U našich severních sousedů, v Polsku, se v neděli 28. června konaly prezidentské volby. Svůj post obhajoval stávající prezident a spojenec vládní státostrany Právo a spravedlnost, Andrzej Duda. Naproti tomu proti němu opozice postavila několik silných kandidátů. Jak volby dopadly? A kdo se nakonec stane polským prezidentem?
Nejprve si pojďme vysvětlit, o co se hraje. V Polsku v roce 2015 zvítězila v parlamentních volbách národně-konzervativní pravicová strana Právo a spravedlnost (PiS) vedená Jarosławem Kaczyńským (který ji spoluzakládal spolu se svým bratrem Lechem, bývalým polským prezidentem, jenž zahynul v roce 2010 při letecké havárii u ruského Smolensku).
Právo a spravedlnost získalo většinu v obou komorách polského parlamentu, v Sejmu i Senátu a navíc mělo „svého” prezidenta Andrzeje Dudu. Strana tak držela polský legislativní proces zcela ve svých rukou, čehož využila k prosazení řady kontroverzních zákonů a reforem. Kritiku si vysloužila například četnými reformami soudnictví, které podle polské opozice vedly k oslabení právního státu v zemi a Polsko se kvůli nim dostalo do sporu s Evropskou komisí, podle níž reformy odporují unijnímu právu.
Právo a spravedlnost se údajně snaží svými kroky obsadit postupně různé soudní instituce, především Ústavní soud, spřátelenými soudci. Podle dalšího, nedávno schváleného zákona zase mají polští soudci zakázáno vládní reformy týkající se soudnictví veřejně kritizovat.
Po volbách 2015 navíc také došlo k naprosto očividnému ovládnutí veřejnoprávní Polské televize (TVP) vládní stranou. Do jejího čela byl dosazen bývalý polský ministr kultury, poslanec a europoslanec za PiS Jacek Kurski (letos ho vystřídal Maciej Łopiński, další „muž PiSu” – v minulosti kandidát strany do Sejmu a spolupracovník zesnulého exprezidenta Lecha Kyczyńského), který provedl uvnitř televize čistky a vyházel oblíbené redaktory.
Televize tak nabyla dnešní propagandistické podoby, kdy straní vládě a naopak dehonestuje opozici (nedávno se vůči televizi vznesla vlna kritiky po vraždě starosty severopolského Gdaňsku Pawła Adamowicze z opoziční Občanské platformy, kterého podle všeho zabil násilník zmanipulovaný nenávistnou protiopoziční propagandou PiSu, kterou šíří i veřejnoprávní televize).
To, že státní televize naprosto podporuje vládu (finance televizi schavaluje Sejm, ovládáný právěm PiS), je v Polsku obecně známá věc a nepopírají to většinou ani členové vládní strany. Ospravedlňují to většinou bizardním odůvodněním „když opozici podporují soukromá média, je spravedlivé, že ‚nás‘ podporují ta veřejnoprávní”.
Loni na podzim se konaly parlamentní volby. Ve volbách do Sejmu obhájila PiS většinu, v Senátu však získala těsnou většinu opozice. Nyní jsou na řadě prezidentské volby. A zde je onen důvod, proč jsou tak důležité. Polský legislativní systém funguje trochu jinak než český. V Česku má prezident reprezentativní účel a Senát je instituce, která má spíše pomáhat zkvalitňovat legislativu či zastavit nebezpečné změny Ústavy. Konečné slovo tu má ale nakonec vždy Poslanecká sněmovna, která může prezidentská i senátní veta přehlasovat.
V Polsku je tomu jinak, moc je tu více rozložená a Senát i prezident zde mají silnější pravomoci. Pokud by tak opozice měla většinu v Senátu (což již má) a navíc „svého” prezidenta, mohla by pomocí vet vládu PiSu v Sejmu zcela paralyzovat. Právo a spravedlnost by přestala být státostranou a bez souhlasu opozice by neprosadila vůbec nic. To je onen důvod, proč se v letošních prezidentských volbách hraje o hodně: vládní PiS potřebuje „svého” Andrzeje Dudu, aby měla v legislativě nadále volnou ruku: opozice zase potřebuje „svého” prezidenta, aby mohla zastavit PiSovské autoritativní vládnutí.
Konání a nekonání voleb
Původní termín prezidentských voleb byl naplánován na začátek května. Zatímco Právo a spravedlnost tlačilo na uskutečnění voleb v termínu za každou cenu i přes situaci kolem pandemie koronaviru, opozice to tvrdě kritizovala. Epidemiologická opatření totiž opozičním kandidátům zcela znemožnila pořádat mítinky a setkání s voliči a vést kampaň. Situace, kdy všude po světě rostla kvůli pandemii podpora současným vládám, navíc jednoznačně nahrávala Dudovi a PiSu.
