Snad všichni jsme se v životě už setkali s postavou Frankensteina. Dokonce ani těm, kteří dosud nepřečetli původní román anglické spisovatelky 19. století Mary Shelley: Frankenstein, neboli moderní Prométheus, se bezpochyby nepodařilo vyhnout Frankensteinovi v některé z mnoha filmových adaptacích, divadelních ztvárnění, animované tetralogii Hotel Transylvánie, nebo dokonce videohrách. Není proto divu, že si pokládáme otázku, co dělá toto stvoření a jeho příběh nadčasovým a proč nás ani po více než 200 letech nepřestává fascinovat.
Prvotní román je vydán v roce 1818. Mary Shelley ho tedy píše v éře významného vědeckého rozmachu a průmyslové revoluce, období, která se netají fascinací, ale i strachem z tempa, jakým se věda posouvá vpřed. K ústředním motivům románu patří střetnutí nových možností vědy s etikou a lidskostí. To je téma, které silně rezonuje i s dnešní dobou, plnou otázek o umělé inteligenci, etice technologií a formování identity. V podobných diskuzích proto často zaslechneme odkazy k románu Mary Shelley, například v podobě tzv. Frankensteinova komplexu (strach, že se roboti vzbouří proti lidem).
Debatu o Frankensteinově aktuálnosti zároveň otevírá a vynáší na světlo trochu jiným způsobem nová filmová adaptace mexického režiséra Guillerma del Tora. Film byl uveden na Netflixu 7. listopadu a již stihnul vyvolat poměrně pozitivní ohlas, na ČSFD má nyní hodnocení 72 %. Popularitu si bezpochyby částečně získal také obsazením. Frankensteinovo monstrum ztvárňuje oblíbený herec Jacob Elordi, kterého diváci mohou znát z HBO seriálu Euforie, nebo thrilleru Saltburn, vědce Victora Frankensteina pak Oscar Isaac, který si zahrál například ve filmu Duna či Star Wars.
Mia Goth jako pohádková maminka
Zajímavé a zcela originální je režisérovo rozhodnutí obsadit herečku Miu Goth hned do dvou rolí, Victorovi matky a Elizabeth, snoubenky Victorova bratra, do které se zároveň Victor zamiluje. V původním románu je Elizabeth jednoduše Victorova snoubenka a o podobné milostné zápletce není zmínky. Tato změna však podporuje obraz Victora jako člověka bez respektu k pravidlům, myslícího převážně na sebe. Postavení vědce do negativnějšího světla oproti románu ukazuje první náznak posunu příběhu směrem k pohádce. Základním pohádkovým rysem se tedy stává jasnější rozdělení na dobro a zlo, byť netypické. Victor se ve filmu mění v padoucha-maniaka, jeho geniální myšlenky doprovází absence morálních hodnot i empatie, kterou lze svádět na nedostatek rodičovské lásky a později neštěstí v lásce romantické. Monstrum s sebou oproti tomu po celou dobu nese snahu pomáhat a konat dobro, i přestože své brzké životní období prožívá podobně jako Victor – mateřská láska, kterou představuje empatická Elizabeth, je mu odpírána. Mia Goth, ztvárňující obě tyto ženské role, se tak pro film stává jakýmsi ztělesněním takzvané mother figure.
Pro dovršení pohádkovosti přidává del Toro k polarizaci dobra a zla téměř šťastný konec. Frankenstein se s Victorem před jeho smrtí setkává a dokonce mu odpouští, k čemuž v románu nedojde. Setkání dvou hlavních postav dokonce umožňuje, aby se Frankenstein sám stal vypravěčem části příběhu, což ho ještě více „polidšťuje“ a přibližuje divákovi. Tento posun k černobílému výkladu příběhu bohužel smazává nespočet morálních šedých zón a nejasných hranic mezi padouchem a obětí, dobrem a zlem. Na úkor čeho tedy del Toro ubírá na morální nejednoznačnosti a komplexitě? Usiluje jednoduše o jasně vymezenou autorskou interpretaci, nebo ustupuje morální ambivalence do pozadí proto, že vyzdvihuje jiné, pro dnešek naléhavější otázky skryté v příběhu?
Generační prokletí Frankensteinů
Jeden z motivů, které režisér rozvíjí výrazně podrobněji než román a z velké části i zcela přidává, je Victorovo dětství. Film vykresluje traumatické mládí, ztrátu matky a nedostatek rodičovské lásky, což v knize nenajdeme. Tato nová osobní minulost ale dobře slouží k vysvětlení Victorovy posedlosti mocí nad smrtí a životem, i bezcitného chování. Otevírá se tak téma generačního traumatu, když se nedostatky z Victorova dětství promítají do způsobu, jakým se chová k Frankensteinovi. Ten pro tuto interpretaci představuje Victorova potomka. Víc než monstrum samotné však del Toro podrobuje svému zkoumání jednání Victora, který zastupuje ze tří pomyslných generací Frankensteinů tu prostřední, tedy ovlivněnou i ovlivňující, předávající bolest dál. Takové dokreslení příběhu odráží zájem dnešní společnosti o trauma, psychoanalýzu záporných postav, i důležitost výchovy.
Del Toro, v jehož zájmu je moderní společnost varovat a pokárat, raději než filozoficky zaměstnat, poskytuje divákovi pohádkové ponaučení o nebezpečích lidské domýšlivosti a touze po moci. Spíše než další převyprávění románu tedy jeho Frankenstein představuje snahu o dodání nové perspektivy a vlastní interpretace – po svém odpovídá na otázky položené Mary Shelley a přináší další. A pokud takové podání nesplňuje divákovo očekávání, poslouží alespoň jako ukázka pružnosti Frankensteinova příběhu, který nově vyprání o nebezpečí traumatu, jež se nepodaří zastavit, a vědeckou hybris 19. století odsunuje do pozadí. Ať už se přikloníme k jakékoliv z těchto verzí, Frankenstein k nám nepřestává ani v dnešní době promlouvat.