Česká politika žije letos v létě předsednictvím v Evropské radě. Jedná se rozhodně o událost velmi důležitou, zvlášť v situaci, kdy Evropa čelí nelehkým výzvám, jako jsou válka na Ukrajině, energetická krize nebo rostoucí inflace. Obrovská agenda vyvíjí tlak na vládu, která musí jako celek pracovat rychleji a efektivněji než obvykle. Pro naši zemi přichází v těchto dnech tato zkušenost podruhé: poprvé jsme ji zažili v roce 2009.
Rok 2009 se dnes jeví téměř jako historické datum, zvlášť, když se v politice měsíce a roky počítají zcela jiným způsobem a když co bylo před rokem, už dávno není. Málokoho v té době napadlo, že by mohla přijít celosvětová pandemie, která zastaví život téměř na dva roky nebo že se Rusko rozhodne napadnout sousední zemi. To naopak problém s rostoucí inflací či řešením energetické krize na evropské úrovni je až nápadně obdobný tehdejším klíčovým tématům.
Českým premiérem byl tehdy Mirek Topolánek, jehož kabinet vládl s velmi křehkou většinou (a i to je celkem diskutabilní, protože vládní strany samy o sobě většinu v dolní komoře českého parlamentu vlastně vůbec neměly). Z Hradu dolů shlížel euroskeptický prezident Václav Klaus. Vládní kampaň slibovala, že to Evropě osladíme, což se potvrdilo hned na začátku, kdy kontroverzní umělec David Černý představil pompézní projekt urážející snad všechny státy společenství, jehož součástí jsme tehdy byli pátým rokem.
Pokud se dnes vede politická debata o tehdejším předsednictví, málokdy se vynechá to, že uprostřed něj padla česká vláda. V dosud jediném hlasování o nedůvěře, které dopadlo pro vládu neúspěchem, se opozici vedené tehdejším předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem skutečně podařilo kabinet shodit, a to za zdatné pomoci rebelujících poslanců, kteří už to s Topolánkovou vládou nechtěli hrát dál. Pojďme ale popořádku a připomeňme si to, jak tehdejší politická situace vypadala.
Prvním červencem Česko na šest měsíců přebírá Předsednictví Rady EU. Tu tvoří státníci a ministři zastupující jednotlivé členské země. Schází se na takzvaných summitech, kde rozhodují o dalším směřování EU. Česká vláda a její členové budou těmto jednáním předsedat. V praxi to znamená, že musí připravovat program, hledat řešení sporných otázek nebo komunikovat s dalšími unijními orgány, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. S předsednictvím se zároveň pojí řada neformálních akcí a také příležitost představit priority, postoje a kulturu předsednické země.
Krize odstartovala už poslaneckými volbami v roce 2006, které přinesly překvapivé (ale těsné) vítězství ODS. Česká republika za sebou měla čtyři roky středolevicové vlády, během které se ve funkci premiéra vystřídali tři sociální demokraté: Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek. Vyhrocená volební kampaň, ve které nechyběla obvinění ze spolupráce s organizovaným zločinem a ostré výroky (ten Paroubkův o tom, že bude spolupracovat s komunisty a třeba i s marťany, se ještě jeví jako jeden z těch úsměvnějších), patřila k tomu temnějšímu, co česká porevoluční politika zažila. Z dnešního pohledu se jeví až neuvěřitelně, že dvě dominantní politické strany, ODS a ČSSD, tehdy dohromady získaly bezmála 70 % voličských hlasů.
Volby skončily nevídaným patem. Sociální demokraté spolu s komunisty získali v nové Poslanecké sněmovně celkem 100 mandátů, stejně jako blok ODS, lidovců a Strany zelených, která se do dolní komory nově dostala a jejíž vedení deklarovalo ochotu spolupracovat spíše s pravicí. Rozjelo se dlouhé kolo vyjednávání, na jehož konci bylo prezidentovo pověření Mirka Topolánka, aby se pokusil sestavit většinovou vládu.
