Co to znamená dělení politiky a politických stran na pravici a levici? Co znamenají tak často opakovaná slova jako konzervativec, liberál, komunista či nacista? Na to odpovíme v dnešním díle politické gramotnosti.

Politika se obecně dělí na dvojité spektrum: levici a pravici. Pojďme si stručně shrnout, za co ti nalevo i napravo stojí.

Pravice

Pravicová politika obecně stojí za co největší individualismus (tedy osobní svobodu a vlastní rozhodování), rovnost příležitostí (každý má právo vše zkusit a je na něm, zda se v tom udrží nebo ne), tržní ekonomiku (svobodnou a státem nekontrolovanou) a co nejmenší roli státu ve společenském životě.

Mezi pravicové směry patří konzervatismus, pravicový liberalismus, libertarianismus či sporně fašismus (někteří politologové jej řadí napravo, jiní nalevo).

Konzervatismus, jak už název napovídá, stojí za zakonzervování, tedy zachování statu quo ve formě společenských hodnot. Většinou se jedná o ustálené zvyky, které konzervativci touží zachovat. V muslimském světě to je například zahalování, zatímco na Západě omezení potratů či právo na vlastnictví zbraně (USA).

Pravicový liberalismus reprezentuje téměř opak konzervativců. Prosazuje posun společnosti od statu quo k novým hodnotám, avšak za zachování pravicových hodnot. Například by tedy prosazoval povolení potratů, ale zároveň zachování práva na život i nenarozeného dítěte. Ve výsledku se tedy vždy jedná o kompromisní řešení, v tomto případě nejspíše systém, kdy možné matce jsou prvně nabízena alternativní řešení k potratu, který nastane jen v případě naprosté nutnosti.

Libertarianismus je směr, který v rámci pravice usiluje o naprostou ekonomickou i osobní svobodu. Jednoduše řečeno se tedy jedná o nejsvobodnější politický směr. Ekonomika není nijak kontrolovaná státem a každý má právo činit, jak se mu zlíbí jen v rámci základních zákonů.

Fašismus je z hlavních pravicových směrů jediný vskutku totalitní. Výrazně potlačuje osobní svobodu, zatímco ekonomická je otazníkem. To proto, že různé verze fašismu mají různý přístup k ekonomice. Obecně však podnikání zůstává svobodné a stát řídí jen ty největší společnosti. Fašismus také silně hraje na strunu nacionalismu (tedy nadměrné národní hrdosti až nadřazenosti). Zářným příkladem může být Itálie v 30. letech minulého století. Zvláštností naopak klerofašismus (církevní fašismus) ve Slovenském štátu ve 40. letech 20. století.

Levice

Levicoví politici běžně prosazují kolektivismus (priorita skupiny před jednotlivcem, rozhodnutí a svoboda by neměly připadat každému člověku, ale skupině lidí), rovnost výsledků (každý člen dané skupiny musí mít stejný výsledek z činnosti v dané skupině bez ohledu na své zapojení či činnost v dané skupině), plánovanou ekonomiku (stát tvoří dlouhodobé i krátkodobé ekonomické plány podle kterých řídí své hospodaření a ovládá trh) a co největší roli státu ve společenském životě.

Mezi levicové směry patří levicový liberalismus, socialismus, environmentalismus, komunismus a nacismus (u něhož opět existuje kontroverze).

Levicový liberalismus víceméně zastává to samé co pravicový, tedy posun od statu quo k novým hodnotám. Zde se však jedná o levicové hodnoty, tedy když se vrátíme k případu potratů, tak bude prosazovat jejich povolení nejspíše bez ohledu na právo na život nenarozeného dítěte, ale s ohledem na skupinové dobro. Stát tedy bude potraty podporovat výrazněji tehdy, když se mu to hodí do ekonomického a sociálního plánu a naopak méně tehdy, když potřebuje do budoucna více obyvatel.

Socialismus nejvýrazněji ze všech levicových směrů podporuje rovný výsledek. Základní myšlenkou je zrušení sociálních vrstev a ekonomická rovnost. Pod socialismus spadají sociální demokraté a některé lidové strany. Socialistický stát je takový, který na první místo staví ekonomickou i sociální podporu obyvatel bez rozdílu jejich zásluh, postavení, schopností či potenciálu.

Environmentalismus se velmi často řadí nalevo kvůli svému podněcování skupinové jednoty proti změnám klimatu, vymírání živočichů apod. a zároveň kvůli silnému tlaku na plánování ekonomiky v oblasti emisí, energetiky, průmyslu a recyklování. V mnohých případech se také částečně staví proti pravicové hodnotě osobní svobody, např. v případech povinného recyklování, zákazu rybolovu či omezení pohybu v určitých oblastech.

Komunismus je spolu s nacismem nejméně svobodný ze všech směrů. Prosazuje kompletní ovládnutí ekonomiky státem, naprostou kontrolu nad společností a téměř nulovou osobní svobodu. Téměř veškerou odpovědnost za jedince přejímá stát, ale zároveň mu odjímá i téměř všechna jeho práva. Dnes je komunismus v nejdrsnější formě přítomen jen v Severní Koreji. Avšak další země jako Čína, Kuba či Venezuela se také nacházejí daleko za objektivní hranicí svobody a právního státu.

Nacismus spojuje ideu socialismu a nacionalismu a paradoxně brojí proti ideologii mu nejbližší, tedy komunismu. Velmi častou charakteristikou je také použití národnostní menšiny jako obětního beránka. Nacistický stát ovládá stejně jako komunistický veškeré aspekty společenského života i ekonomie. Neexistují osobní svobody či individualismus. Dnes se s žádným nacistickým státem již setkat nemůžeme, historickým příkladem je nacistické Německo či norský loutkový stát Vidkuna Quislinga. I u nacismu se vede obsáhlá diskuse a často bývá řazen do krajní pravice. My jsme ho však zařadili do levice.