Pár slov úvodem
Česká beletrie nemá kostlivce ve skříni, česká beletrie sama sobě kostlivcem ve skříni je. To je pocit, kterého se už nikdy nezbavím. Těžko říct, kdy pro mne příběh natolik specifické temnoty pohlcující tematiku české beletrie začal. Řekněme třeba že Josefem Karlem Šlejharem a jeho naturalistickou novelou Kuře melancholik. Myslím, že tento příběh (i) o tom, že příroda nezná zlo, zlo do přírody vnáší až člověk a že rodina je jen slovo, které lze rychle vyprázdnit brutálními činy, je pro mě výchozí bod.
Počínaje kuřetem jsou texty o něčem jiném než o zoufalství, násilí, teroru lidstva a hororu, které je lidství výjimečné. Každý si zřejmě dokáže domyslet, jaké události dvacátého století v tomto směru ovlivnily literaturu i celý svět jako takový. Stejná témata se ale objevují i v současném diskurzu, aktualizují se třeba i podněty dvacet let staré. Vše se vrátilo a vrací v novém podání, poučené historií konce a přelomu tisíciletí. Takové zlo, lidské i nelidské, z mého pohledu pomalu prorůstá texty například Jáchyma Topola (Anděl (1995); Kloktat dehet (2005)…) nebo z nejbližší současné tvorby texty Zuzany Říhové (Cestou špendlíků nebo jehel (2022); Rok proměny 2024)). Zlo se zde drží nízko a plíží se dovnitř jako první zima. Debut Flora (2024) básníka Jonáše Zbořila tento jev značně problematizuje, posouvá ho dál, mutuje, nutí do evoluce…
Rodina nade vše
Je těžké o Floře psát a zároveň ji celou nevyspoilovat. Nalezená/ý/é (věc, exemplář, individuum…) Flora je totiž středem celé novely, což se nakonec ukáže jako problematické. Věci (je věcí, pokud má jméno?) Floře je přisouzen ženský rod a z toho se odvíjející substantiva (mým favoritem je hrouda) a stává se třetím členem rodiny, již tvoří Adam a Sára. Pár tuto nalezeninu náhodou najde ve vždy mutující, odloučené a zapovězené periferní oblasti města v pusté zemi, Stepi. Abych si vypůjčil jinou Pustou zemi: Šeříky už nejsou to jediné, co je vyháněno z mrtvé půdy.
Flora, jak se tomu začne říkat podle medvídka z Adamovy dětské knihy, neustále uniká řeči – lidský jazyk na ni nestačí, na její zjev, v podstatě na celou její existenci. Sama nedokáže komunikovat, přestože Sára s Adamem se značně snaží každý její záchvěv interpretovat. Tato snaha komunikovat dochází až do stavu, kdy Adam se Sárou přemýšlejí nad tím, zda se Flora svými „tykadly“ a pohyby snaží vysílat signály, nebo zda naopak přijímá signály celého světa. Flora je totiž navždy uvězněna někde „mezi“. Je spoutaná mezi přírodou a technikou, lidským, nelidským a postlidským, mezi bytím jakožto objekt a subjekt. Zároveň je něčím odpudivým, ale nesmírně přitažlivým, až fascinujícím. A Sára si to uvědomuje: „Jestli tě ten tvor naprosto nefascinuje, tak seš hloupej.“
Flora je středem celé novely, přitom je ničím. Její existence je stejně matoucí jako její materiální zjevení, a pokud něco uniká řeči, uniká to i pochopení. Ani to však nebrání Adamovi a Sáře v tom, aby si jeden po druhém věc přisvojili a našli si k ní cestu. Příběh se zde otevírá zajímavým čtením. Neplodná Sára velmi rychle přimkne k novému tvorovi a automaticky, bez jakékoliv smítky podezření, je existence Flory a její místo ve světě Sárou neochvějně přijato. To stejné se ale nedá říct o Adamovi, průzkumníkovi tajemné Stepi. Jeho pochyby o bytí a nebytí Flory pramení z nevysvětlitelné existence tvora, jeho místa v struktuře přírody a jejího dopadu jak na přírodu, tak na Sáru, dopadu, kterého se bojí a považuje ho za zničující. Sám nakonec vozí Floru v kočárku a pokoutně dává pozor. Hypnotické pudy rodičovství jsou ve své iracionalitě mocnější než nemožnost pochopit. V obou protagonistech Flory jako by přežívaly ozvěny jejich biblických předobrazů – neplodná Sára, jíž se zázrakem dostane dítěte a Adam, který musel pasivně protrpět smrt svého dítěte.