Na první pokus se mu to nepodařilo, protože kabinet tvořili prakticky jen členové ODS doplnění o nestraníky. Podruhé už byl pokus úspěšný. Koaliční vláda ODS, lidovců a zelených stála zejména na přeběhlících ze sociální demokracie, kteří se rozhodli kabinet podpořit. I tak ale byly konflikty mezi ne vždy názorově sourodými stranami přítomné už od počátku. Vyvrcholily během prezidentských voleb v roce 2008 (tehdy ještě probíhající v obou komorách parlamentu), kde se vládní koalice vnitřně rozklížila v tom, kterého kandidáta podpořit: zatímco ODS a většina lidovců podporovala Václava Klause, zelení hlasovali s opozicí pro ekonoma Jana Švejnara.
Pád vlády za přispění Soukupa
V atmosféře neustálých pokusů opozice vládu oslabit (to volební období se už konalo páté hlasování tohoto typu, což bylo doposud něco nevídaného) začalo i historicky první české předsednictví. V nejmenší koaliční Straně zelených se už po prezidentské volbě zformovala skupina nespokojených poslanců, kteří se nehodlali smířit s Bursíkovým vedením. Dvě nespokojené poslankyně, které si vytvořily vlastní Demokratickou stranu zelených, právě v březnu 2009 přispěly k pádu Topolánkovy vlády tím, že podpořily sociální demokracii a komunisty ve snaze o odstavení kabinetu od moci.
K osudovému hlasování došlo 24. března 2009. Ačkoliv zpočátku byla atmosféra napjatá, premiér ještě během jednání věřil, že se opozici nepodaří získat klíčových 101 poslanců nutných pro shození vlády. Server iDnes.cz tehdy zrekonstruoval, že v předvečer hlasování došlo ke schůzce premiéra Topolánka s podnikateli Petrem Cibulkou a Jaromírem Soukupem (dnes majitelem TV Barrandov), kteří „drželi“ hlasy rebelujících poslanců – Cibulka těch nespokojených z ODS, Soukup byl členem vedení Demokratické strany zelených. Právě Soukupa, který mimo jiné ještě o několik měsíců dříve působil jako náměstek ministryně školství, dodnes bývalý premiér viní ze zásadního podílu na pádu své vlády.
Jako ikonická se dnes jeví bezradnost, která popadla lídra opozice Jiřího Paroubka ve chvíli, kdy se stejně jako zklamaný premiér dozvěděl výsledek hlasování. To o nedůvěře vlády vždy probíhá veřejně, jednotliví poslanci se vyvolávají po jménech a musí sdělit své stanovisko. Paroubek si v té době dobře uvědomoval, že na rozdíl od kroku A – tedy shození vlády – už žádný další promyšlený nemá. Logickou cestou by bylo vypsání předčasných voleb, které se skutečně ještě v roce 2009 měly konat, Ústavní soud však na základě stížnosti několika poslanců jejich konání zrušil, a země tak s provizorní úřednickou vládou Jana Fischera musela vydržet až do jara 2010.
Zahraniční média reagovala na pád české vlády uprostřed předsednictví nejčastěji posměšky, třeba britské The Times uvedly, že se předsednictví EU „ocitlo v troskách“, francouzský Le Monde kritizoval krok opozice jako nezodpovědný. Ani tak se z dnešního pohledu nejeví prudká změna u vládních pozic jako něco, co by tehdejší české předsednictví minimálně z hlediska agendy zásadně poškodilo. Pamětníci se dnes shodují na tom, že nové ministry se povedlo českým úředníkům v Bruselu do situace velmi rychle zasvětit.
Přestože pád Topolánkovy vlády poškodil české předsednictví v roce 2009 mnohem více reputačně než reálně z hlediska otřesů v nastavené agendě, byl výbuchem vleklé politické krize, která dosáhla svého vrcholu v následujících poslaneckých volbách. Předsednictví v té době sice už několik měsíců drželo ekonomickou krizí soužené Španělsko, v české politice však klid neustal. Dvě velké strany přišly o velkou část svých voličů a do nového volebního období už jako aktivní politici nevstoupili ani „shozený“ premiér Topolánek, ani lídr opozice Paroubek.
Do sněmovny se dostaly dvě nové strany – konzervativní TOP 09 Karla Schwarzenberga a protikorupční populistické hnutí Věci veřejné. Výsledek květnových voleb byl nejen vyvrcholením zásadní krize dosavadního stranického systému, ale i položením základů nového, více proměnlivého a o nic méně funkčně problematického.
