Debatu o přímé volbě jsme v našem politickém prostředí mohli pozorovat již několikrát. Od výkřiků Tomia Okamury v dobách jeho prvního politického projektu – Úsvitu přímé demokracie, po rozporuplnou přímou volbu prezidenta republiky se jedná o téma, které rezonuje ve veřejném prostoru. Čas od času, většinou ve čtyřletých odmlkách, které kolidují s volbami do zastupitelstev měst a obcí, si veřejnost povšimne také možnosti zavedení přímé volby starostů.
V jednu chvíli se možnost, že by si obyvatelé jednotlivých obcí mohli vybírat svého starostu, jevila více než reálně. Konečná implementace přímé volby starosty do našeho politického systému nakonec nevyšla z mnoha různých důvodů. Než si však řekneme, o jaké důvody šlo, je potřeba udělat malý kulturně-politický exkurz, který představí pojetí přímé volby v evropských státech a také domácí diskusi.
Podíváme-li se na okolní státy, zjistíme, že přímá volba starosty je aktivně využívaným a oblíbeným nástrojem. Například na Slovensku je přímá volba starosty již zajetá a lidé jsou na ni zvyklí. V komunálních volbách zde voliči vybírají jak zastupitelstvo, tak starostu. Starostou se stane kandidát, který získá nejvyšší počet hlasů. V Polsku funguje dvoukolový systém volby, který známe například z našich senátních či prezidentských voleb.
Volební období v obou zemích je pak standardně čtyřleté, jako u nás. V Německu i v Rakousku pak fungují různé systémy volby, protože každá spolková země si může zvolit vlastní úpravu volebního systému. Funkční období se také liší podle spolkové země. Zatímco ve Vídni se starosta volí na 4 roky, v Salcbursku na 5 a v Tyrolsku na 6. V některých německých spolkových zemích, jako je třeba Bádensko-Württembersko, je funkční období protažené dokonce na 8 let, přičemž se jedná o zemi, ve které jsou starostovy kompetence nejsilnější. Jiná spolková země – Braniborsko funkční období řeší šalamounsky, kdy uvolněný starosta působí ve funkci 8 let, ale neuvolněný jen 5.
Dalšími příklady zemí, které využívají institutu přímé volby starostů jsou Chorvatsko, Itálie, Rumunsko, Bulharsko nebo pobaltské státy. Přímá volba starostů se obecně často vyskytuje v zemích, které mají zároveň přímou volbu prezidenta. Typické je zavedení přímé volby na vyšší úrovni politického sytému a její následné převedení na úroveň nižší, v tomto případě na úroveň obecní samosprávy.
Zároveň v Evropě nenajdeme zemi, která by přímou volbu starostů zrušila či omezila. Naopak najdeme vysoký počet zemí, které v posledních několika desetiletích přímou volbu umožnily či rozšířily. Zdá se tedy, že když už jsou volební pravomoci svěřeny lidu, je složité mu je opět odebrat, protože se jedná o velmi nepopulární krok. Něco podobného můžeme vidět v české debatě týkající se prezidentské volby. Odborníci i jednotlivé strany se většinou shodnou na tom, že zavedení přímé volby prezidenta byla chyba.
Zároveň jsou však v souladu také v tom, že tuto pravomoc nelze opět přenést na Parlament, protože by se jednalo o velmi nepopulární krok a politickou sebevraždu. Pro zajímavost jedinou evropskou zemí, která přímou volbu prezidenta zavedla a následně zrušila, je Moldavsko. Zde jde však o naprosto unikátní případ, protože nepřímá volba prezidenta v Moldavsku vydržela jen několik volebních období a nyní je už výběr prezidenta země svěřen opět do rukou moldavských občanů.

Jak je vidět z příkladů okolních států, přímá volba nejen starostů, je v kurzu. Proč tedy zatím nebyla zavedena u nás? Odpověď na tuto otázku je, jak už to u větších politických témat bývá, poměrně komplikovaná. S pohledem do historie zjistíme, že prvních 15 let samostatné České republiky diskuse o takovém řešení prakticky neexistovala. Velké politické strany tuto možnost přehlížely a strany menší neměly šanci něco takového prosadit. To se změnilo se sněmovními volbami v roce 2006, kdy se do Poslanecké sněmovny poprvé a naposledy probojovala Strana zelených. Ta si ve svém programu vytyčila za cíl otevření diskuse o přímé volbě starostů v Česku.