Nehostinné je jen úhel pohledu…
Třetím velkým agentem knihy je příroda samotná. V díle je příroda prostorem známým, ale přesto jiným, zničeným, přetvořeným chemickými katastrofami, věčně se proměňujícím. Je to příroda, která přetváří sebe sama a hledá cesty, jak pojmout, co její bylo a co její už dlouho není. Svět lidí, totiž technologie, která překročila přírodu, a svět přírody se zde propadají do sebe navzájem s jasným důrazem na to, že příroda je z těch dvou sil dominantní a nepřekonatelnou: „Když převrátíte biosféru, dostanete polymery? Pixely? Displej? […]. Nevím, jestli mám žasnout, že příroda dokázala pozměnit svoje molekuly, aby z toho vznikl kurzor. Nebo se toho bát.“
Příroda v díle stírá hranice mezi objetím a pozřením stejně snadno jako přepisuje topoi města a přírody. Je kompostem veškerenstva. Řád a bezpečí v případě města nabývá nových kvalit stejně jako chaos a nebezpečí v případě přírody. Město je sterilním místem, prorůstá ho nuda a společenský nátlak, který netvoří život, ale škrtící rutinu. Step je moc zrádná a moc chaotická na to, aby v ní člověk přežil a obecná otázka přežití v ní je otázka vzdání se vlastní humanity. Bezpečným místem je liminální, přechodový, prostor mezi městem a Stepí – chatová osada. Osada se řídí vlastními pravidly, je vlastním světem domnělého klidu a míru na pokraji obou propastí. Oáza mezi světy, v nichž se vlastní identita ztrácí pod tíhou pravidel (město) a místem, kde je vše jedním (Step). Ale není bez nebezpečí, mezi takovými místy lze totiž přežít jediným způsobem: přijmout ho a změnit se s ním i pro něj, prostoupit dál, za sebe samého, být víc než rodič-člověk, stát se transorganismem – „novou formou života“. Souznít s Florou.
Flora a filozofie pakobylky
Flora je plodem těchto dvou světů. Jeví se jako něco z obou, přitom je něčím naprosto jiným. Přesně o takovém problému píše francouzský filozof Georges DiDi-Huberman ve svém eseji Paradox pakobylky:
„ […] dítě se tu baví tím, že prstem, někdy i pěstičkami, ťuká a tluče na ono sklo, které je sotva odděluje od velkého černého škorpióna. Sklo, jistá a zároveň neviditelná hranice, mu dává skutečnou moc: dítě se raduje tváří v tvář falešnému nebezpečí. […] Pakobylka […] čerpá svou působivost z následujícího paradoxu: uskutečňujíc jakousi imitativní dokonalost, rozrušuje hierarchii, již lze po veškeré imitaci požadovat. Není tu již model a jeho kopie: je zde kopie, která pohlcuje svůj model, a model již neexistuje, zatímco kopie se sama o sobě, jakýmsi zvláštním zákonem přírody, těší z výsady existence.“
Hubermanovu citaci, stejnou ale jinou, jako bychom nalézali prostřednictvím vypravěče v jedné ukázce z samotné Flory odhalující hrůzostrašnost stejnojmenného stvoření:
