Britští rockeři Arctic Monkeys se po pěti letech vrátili s novou deskou laděnou do zvuků starých filmových soundtracků, nových hudebních experimentů s žánry, sebeironie a příslibu toho, že už nikdy nebudou takoví, jaké je fanoušci znali.
Anglická kapela Arctic Monkeys mění svůj háv s každým albem. Jejich tvorba se mění s věkem členů. Začínali jako rozbouření teenageři píšící divoké písně o chození s dívkami mimo jejich ligu a nevázaných nocích v klubech. S alby Humbug (2009), Suck It And See (2011) a AM (2013) nastoupila éra sexu, drog a rokenrolu. Zpěvák a textař Alex Turner dospěl a změnil se v opravdového showmana. Jejich předposlední nahrávka, Tranquility Base Hotel & Casino (2018), překvapila posluchače nečekaným sci-fi motivem, zvuky syntetizátoru a příběhem o hotelu na měsíci.
Vydání nové desky zpomalila doba covidu, při které byla mezi členy nutná spolupráce napříč dvěma kontinenty, Evropou a Amerikou, často přes Zoom. Přesto v The Car krásně zní souhra všech členů. Kytary, basa i bicí – všechny nástroje mají své prominentní místo. Na rozdíl od alba předchozího, jež místy znělo jako Turnerovo sólo. I na The Car lze jasně rozpoznat, kdo měl hlavní podíl na jeho kreativním směřování.
Desku otevírá romaticky nadnesená balada There’d Better Be A Mirrorball, plná smyčců a dojetí nad zmařeným vztahem. Mezi ty nejzapamatovatelnější songy dále patří Body Paint, delší orchestrální skladba s monumentálním refrénem, nejchytlavější částí alba a prvním (vydařeným) pokusem Arctic Monkeys o funk je I Ain’t Quite Where I Think I Am.
„Stále přemítám nad tím jestli na mě tvoje matka někdy vzpomíná,“ zpívá nebesky lehkým falsetem Alex Turner. Ten drží celou nesourodou studiovku pohromadě svým hlasem. Škoda jen, že texty působí příliš abstraktně až nesrozumitelně. Turnerovi nelze upřít kreativita a vize, ovšem ani přílišná zahleděnost do sebe samého. „Vesnická kávová rána se špiony nedlouho v důchodu.“ „Měla by tam pro mě být diskokoule.“ Není divu že část fanouškovské základny nemá The Car v lásce a marně tápe, co tím chtěl básník říct.
Přesto se musí desce nechat to, že autorům je očividně úplně jedno, co si kdo o jejich umění myslí a skládají přesně to, co chtějí. Otázkou zůstává, jestli uměleckost alba není až moc vyumělkovaná a neautentická. Chtělo by to více otevřenosti a méně hry na velkou rockovou hvězdu. I přes stinné stránky znamená osmá studiovka Arctic Monkeys zajímavý, velkolepý krok novým hudebním směrem. Snad je uslyšíme v příštím soundtracku bondovky.