Nešťastná studie
Díky účasti zelených ve vládě Mirka Topolánka, došlo ke zpracování studie, která srovnávala zahraniční právní úpravy v rámci zemí v Evropské unie. Studie dále rozebírala tehdejší právní úpravy s ohledem na možnost zavedení přímé volby. Výsledný materiál, zpracovaný Ministerstvem vnitra, však nebyl příliš kvalitní a obsahoval mnoho faktografických chyb. K samotné možnosti zavedení přímé volby starostů se navíc stavěl negativně. Autoři upozorňovali na četná rizika, která by zavedení přímé volby v našem politickém systému přineslo. Obtížně řešitelná byla například otázka rozdělení kompetencí mezi starostu a zastupitelstvo a také to, zda by starosta zůstal členem zastupitelstva obce či nikoliv.
V roce 2008 pořádalo Ministerstvo vnitra konferenci, na které se jak ministerstvo samotné, tak Svaz měst a obcí, který sdružuje především větší municipality, vyslovily k zavedení přímé volby negativně. Naopak pro byl zástupce Sdružení místních samospráv. Toto sdružení stojí v určité opozici vůči Svazu měst a obcí a sdružuje spíše menší obce. Začalo se formovat o dva roky dříve kvůli faktu, že malé obce dostávají méně peněz ze sdílených daní než města.
V tehdejší době dostávala například Praha 6,5 x více financí na občana než malé obce. Ze sdružení vzešlo hned několik politiků, kteří se následně prosadili na celostátní úrovni v barvách hnutí Starostové a nezávislí. Jde například o bývalého ministra školství Petra Gazdíka, první místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Věru Kovářovou či poslance Evropského parlamentu Stanislava Polčáka.
I přesto, že ve volebním období 2006-2010 již nebyla možnost přímé volby starostů dále rozpracována, našla si své místo v odborné i laické diskusi. Po vládě Mirka Topolánka, která skončila vyslovením nedůvěry během českého předsednictví v EU, vzešla z voleb v roce 2010 vláda Petra Nečase. V této vládě se již výrazněji projevilo zastoupení výše zmíněných politiků ze STAN a Sdružení místních samospráv.
Při skládání koaliční smlouvy bylo dohodnuto, že nová analýza bude důkladnější a připraví půdu pro zavedení přímé volby starostů v malých obcích ve volbách v roce 2014. Nová verze analýzy se však od své předchůdkyně příliš nelišila. Politolog Petr Jüptner, který se tématu přímé volby starostů věnuje dlouhodobě a stojí, společně se svým týmem, také za nejnovější podkladovou analýzou, která zkoumá možnosti zavedení přímé volby u nás, ve svém článku věnovaném diskusi o zavedení přímé volby píše: „Vznikla tedy nová verze původní analýzy, která se svým obsahem od původní analýzy příliš nelišila. Většina pasáží původní analýzy byla přejata i do nového dokumentu včetně zpracování slovenského modelu a neaktuálního zpracování německého modelu, jako i faktografických chyb v přehledu evropských zemí.“.
I přesto, že nová analýza do velké míry kopírovala analýzu starou, byly její závěry odlišné. Jak již bylo zmíněno, původní analýza se k zavedení přímé volby u starostů stavěla negativně. Navrhovala spíše úpravu stávajícího systému a odstranění problémů, které s sebou nese, jako například nepřehlednost pro voliče. Nová analýza, vzniklá za Nečasovy vlády, přinesla návrh implementace přímé volby do českého právního řádu pro případ, že by se politici rozhodli přímou volbu zavést.
Navržena byla dvě řešení. První počítalo se zavedením přímé volby ve všech obcích do 1 500 obyvatel. Druhé pak s tím, že by přímá volba byla praktikována v obcích, kde se nevolí rada. Zde je důležité zdůraznit, že aby mohla být v obci ustanovena rada, musí mít obec alespoň 15 zastupitelů. V praxi to znamená, že by si každá obec do 10 000 obyvatel mohla zvolit, zda bude mít radu a nepřímo voleného starostu nebo naopak. Obce nad 10 000 obyvatel totiž musí mít minimálně patnáctičlenné zastupitelstvo, což automaticky znamená ustanovení rady.
