Poslední týden ve slovenské politice se nesl ve znamení turbulentních změn. Nejvíc se určitě podepsaly na vnitrostranické rovnováze strany Smer a na jejím předsedovi Róbertu Ficovi. Smer totiž opustilo jedenáct straníků, v čele s populárním místopředsedou strany, parlamentu a bývalým premiérem Petrem Pellegrinim.

Jejich odchod nepřišel najednou, napětí bylo cítit prakticky od posledních voleb, kde Smer zrovna nebodoval. A když minulý týden Pellegrini neuspěl s výzvou, aby Fico odstoupil z postu předsedy strany, rozhodl se se svou „rodnou” partají rozloučit a směřovat k založení nové strany.

Strana v čele s Róbertem Ficem, „provařeným” v pravdě barvitými kauzami, jejichž výčet se dá začít malicherným klientelismem a skončit až styky s možnými objednavately vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, se sesouvá z politického výsluní, což ve velkém reflektuje i odchod Pellegriniho a spol.

Dostali všechno a zradili

Robert Fico asi pochopil, že dva statusy na Facebooku celou situaci asi neosvětlí, proto se v pátek postavil před novináře na tiskové konferenci.

Celým Ficovým projevem i následnými odpověďmi na otázky novinářů rezonovalo pár základních pocitů – tím nejdominantnějším byl asi dojem křivdy. „Dostali všechno, bylo jim dobře a zradili,” nechal se slyšet bývalý trojnásobný premiér.

Alespoň částečně lze Ficův bolestínský pocit z celého exodu svých straníků asi chápat. Smer ale nikdy nebyl stranou, do které se vstupovalo z velkými ideály. Jádro strany (včetně Pellegriniho) tvořila spíš skupina lidí nabalená na předsedu Fica, která z toho dokázala čerpat materiální a mocenské výhody. Mezi velké čerpatele těchto výhod patřili i nový straničtí odpadlíci. Dlouhá léta patřili mezi smetánku Smeru a vůči Ficovi byli patřičně nekritičtí – inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej…

I výše zmíněné okřídlené pravidlo má ale své limity a platí, že se vždycky najde někdo, kdo se potápějící loď rozhodne opustit jako první.

Tu loď navíc stále kormidluje kapitán Fico, který sám vytrvale podkopává důvěru v sama sebe. Naposledy to bylo například minulý týden, když novináři z týdeníků Plus 7 dní zjistili, že pravidelně přespává v zámečku v slovenských Vinosadech a bratislavském Hiltonu, na což ze svého poslaneckého platu ale nemá peníze.

Fantastický příběh Roberta Fica

„Chybí mi fantastický příběh,” vysvětloval své nepochopení plánovaného odchodu jedenácti straníků jejich dosavadní předseda. Ten příběh je ale ve skutečnosti fantastický až moc. Na fantasknu začal nabírat minimálně před dvěma lety, kdy se po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové začala sesypávat Ficova politická kariéra i Fico sám.

Zvěsti o podlomeném zdraví či kladnému vztahu k alkoholu už Fico nijak nevyvrací a nepomáhá mu ani pasivita a rezignace, kterou se navenek vyznačují jeho politické kroky. Pomineme-li to, že vedení politické strany někým takovým opravdu postrádá zářnější perspektivu, můžeme ještě přihlédnout k tomu, že i Pellegrinimu se bude lépe politicky bojovat s někým, kdo vyzařuje větší energii než jeho dosavadní stranický šéf, kterého chtěl sesadit z předsednického křesla.

Fico i na své páteční tiskové konferenci spíše naprázdno kopal kolem sebe, hledal spiklence a nepřátele ve vnějších i vnitřních řadách, ale konstruktivní odpovědi na Pellegriniho kroky jsme se nedočkali. Není tedy divu, že se Pellegrini vydává bojovat spíše se současnou vládní koalicí, u které je větší šance, že bude na možné Pellegriniho interpelace lépe regovat či reagovat vůbec – kýžený politický konflikt totiž vyžaduje vždy dvě strany.

Už ani krok

„Dva roky jsem systematicky pracoval na změně Smeru,” oponoval kritice Fico. Je to ale na pováženou – do vnitřních pochodů strany samozřejmě nevidíme, navenek se ale žádná usilovná systematická práce tedy neprojevila. Ve Smeru má dojít k „výrazné personální a stylové změně”, jak to sám pojmenoval Fico. Strana se má taky přiblížit mladým.

Všechny snahy o vnitřní reformu ale selhávají na jednom bodu – tím bodem je Róbert Fico, který nebyl schopný říct, jak hodlá reformovat sebe a svoje postavení ve straně. „Já nikam neutíkám,” odpověděl vyhýbavě na otázku, zda by byl ochotný opustit pozici předsedy strany. Trochu to připomíná Gustáva Husáka v parodii herce Oldřicha Kaisera: „Ludia si želajú, aby som odstúpil. Ja by som strašně rád odstúpil, ale ja už neurobím ani krok,” lamentuje v ní zhrzený komunistický funkcionář.

Podle Mečiarova vzoru

Fico spíš nadále podporuje tezi o Smeru jako straně jednoho muže, která se plně odvíjí od předsedova rozpoložení. Momentálně spolu s předsedou upadá a vyhlídky na možnou renesanci jsou spíše mizivé.

Takový scénář ostatně není v politice neobvyklý. Ostatně na Slovensku nemusíme podobné příklady hledat dlouho – Fico prakticky kopíruje vzestup a pád říše Vladimíra Mečiara a jeho strany HZDS.

Ať už Fico řekl cokoli, moc překvapivé to nebylo, ať už v jedné větě přál stranickým odpadlíkům hodně štěstí a zároveň je nazýval zrádci nebo vedl skleslé úvahy o nevděku.

Velké levicové schizma? Ale kdeže

Jeden moment Ficovy řeči si ale ještě zaslouží větší zmínku. Ve své řeči totiž předseda Smeru vyjádřil také obavu z roztříštění sociální demokracie na Slovensku.

Zde je na místě úvaha, zda Fico opravdu sám věří, že je Smer opravdovou sociálně demokratickou stranou. Tou totiž nikdy pořádně nebyl, což se potvrzuje i v posledních měsících, kdy se strana přibližuje spíš k fašistům z ĽSNS Mariana Kotleby než modelu mderní evropské levicové strany. Takový model ovšem nechybí jen na Slovensku. Výraznější sociální demokracie totiž prakticky zmizela i v Česku a dalších zemích Visegrádské čtyřky.

Fico se tak tedy nemusí bát možného levicového schizmatu – levici totiž nepředstavuje ani Smer a z největší pravděpodobností ji nebude představovat ani nová Pellegriniho strana, která představuje posun snad jedině v tom, že sociální problematiku populisticky hospodsky nekritizuje, zato o ní nemluví vůbec, tak to alespoň doposud dělal Pellegrini.

Jediné o co se Robert Fico tedy musí bát, je on sám, je totiž očividné, že se na něm měnící se politické směřování zanechává nepěknou stopu, která se odráží v jeho zdraví i zdravém uvažování, což by si mohl pan předseda uvědomit a zařídit se podle toho.