Nedávné sněmovní volby skončily pro levicové strany historickým debaklem: ČSSD, KSČM i Zelení propadli a levice poprvé od sametové revoluce nebude mít v dolní komoře zastoupení. Vývoj v Česku nápadně připomíná situaci v Polsku v roce 2015, kdy i tamní levice z parlamentu vypadla. O čtyři roky později se jí však povedl výrazný comeback a dnes probíhá integrace dosud rozštěpených levicových stran.
Jednoznačným poraženým uplynulých sněmovních voleb jsou kromě šéfa hnutí ANO Andreje Babiše také levicové strany. Z parlamentu vypadli se ziskem pouhých 4,65 procenta sociální demokraté a komunisté, kterým dalo hlas 3,6 procenta voličů. Velký levicový debakl podtrhli rovněž Zelení, kteří navzdory ambicím obdrželi historicky nejhorší výsledek 0,99 %.
V případě ČSSD i KSČM už předsedové a volební lídři obou stran, Jan Hamáček a Vojtěch Filip, ohlásili rezignaci. Zatímco do čela komunistů se chystá europoslankyně Kateřina Konečná, která avizovala proměnu KSČM v moderní radikální levici i snahu přiblížit stranu, dnes sídlící v grandiózním paláci v ulici Politických vězňů, lidem. V případě ČSSD je situace nejasná, v souvislosti s vedením strany se nejčastěji skloňuje jméno ministryně práce a současné místopředsedkyně strany Jany Maláčové.
Parlament bez levice
Česká Poslanecká sněmovna tudíž bude v nadcházejícím období zcela bez zastoupení levicových stran. Ačkoliv samo Česko takovou situaci od sametové revoluce nepamatuje, jinde o záležitost až tak neobvyklou nejde. Nabízí se totiž paralela se sousedním Polskem, které něco podobného zažilo ve volbách 2015. Koalice pěti levicových stran tehdy do Sejmu, tedy dolní komory polského parlamentu, nepronikla a dolní komora polského parlamentu byla po celé volební období bez zastoupení levice.
Blok vedený sociálně demokratickým postkomunistickým Svazem demokratické levice, liberálním hnutím Twój Ruch filantropa Janusze Palikota a Zelenými obdržel 7,55 procenta a nepřesáhl tak osmiprocentní hranici, kterou je vstup do Sejmu pro koalice více stran podmíněný. „Levice tím umožnila získat Právu a spravedlnosti samostatnou většinu. Bez propadu levice by na ní se svým výsledkem nedosáhli,” říká analytik Asociace pro mezinárodní otázky Michal Lebduška.
Právě ve volbách 2015 totiž národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského získala v obou komorách parlamentu většinu a od té doby soustavně omezuje svobodu soudnictví, ovládla veřejnoprávní média a útočí na sexuální menšiny. Propad levice byl násoben tím, že ještě na přelomu tisíciletí byl Svaz demokratické levice nejsilnější stranou – Sejmové volby v roce 2001 drtivě vyhrál se ziskem 41 %.
Leč lze SLD v českém kontextu připodobnit k ČSSD, nejde o zcela přesné přirovnání. Po pádu komunistického totalitního režimu se levice v obou zemích vyvíjela odlišně. „V Polsku se v roce 1990 komunistická strana transformovala v SLD i různé další organizace jako odbory. Ze strany odešli nejtvrdší komunisté a zůstali tam pragmatici, kteří neměli žádný problém s kapitalismem a západem. Svaz demokratické levice dokázal zvítězit dvakrát ve volbách a vládnout,” načrtává publicista Jan Škvrňák.
Návrat díky klimatu a právům LGBT
Levice se však hned v následujících volbách v roce 2019 do Sejmu navrátila. Předcházely tomu květnové evropské volby, které skončily pro opozici debaklem: ačkoliv se téměř celá sjednotila do jednoho velkého bloku, přesto se výsledku strany Právo a spravedlnost ani nepřiblížila. Polské levicové strany v praxi dosáhly pouze na pět europoslanců. I v důsledku toho se čím dál častěji mluvilo o nutnosti vytvoření velké levicové aliance pro klíčové parlamentní volby, které měly rozhodnout o pokračování vlády strany Právo a spravedlnost.
