Mnozí čtenáři jsou pravděpodobně jako já již dospělí. Přesto se nejspíše většina z vás dostala do situace, kdy po vás i po dosažení plnoletosti škola požadovala omluvenku podepsanou rodiči. Osobně si myslím, že takový přístup nás nejen ponižuje, ale také útočí na náš smysl pro osobní odpovědnost.

Podle školského zákona (561/2004 Sb.) paragrafu 67 odstavce 1: „Zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka je povinen doložit důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování nejpozději do 3 kalendářních dnů od počátku jeho nepřítomnosti.“

Zákon tedy jasně stanovuje, že zákonný zástupce (tedy ve většině případů rodič) omlouvá pouze nepřítomnost nezletilých žáků. Každý zletilý student se může z výuky omluvit sám a sám si tuto omluvu potvrdit. Do hry však vstupuje odstavec 3 stejného zákona a paragrafu: „Podmínky pro omlouvání neúčasti žáka ve vyučování a pro uvolňování žáka z vyučování stanoví školní řád.“

Každá škola si tak podle odstavce 3 může stanovit vlastní pravidla pro uznávání omluv žáků z vyučování. Avšak jak vyplývá už z principu právní síly, školní řád je vnitřním řádem instituce, je tedy výrazně „slabší“ než školský zákon, a nemůže proto za žádných okolností zavést pravidlo odporující zákonu. Zákon samotný stanovuje, že zletilý žák si může sám omluvit absenci. Nevyžaduje tedy podpis zákonného zástupce a zároveň stanovuje, že zákonný zástupce omlouvá pouze absenci nezletilého žáka.

Proč? Kdyby totiž stanovoval jinak, popíral by právní způsobilost, tedy jedno ze dvou základních práv fyzických osob, které vzniká dovršením plnoletosti. V tu chvíli tedy každá fyzická osoba pozbývá zákonného zástupce a stává se „svým vlastním zákonným zástupcem“, pokud mu předtím nebyla soudem částečně odebrána svéprávnost.

Z toho tedy vyplývá, že školní řád nemůže přímo vyžadovat podepsání omluvenky zletilého studenta zákonným zástupcem. A také to žádný nedělá. Tento precedent nejčastěji vzniká výhružkami ze strany učitelů: „Já ti tvoje omluvenky, co sis sám podepsal, neuznám! Chci tam vidět podepsané tvoje rodiče!“

Učitel má částečně i pravdu a nemusí takovou omluvenku uznat. Pokud se jedná o omluvení z důvodu návštěvy lékaře, autoškoly či jakékoli jiné neodkladné schůzky. V těchto případech může školní řád vyžadovat potvrzení (razítko od lékaře, podpis od šéfa v práci), ale rozhodně ne podpis rodiče (pokud se nejednalo o schůzku s ním – např. rodič by zaměstnával svého potomka jako brigádníka v rodinné firmě). Je to tak ale správně? A kdo má potvrdit absenci z důvodu nevolnosti či krátkého onemocnění, kvůli kterému člověk lékaře navštívit nepotřebuje? Má mi snad můj žaludek nebo zánět v krku podepsat omluvenku? Mám snad k omluvence doložit důkaz o „silných zažívacích problémech“?

Něco takového by jistě bylo absurdní. Avšak školy samy se často tváří, jako by to vyžadovaly. Nutily by nás kvůli tomu, že jsme něco špatného snědli a udělalo se nám špatně, hned běžet k lékaři pro potvrzení, přičemž ale ani sám lékař nemůže vždy prokázat, že nám skutečně něco je, a po třetí návštěvě se už nejspíš začne tvářit značně otráveně.

Je proto vážně nutné, abychom ve škole všechno prokazovali? Má škola odpovědnost za to, jestli do ní po dovršení základní školní docházky opravdu 100% poctivě docházíme a nikde se „neuléváme“ s omluvenkou na nevolnost? Stačí jednoslovná odpověď. Není.

Je to odpovědnost každého studenta, zda se bude dostavovat na výuku dostatečně často na to, aby pochopil látku, měl ve škole dostatečné výsledky na postup do dalšího ročníku a pracoval na školních úkolech dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Mnoho škol má také navíc limity na maximální absenci. Například moje škola vyžaduje 70% docházku a 80 % známek z každého předmětu. Pokud to student nesplní, čeká ho komisionální přezkoušení z celého pololetí. To je asi pro každého dostatečná motivace limity splnit.

Ale opět platí, že pokud je nesplní a následně ho budou čekat zkoušky, je to jeho odpovědnost. Ano, pravda, pro školu to je práce navíc. Avšak ospravedlňuje ji to k zásahům do osobního života studentů a pošlapávání smyslu pro odpovědnost každého studenta? Myslím, že můžeme s jistotou prohlásit, že nezodpovědných lidí ochotných riskovat přezkoušení by bylo naprosté minimum.

A vzhledem k tomu, že jich každá škola už takto několik řeší kvůli známkám, opravdu se jedná jen o minimum práce navíc. Školy už navíc ani nemají motivaci peněz. Kdyby takového studenta dříve vyloučily po nesplněném přezkoušení, přišly by o část financí. Dnes, po reformě regionálního školství, prosazené ministryní Valachovou, je škola financována dle počtu odučených hodin namísto financování dle počtu studentů.

Proto bych chtěl tímto důrazně apelovat na školy, aby se modernizovaly a nechaly dospělé studenty být zodpovědnými za své vzdělání. Aby upustily od systému buzerace a téměř totalitního potlačování nezávislosti a přešly k systému posilujícímu sebereflexi, odpovědnost a nezávislost studentů tak, jak by to člověk v moderní společnosti očekával. Bylo dost systému „drž hubu a krok“ na českých školách, je čas aby si studenti už na střední škole začali zvykat na vlastní rozhodnutí a na jejich dopad jak pro ně, tak pro jejich okolí.