Opozice už vyzývala k bojkotu voleb, vypadalo to na nízkou volební účast a drtivé vítězství Dudy. Vláda po kritice epidemiologů, že konání voleb napomůže šíření koronaviru, narychlo schválila možnost korespondenčního konání voleb, přestože bylo zřejmé, že něco takové není uskutečnitelné, už kvůli nemožnosti distribuce volebních lístků do milionů domácností či možnosti podvodů. Kaczyńského nakonec zradila satelitní strana Porozumění Jarosława Gowina, která se vyslovila pro posunutí voleb, což žádala i opozice. PiS tak ztratila podporu v Sejmu a byla nucena volby posunout.
Konzervativec vs. liberál
Jak tedy nakonec volby dopadly? Víceméně suverénním vítězem se stal současný prezident Andrzej Duda. Bývalý člen PiSu, poslanec Sejmu, europoslanec a současný vládní spojenec, který je v Polsku vnímán především jako garant vládní politiky, protože ochotně podepisuje všechny zákony, které mu hlasovací mašinerie PiSu předloží.
Duda kandiduje jako nestraník, právě s podporou vládního PiSu i jeho satelitních stran, od umírněného Porozumění až po krajně pravicové Solidární Polsko. Duda měl ke znovuzvolení několik es v rukávu: těsně před volbami jel na oficiální návštěvu do USA, kde se setkal s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, což mu mohlo pomoci vzhledem ke značně proamerickému naladění polské společnosti.
Průzkumy mu přisuzovaly vítězství, ale nikoliv zvolení již v prvním kole, k čemuž by musel získat přes 50 procent hlasů. Ve strachu z hlavního opozičního kandidáta tak profesí právník vytáhl osvědčenou kartu: ochranu „tradiční” rodiny. „Ideologii LGBT” (pro pořádek dodejme, že nic jako „ideologie LGBT” neexistuje, LGBT je prosté označení pro homosexuály, bisexuály a transgender osoby, nicméně výraz „ideologie LGBT” se v poslední době stává oblíbený u krajně pravicových a konzervativních populistů) označil na jednom z předvolebních mítinků za horší než komunismus. Vyvolalo to mezinárodní poprask a sázka na konzervativní rétoriku se podle mnohých Dudovi spíše nevyplatila, protože od něj odvrátila umírněně konzervativní a nerozhodnuté voliče. Duda nakonec dosáhl 43,5 procenta, což je víceméně stejně, jako mu přiznávaly průzkumy. Postupuje tak do druhého kola. S kým se utká?
Pozice hlavního opozičního kandidáta liberálně konzervativní a proevropské Občanské platformy (PO) se dlouho vyvíjela. Spekulovalo se o kandidatuře bývalého předsedy Evropské rady Donalda Tuska, který je oblíbený u evropských liberálů. Nicméně u polské veřejnosti je Tusk většinově nepopulární a známý především jako premiér vedoucí značně neoblíbené vlády PO a polských lidovců, které předcházely nástupu PiSu. Podle sociologů by Tuskova kandidatura jednoznačně napomohla zvolení Dudy, protože Tuska by byla ochotna volit maximálně zhruba třetina populace.
Tusk se nicméně rozhodl nekandidovat (dost možná k úlevě většiny straníků PO) a za kandidátku na prezidenku byla zvolena Małgorzata Kidawová-Błońská, která Občanskou platformu vedla i do parlamentních voleb. Kidawová-Błońská byla nicméně mnohými označována za nevýraznou a v předvolebních průzkumech dosahovala preferencí maximálně těsně nad 20 procent. I z toho důvodu těsně po ustanovení nového termínu voleb rezignovala.
Poté nastoupil Rafał Trzaskowski, charismatický mladý politik, primátor hlavního města Varšavy a bývalý ministr pro digitalizaci a pracovník ministerstva zahraničí a evropských záležitostí. Trzaskowski má pověst liberála, jenž ve svém městě přijal deklaraci o podpoře práv LGBT a zavedl na varšavských školách výuku sexuální výchovy. To vše v kontrastu s ultrakonzervativní rétorikou svého soupeře Dudy. Rovněž deklaroval důsledné vetování sporných návrhů PiSu, přátelskou odluku církve od státu i spojování polské rozdělené společnosti. Trzaskowski také kandidoval s podporou klasických liberálů z ekonomicky orientované strany Nowoczesna i zelených. Nakonec dosáhl zisku 30,46 procenta a rovněž postupuje do druhého kola. Jeho podpora je vysoká zejména na severozápadě Polska a logicky v hlavním městě Varšavě. Naopak jihovýchod většinově podporuje Dudu.