Ta nakonec vznikla na bázi Svazu demokratické levice (SLD), k němuž se připojilo levicově liberální hnutí Wiosna aktivisty a bývalého starosty města Słupsk Roberta Biedrońe a menší vyhraněně levicová strana Razem. Stalo se tak i přes dřívější animozity a zprvu rezervovaný postoj SLD i Zelených, kteří se raději pro volby spojili s největší opoziční stranou Občanská platforma. Levicová koalice byla jedním ze tří opozičních bloků, které se proti PiS do voleb zformovaly, vedle Občanské platformy, která se kromě Zelených spojila s liberály z ekonomicky orientované strany Nowoczesna, a katolických lidovců, kteří se spojili s antisystémovým hnutím Kukiz’15.
Levice se nicméně vzhledem ke zkušenostem z roku 2015 rozhodla nic neriskovat a pojistit se pro případ, že by její zisk opět osciloval kolem osmiprocentní hranice. Formálně se tak jednalo o samostatnou kandidátku SLD, kterou Wiosna i Razem podpořily. Ve volbách levicová aliance dosáhla 12,56 procenta a 49 mandátů – a konal se tak velký levicový návrat. Levice uspěla s tématy jako jsou klimatická politika, zavedení svazků stejnopohlavních párů, zrušení zákazu potratů, odluka církve od státu, ochrana práv zvířat či zavedení sexuální výchovy do škol.
„V Polsku do značné míry po roce 2015 převzal sociální témata PiS, a proto se polská levice i díky spojení se stranami Wiosna a Razem posunula mnohem blíž moderní západoevropské levici a kromě sociálních problémů hodně akcentuje témata jako práva menšin nebo klimatickou politiku, ale také přísné oddělení církve a státu,” říká Michal Lebduška. To je zcela v kontrastu s tématy, které akcentovaly v letošních volbách české levicové strany: zatímco ČSSD zacílila na tradiční levicové voliče, KSČM vsadila na konzervativně-nacionalistickou rétoriku, témata jako práva menšin zcela upozadila a v jejím předvolebním programu se ani jednou neobjevilo slovo „klima”.
Levice jako synonymum „anti-PiS“
Zatímco v Česku se podpora levicových stran obecně zvyšuje s věkem, v Polsku je tomu naopak. Země v poslední době zaznamenává rekordní růst počtu mladých lidí hlásících se k levici. Zatímco v roce 2015 se k levici hlásilo pouze 9 procent Polek do 24 let, loni už tomu podle průzkumu CBOS bylo 40 procent, růst byl zaznamenám i u mladých Poláků. „V Polsku nenastal během jednoho roku nějaký názorový přerod významné části mladé generace, nýbrž došlo k masovým protestům proti vládnímu návrhu zakazujícímu interrupce a proti dalším konzervativním návrhům.
Vláda označovala svou liberální opozici tak dlouho za levičáky a neomarxisty, že mladá generace, jež se v hojné míře účastnila těchto protestů, se sama začala cítit jako levice. Hlásit se k levici najednou znamená být v opozici vůči konzervativní vládnoucí moci,” říká ke specifické situaci v Polsku filosof Michael Hauser, který se politickou levicí zabývá.
Zatímco v Česku se čas od času o potřebě slučování levice vede debata a v souvislosti s nedávným levicovým debaklem podobné hlasy přibývají, v Polsku se podobná vize už částečně stala realitou. Úspěch v parlamentních volbách a další jevy (zejména oslabování Biedrońovy strany Wiosna) levicové strany podnítil k dalším krokům v integračním procesu. Minulý víkend tak – přes mocenské boje a odpor části členské základny – došlo ke sloučení SLD a Wiosny do strany se jménem Nová levice.