Zároveň návrh počítal s posilněním pravomocí starosty. Ačkoliv se totiž může zdát, že má starosta v našem systému silnou pozici, není tomu úplně tak. Starostova pozice je ze zákona relativně slabá. Je radním bez zvláštních pravomocí a jeho hlas má stejnou váhu, jako hlas ostatních zastupitelů. O většině záležitostí pak rozhodují kolektivní orgány obce (zastupitelstvo a rada). Starostova síla spočívá spíše v tom, jak ostatní vnímají jeho pozici.
Starosta má reprezentativní funkci a pro mnohé voliče je jakýmsi ztělesněním města. Starostenská pozice se také dlouhodobě těší největší oblibě mezi respondenty, které každý rok oslovuje Centrum pro výzkum veřejného mínění. Svým starostům věří více lidí než senátorům, poslancům či prezidentovi. Návrh tedy měl starostovi přinést i reálné pravomoci, které by byly podepřeny v právním řádu. Zároveň z něj však nebylo jasné, jak přesně by tyto pravomoci měly vypadat, protože jak již bylo zmíněno, analýza byla nedostatečná a děravá.
Návrh zastíněný hádkou
Implementaci přímé volby na úroveň malých obcí nakonec nezhatil nedostatečně propracovaný návrh, ale koaliční roztržky. Tehdejší koalice se skládala z ODS, která se stavěla negativně k přímé volbě ve městech. Druhou nejsilnější stranou byla aliance TOP 09 a již zmíněným STAN. Toto uskupení se naopak přímou volbu snažilo prosadit v co největší míře. Třetí stranou pak byly Věci veřejné, které se do Sněmovny dostaly díky líbivým řečem o boji proti korupci, politickým dinosaurům a také návratu pravomocí mezi občany.
Z této logiky tedy Věci veřejné přímou volbu podporovaly ovšem jen do té doby než se strana, pod nánosem skandálů politiků ze svých řad, rozpadla. Následovaly vyhrocené diskuse mezi vládními představiteli o to, jak by přímá volba starostů měla vypadat a v jak velkých obcích by se měla odehrávat. Diskuse však byla ukončena policejním zásahem na Úřadu vlády v roce 2013, který přinesl nejen pád Nečasovy vlády, ale také uložení celého návrhu k ledu.
Od té doby se přímá volba starostů dostala na okraj zájmu a nahradila ji jiná témata. Nemluví o ni dokonce ani Tomio Okamura, který se z fanatického zastánce přímé volby všude a ve všem, přeměnil v pragmatičtějšího politika, reagujícího na aktuální společenské problémy. Možnosti jejího zavedení zcela jistě uškodila také přímá volba prezidenta, která je, jak již bylo zmíněno, mnoha politiky, odborníky a také částí veřejnosti vnímána jako chyba. Také Sdružení místních samospráv a potažmo celý STAN přesunuli svou pozornost jinam.
Ze Starostů a nezávislých se stala silná politická strana, která má velké zastoupení v Senátu i Poslanecké sněmovně. Její vrcholní představitelé již nejsou starosty malých obcí bez rady, ale celostátními politiky. Momentálně tak na domácí scéně chybí síla, která by za přímou volbu starostů dlouhodobě orodovala a byla schopna ji protlačit.
Jak vypadá budoucnost přímé volby starostů v české kotlině? Nálady ve společnosti i politická situace se mění rychle a dynamicky, a proto je možné, že se toto téma opět brzy objeví ve veřejné diskusi. Víme, že celoevropský trend k přímé volbě směřuje a zemí, které tuto možnost na komunální úrovni zavedly, přibývá. Na naší politické scéně sice momentálně není síla, která by přímou volbu starostů považovala za hlavní téma, to však neznamená, že nemůže rychle dojít ke změně. Ministerstvo vnitra nyní disponuje výrazně lepšími podklady pro případnou implementaci přímé volby do našeho právního řádu.
Tým politologů z Fakulty sociálních věd UK a Provozně ekonomické fakulty ČZU připravil rozsáhlou analýzu přímé volby starostů v zemích Evropské unie. Jejím výstupem jsou dvě navrhovaná řešení, která by bylo možné, v případě potřeby, jednoduše využít. Pokud by se tedy v budoucnu některá vláda rozhodla vrátit se k přímé volbě starostů a zavést ji, má z čeho vycházet. Diskuse by tak nemusela být tak nepřehledná a chaotická, jako při posledním pokusu o její zavedení.