„Neprojevuje se nápadně. […] Přesto o ní člověk ví. Její přítomnost visí v zatuchlém vzduchu chaty, ale vždycky trvá, než ji člověk najde očima. Jako děti jsme takhle hledali vzácná zvířata ve výběhu za sklem. Čekali jsme, dokud se pod světlem zářivky nevyjeví ty nenápadné barvy ospalého zvířecího těla. Často jsme byli zklamaní, že je to jen větev, kus listu, výběh prázdný, zvíře v zadním traktu. Flora jako by žila v zadním traktu, i když je přímo na očích.“
Flora je ale víc. Flora je Frankensteiňátko, spojení organického a anorganického. Nehledě na její vzhled, kdy popisy Flory kolabují mezi hroudou a pneumatikou, věcí, která „zdraví nevyzařuje“ a oddenkem z kabelů je Flora takové Frankensteiňátko, které je milováno, přestože postrádá sebereflexi (a vraždění) výše zmíněného monstra. Flora sama o sobě ani není monstrum, Flora prostě jen je. Horor její existence, i tělesné, je stejný jako Hubermanovy pakobylky. Její existence podrývá vše známé – je to živoucí věc poskládaná z anorganického, zplozena z neživého, zdařilé poskvrněné neposkvrněné početí. Pocit znepokojení a neklidu pak doplňují už jen pokusy o replikaci Flory, které v sobě skrývají skutečný horor celé knihy. Kruhem se opět vracíme k výše zmíněnému. Flora je nevyřčitelná, je spojením nespojitelného, jazyk se jí vyhýbá, a přesto existuje. Abych se ještě naposledy obrátil ke klasice: „The Horror! The Horror!“
A na závěr
Přestože je Flora nepopsatelná, je o ní psáno. Tudíž bych chtěl jen přidat zmínku o Zbořilově stylu. Ne každá kniha by zvládla nevysvětlovat určité prvky svého světa jako např. éru, sociální rozvrstvení a podobné informace, a přesto držet pohromadě. Tento problém však hravě přebily forma spolu se stylem. Text je rozstříhaný do jednotlivých stran. Kapitoly jako takové neexistují, každá strana či dvě, jsou vlastními kapitolami, přestože jsou to třeba tři či čtyři věty. Trénink v poezii se propisuje do prózy – neexistuje prostor k zbytečnému a prázdnému mluvení. Text plyne, slovní zásoba je svěží, přesto vytříbená. Zkušenost s poezií před prózou, zdá se, stejně jako u Topola i Říhové, nese své ovoce.
Kniha člověka chytne a nepustí, sroste s ním. Co bych ale rád v závěru vypíchl nejvíce, je jednoduchost, s kterou se Flora/Flora otevírá mnohosti čtení ať už je to čtení feministické, queer nebo ekokritické. Každá velmi dobrá kniha se tomu nabízí, ale dokázat na tak malém prostoru otevřít tolik témat je velmi úctyhodné. Osobně si nejvíce cením práce s tématy rodičovství, které lze nádherně rozklíčovat queer čtením. „Potomek“ nebo „dítě“ je zde objektem rodičovské lásky, nehledě na původ nebo stav bytí. Přes vše je Flora hodna rodičovské lásky, lásky, kvůli které je schopen se rodič obětovat. Je monstrem, ale je nádherná a milovaná… (přečtěte si Performing Transgender Rage Susan Stryker) Flora, alespoň pro mě, krásně ilustruje, že něčí dítě může být milované jako zvíře i jako člověk. A není na tom nic špatného. Ale stejně jako Sára vlévá svůj život do Flory, tak čtenář vlévá svůj do knihy. Kolik energie do ní čtenář vlije, natolik kniha ožívá a otevírá své objetí čtenáři. Občas ho ale naprosto pohltí a když ho vyplivne, už to není ten samý čtenář.
