Anglická skupina The Last Dinner Party sedmnáctého října vydala očekávanou druhou desku s názvem From The Pyre. Tu, v rámci evropského turné, představí o pět měsíců později, sedmnáctého února 2026, ve Foru Karlín i českému publiku. Jejich debut Prelude to Ecstasy si podmanil fanoušky i kritiky, jak dokládají vyprodané koncerty a četná získaná ocenění, a katapultoval pětičlennou kapelu na světovou hudební scénu. Jak se dá na takto povedenou první desku navázat?
Dilema druhých desek
Druhé desky jsou neobyčejně složité. Existují v podstatě jen dva způsoby, kterými se může kapela vydat: může rozvinout styl představený v rámci debutu a tím riskovat skluz do repetitivního omílání zvuků a témat (příkladem zde může být britská kapela Franz Ferdinand), nebo se vydat experimentální cestou a riskovat ztrátu a odcizení fanoušků první desky (jako se částečně stalo u Arctic Monkeys a Foals). Obě pozice jsou do jisté míry nevýhodné, a jak se s touto situací skupina vyrovná, může značně ovlivnit její směřování a identitu.
The Last Dinner Party se vydaly poměrně bezpečnou cestou, kdy na druhé desce převažuje zvuk desky první a experimentace se dopouští jen občasně a v opatrných dávkách. Nicméně je třeba zmínit, že, co se estetiky a prezentace týče, opustila kapela šlechtickou a barokně opulentní vizáž a na její místo postavila něco mýtického, až hraničícího s okultismem. To ostatně reflektují názvy písní, i samotný název alba: „Předehru k extázi“ následuje „Z pohřební hranice“. Odpověď na to, co londýnská pětice pálí a pohřbívá, si musí každý posluchač domyslet sám.
Průvodce From The Pyre
Deska začíná grandiózním kytarovým riffem Emily Roberts ve skladbě Agnus Dei. V této písni The Last Dinner Party uklidňují posluchače, že jejich instrumentální okázalost nikam nezmizela. Nejedná se však o přehnanou pompéznost – londýnská pětice totiž moc dobře ví, jak s opulencí správně zacházet. Kýče zde tedy nehledejte. Text zajímavě meandruje tématy významu lásky a slávy a možných cest interpretace se objevuje hned několik.
Následující Count the Ways v temných slokách hudebně připomíná období desky AM u Arctic Monkeys. Podobná je zejména precizní rytmika a tón kytary. Mezihry a refrén naopak působí pozitivně. Tento kontrast je znatelný, avšak ne přehnaný a nijak neškodí. Lyrický subjekt se zde vyznává ze své (možná až přehnané) lásky k druhému člověku a nejen v závěrečném verši „Oh the days don’t get easier / The gaps just get bigger / Until I can almost bear / Thinking of you“ přiznává jakousi neschopnost se přenést přes to, co kdysi bylo.
Second Best rozbíjí dosavadní klid alba a přináší vlnu energie. Nejdříve chorálním zpěvem sloky v rámci předehry (chcete-li preludia – narážku na první desku jsem si nemohl odpustit) a následně razantním refrénem, kterému dominuje bicí. Mezi zmíněnými částmi se nachází koketní sloky, v jejichž přednesu zpěvačka Abigail Morris exceluje. Zajímavostí je, že píseň převážně pochází z pera Emily Roberts a je tedy autorskou prvotinou kytaristky. Skrze slova se v ní vyrovnává s pocitem smutku a bezvýchodnosti toho, že není první volbou osoby, po které touží. „Doufám, že píseň zachycuje tu bolest, zlost a zoufalství, které jsem tehdy cítila, ale především vzdor a uspokojení z toho, že dnes mohu tuto osobu zvěčnit v písni a ohlédnout se s větším nadhledem,“ uvádí v článku pro Dork.
Prvním singlem z From The Pyre byla skladba This is the Killer Speaking. Kapela píseň poprvé představila v již červnu 2024 na pražském festivalu Metronome – tedy více než rok před oficiálním vydáním. Následuje relativně typický rukopis The Last Dinner Party, díky kterému má posluchač pocit, jako by poslouchal několik různých písniček v jedné. Ten je možné slyšet například už v Caesar on a TV Screen z Prelude to Ecstasy. Zde však nefunguje tak dobře a skladba působí neuceleně, fragmentárně. Energickými refrény a textem pak v podstatě navazuje na Second Best.