Polský Zelenskij
Na třetím, nepostupovém místě se umístil nezávislý kandidát Szymon Hołownia se ziskem 13,87 procenta. Hołownia je známý a populární novinář (pracoval ve všech hlavních polských denících i týdenících), spisovatel a televizní i rozhlasový moderátor. Známý je i pro svou humanitární činnost, spoluzakládal a podílel se na činnosti řady organizací, bojující za práva dětí či vybírající peníze na pomoc lidem v chudých zemích v Africe a Asii.
Názorově se Hołownia profiluje jako prozápadní a proevropský, kritický k vládě PiSu a jejím kontroverzním reformám, obhajující politickou pluralitu, právní stát a úlohu místních samospráv i jako příznivec bojů proti změnám klimatu a zelené transformace ekonomiky. Je zároveň silně věřící a má pověst zastánce liberálních postojů uvnitř katolické církve.
Vzhledem k tomu, že vzešel z médií i díky svým podobným názorům i stylům vystupování s ukrajinským prezidentem se mu začalo v médiích přezdívat „polský Zelenskij“ (ostatně sám Hołownia prosazuje dobré vztahy s Ukrajinou). Zpočátku se zdálo, že Hołownia bude vzhledem ke slabé Kidawová-Błońské hlavním soupeřem Dudy a jeho preference atakovaly dvacetiprocentní hranici, po nástupu Trzaskowského však spadly těsně nad deset procent. Voličského zisku v prezidentských volbách se zjevně Hołownia bude snažit využít, po volbách oznámil založení hnutí Polsko 2050.
Národovec, lidovec a levicový liberál
Kandidátem ultrapravicové koalice Konfederace, která sdružuje libertariány, ultrakonzervativce, nacionalisty, monarchisty i zastánce katolicizace politiky, byl místopředseda krajně pravicového Národního hnutí a poslanec Sejmu Krzysztof Bosak. Skončil na čtvrtém místě se ziskem 6,78 procenta. Bývalý politik krajně pravicové Ligy polských rodin se profiluje jako katolík a zastánce „tradičních hodnot”. Prosazuje vystoupení Polska z Evropské unie a kritizuje vládu PiSu, kterou považuje za příliš liberální.
Dalším z neúspěšných kandidátů byl předseda agrární opoziční Polské lidové strany (PSL) Władysław Kosiniak-Kamysz. Poslanec Sejmu a bývalý ministr sociálních věcí a rodiny kandidoval i s podporou antisystémového krajně pravicového hnutí Kukiz’15 založené punkovým hudebníkem Pawłem Kukizem a dalších malých a regionálních uskupení. Dosáhl 2,36 procenta, ačkoliv počáteční průzkumy u něho vykazovaly možnost postupu do 2. kola.
Oficiálním kandidátem polské levice byl Robert Biedroń, bývalý poslanec Sejmu, europoslanec, starosta severopolského města Słupsk a zároveň předseda a zakladatel progresivní, sociálně liberální, sekulární a proevropské strany Wiosna. Biedroń je ateista a netají se svou homosexuální orientací, na což mu v polské silně katolické společnosti stačilo pouze na zisk 2,22 procenta. Podporoval ho sociálně demokratický postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD), Tvoje hnutí Janusze Palikota (obou zmíněných byl Biedroń v minulosti členem), důsledně levicová Razem i polští komunisté.
Za týden se rozhodne
Další kandidáti dosáhli marginálních výsledků, většinou pocházeli z malých krajně pravicových stran. Volební účast nakonec dosáhla 64,51 procenta, což je v Polsku nebývalé číslo (před pěti lety nepřišla při prvním kole k urnám ani polovina voličů).
Nyní budeme ssledovat zajímavý souboj pověstného liberála Trzaskowského a konzervativce Dudy s jeho nenávistnou rétorikou. Zatímco Trzaskowský se těší podpoře logicky v hlavním městě Varšavě a na severozápadě země, Duda může očekávat silnou podporu na jihovýchodě.
Má vůbec liberální kandidát v polské katolické společnosti šanci vyhrát a přečíslit současného prezidenta, který se již v prvním kole těšil značném podpoře? Uvidíme za týden, další kolo je naplánováno na 12. července. Již nyní se vede boj o volební debaty: zatímco Duda odmítá debatu v soukromé proopoziční TVN, Trzaskowskému se nechce do provládní veřejnoprávní TVP.
