Co vznikne, vložíme-li veškerou důvěru v člověka za kamerou, který oplývá mimořádnou schopností potlačit vlastní tvůrčí potřeby v zájmu lidskosti a respektu?
Unikátní časosběrný dokument Petra Jančárka přináší dosud nepublikované záběry z posledních tří let života Václava Havla v osobním portrétu stárnoucího exprezidenta, který vždy nadřazoval zájmy obecné nad ty vlastní. Tady Havel, slyšíte mě? doputuje do kin 11. dubna letošního roku a obecně se předpovídá vysoká návštěvnost. Ač jsou dokumenty na velkých plátnech pramalým fenoménem, jedinečný Tady Havel, slyšíte mě? v kinech zkrátka nesmí chybět.
Václava Havla číslo dva nikdy mít nebudeme a považuji za až klíčový úkol, abychom si opětovně připomínali jeho světový význam, velikost a hodnoty, které po sobě zanechal a které dodnes sklízíme. Možnosti vidět snímek předběžně se dostalo divákům například v rámci festivalu Jeden svět, tedy festivalu dokumentárních filmů o lidských právech. Samotný tvůrce Petr Jančárek v rámci debaty k filmu upamatoval, že důraz na individuální svobodu patří mezi témata, která v této době společností rezonují a v současné ustavičně se zrychlující době, kdy světem otřásá válka a nejedna krize, je Havlův myšlenkový odkaz obzvláště podstatný.
Nejde o hru
Volná návaznost na Občana Havla režisérů Pavla Kouteckého a Miroslava Janka se liší převážně celkovým dojmem, který si divák při odchodu ze sálu odnáší. Hodině dějepisu jsou záběry ze skutečných a nelíčených situací života tohoto sympaťáka vskutku na hony daleko. Nenarazíte ani na statická informační okénka či jiný zásah do scenérií s návazností, kterou nepropojuje žádná dějová či časová linka. Jedná se tudíž o sled historek a upřímně ztvárněných životních situací.
Pokud bych měla napsat poznatek, který ve mně po zhlédnutí nejvíce rezonoval, bude to právě prakticky neexistující rozdíl mezi veřejným a soukromým vystupováním dramatika, esejisty, disidenta, kritika komunistického režimu a později politika a státníka Václava Havla. V dokumentu nenarazíte na přetvářku a nenabudete dojmu, že by šlo o exhibici. Naopak. Za vlastnosti Havlovi nesmírně podobné považuji spontaneitu, hlubokou zodpovědnost a niterné potřeby sebekontroly. Za zmínku stojí i záběr, kdy o sobě Havel mluví jako o plachém. Vnímán byl však bezpochyby především jako inspirující, vtipnou a hravou osobou.
„Nevěděl jsem, jak je exprezidentství náročné,“ říká Havel
Takřka celý dokument mapuje život po odchodu z prezidentské funkce. Bylo patrné, že zde proběhla snaha o sdělení myšlenky, že Václavu Havlovi nebyl ani ke sklonku života dopřán zasloužený klid. Aktivní přístup k osvětě a boji za pravdu a lásku měl zkrátka v krvi a lze říci, že naší republice skutečně sloužil.
Poprvé a naposledy filmařem
Velmi patrný zlom a pád do černé díry vidíme po premiéře filmového debutu Odcházení, který natočil podle své stejnojmenné hry. Vznik filmu vnímám jako poslední vypětí sil. Jak sám autor říká, jde o „splněný dětský sen“ a pouze nelidé a filmoví kritici mu to můžou mít za zlé. Toto poslední velké tvůrčí angažmá vnímám jen jako nepatrný střípek jeho tvorby.
Ztvárnění demokratova odchodu se nese v uvolněném duchu a publikum na promítání, jehož jsem se zúčastnila se převážně shodovalo v názoru, že jde o odpočinkový dokument, který člověku v nejeden okamžik vykouzlí úsměv na tváři. Polemizovat by se dalo o skutečnosti, že snímek odráží neskrývaný obdiv a náklonost k Havlovi Petrem Jančárkem. Nemůžeme mu to však mít za zlé.