Rifle opět začíná klidnými slokami s působivými lyrickými odkazy na lov (které lze spatřit i v symbolu jelena v levé části obalu desky) a exploduje silným refrénem podkresleným sborovou vokalizací. Netradičně pak po druhém refrénu pokračuje mezihrou zpívanou ve francouzštině. Díky své síle se Rifle zajisté stane oblíbenou písní (nejen) na živých vystoupeních a součástí setlistů budoucích let.
V následující písni, Woman is a Tree, deska ztrácí na tempu a lehce i na dechu. Můžou za to zejména již zmíněné chorální zpěvy, kterých je zde možná až příliš a působí repetitivně. Na druhou stranu dobře navozují pocit, jako by člověk opravdu byl u nějaké pohřební hranice a sledoval jakýsi rituál, který je jimi zvukově podkreslován. Všeho moc ale škodí. Text je opravdu zajímavým vhledem do toho, jak Last Dinner Party vnímají ženství a vše s ním spojené.
Stejné téma je kapelou zpracováno i v I Hold Your Anger. Tato píseň pomyslně navazuje na Gjuha, protože jí hlas nepropůjčuje Morris, ale klávesistka Aurora Nishevci. Možná sice není její projev tak výrazný jako Abigail, ale jedná se o příjemné zpestření, které pomáhá vrátit desce její momentum.
S už několikrát představeným tématem nešťastného vztahu se Last Dinner Party vypořádávají i v baladické klavírní skladbě Sail Away. V jejím textu je jakýsi rozpor nostalgického vzpomínání a touhy po ztraceném čase, který s daným člověkem lyrický subjekt strávil. Závěrečné verše „I’ll take you with me anywhere.“ Zjevně odkazují na fakt, že bývalý/á partner/ka autora silně ovlivnil a, ač možná nechce, v nějakém smyslu si je ponese s sebou, ať už na své pomyslné lodi popluje kamkoliv.
Teď se dostáváme k nejsilnější částí alba – The Schyte. V ní Abigail Morris zpívá o trvající lásce, která je tak silná, že prochází životy dvou lidí (viz verše refrénu „Each life runs its course, I’ll see you in the next one, next time you know I’ll call“). O to srdceryvnější je fakt, že zpívá o svém otci. Původně se skutečně jednalo o píseň o rozchodu a zpěvačka si uvědomila spojitost se smrtí otce až po upozornění její sestry. „Když vám někdo zlomí srdce, je to, alespoň dle mé zkušenosti, stejný pocit jako když někdo umře, což je šílené. Vaše tělo v tom nevnímá rozdíl,“ říká v rozhovoru BBC. Působivou lyriku doplňuje poměrně nesložitá instrumentální skladba, což není na škodu, ba naopak – dává větší prostor silnému textu, který člověkem dokáže pohnout.
Album uzavírá píseň Inferno, která, ač by tomu název mohl napovídat, není vůbec temná a působí poměrně radostně. V ní se Last Dinner Party vypořádávají s autenticitou a integritou osobnosti a hledáním sebe sama. Některé lyrické prostředky, skrze které se zde snaží předat svá sdělení, svoji komičností donutí člověka k úsměvu. Pokud by se jednalo o kohokoliv jiného, jednalo by se o důvod k obavám, zde jich však není třeba. Abigail Morris je známá svojí teatrálností na pódiu a jednoduše tyto verše „dokáže prodat“. Poměrným zklamáním je poněkud slabý refrén v podobě vokalizace, který kazí jinak dobré tempo a gradaci skladby.
Nerad bych se uchýlil k chybě, které se dopouští tolik publikací – k číselnému hodnocení. Tento článek, ač tak může působit, nemá být recenzí, ale představením. Namísto skóre tedy napíšu několik vět závěrem. From The Pyre je solidní deskou. Last Dinner Party zužitkovaly vše, co se při první desce a více než 200 vystoupeních naučily. Kapela funguje jako dobře promazaný stroj, což je vidět zejména na koncertech nabitých akcí a emocemi. Jejich pražská zastávka v rámci turné tak jistě bude zážitkem. Ač jsem zklamán nevelkou mírou experimentu, nemohu desce, až na občasnou úsměvnou lyriku a familiárně znící melodie, moc co vytknout. Nejedná se o album, které pokaždé donutí člověka poslechnout si jej od začátku do konce se zatajeným dechem a husí kůží – jeho nedostatky jsou zřejmé zejména v druhé polovině – ale je povedeným rozvojem stylu kapely a dobrým nástupcem Prelude To Ecstasy. Londýnská pětice jím zkrátka prokazuje, že si zaslouží místo na výsluní a že se v jejich podání rozhodně máme na co těšit.