolesti soutěž, nikdo ji nevyhraje. Pandemie vstoupila do všech našich životů, a přesto se každého dotýká jinak. Nemůžeme ji objektivně postavit vedle jiných tragédií. Komparace s hladomorem nebo bitvou z minulého tisíciletí je nejen zbytečná, ale i ohavně krutá. Problémy je nutné vkládat do kontextu a v tom je také vnímat.

Relativizace pocitů druhých

Trpícímu člověku skutečně nepomůže srovnání s abstraktním problémem z jiného koutu světa nebo cizí doby. Po kousavé poznámce se zázračně neotřepe a nedojde k závěru, že si vlastně nemá nač stěžovat. Takovému člověku velmi dobře dochází, že okolo něj jsou lidé, kteří strádají víc. Ale utrpení je subjektivní, nelze ho porovnávat. A i když se takové poznámky tváří soucitně a nápomocně, nejsou ničím jiným než sobeckým umlčením hlasu, který volá po záchraně.

Každý máme svůj pomyslný limit toho, co ještě vydržíme. A když se tato hráz protrhne, tak chceme pomoc. Nepotřebujeme moralistické kázání o vlastní zhýčkanosti. Protože na světě bude vždycky někdo, kdo se má hůř. A na všech pocitech záleží, i na těch zdánlivě drobných. Schopnost soucitu s něčí bolestí není měřitelná objektivními měřítky. Tak se nechovejme, jako by byla.

Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý druhý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané nadčasové téma, nad kterým se zamyslí do hloubky a v kontextu. 

Zdroj úvodní fotografie: pixabay.com

Julie Šafová

Jsem studentkou žurnalistiky a politologie na Univerzitě Karlově. Zajímám se o politiku a miluji kulturu ve všech podobách, od těch nejčistších, po ty nejpokleslejší. Ráda se hádám i o nejmenších maličkostech. Těší mě dělat cokoliv, co má smysl. I proto jsem nadšená, že mohu být součástí takové iniciativy, jako jsou právě Studentské listy.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..