V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině se objevuje řada tezí, jež se snaží předpovídat často její dlouhodobé důsledky. Řeší se, jakou cestou se vydá ukrajinský stát po skončení války, jak bude vypadat Rusko bez Putina, jak bude dál postupovat Západ ve vztahu k východnímu partnerství nebo k Číně. Všechno jsou to velice důležité otázky i přesto, že na ně jen málokdo zná přesvědčivou odpověď. Problém nastává, když pracujeme s předpoklady, jež jsou v tuto chvíli postavené na vratkých základech. Jedním z nich je otázka, zda nás Putinova válka zbaví celosvětové vlny populismu.
Otázka toho, kdy se zastaví v posledních letech viditelný a stále sílící úspěch populistických stran, jež nejvlivnější teoretik populismu a pravicového radikalismu Casa Mudde ve svém textu vydaném již v roce 2004 nazval dokonce „duchem doby“, nás s nadsázkou doprovází již od chvíle, kdy se první takové strany vůbec dostaly do národních parlamentů. To, co dnes dominantně chápeme jako populismus, jsme si do značné míry zvykli vnímat jako něco perverzního nebo deviantního. Prosazení Le Penovy Národní fronty ve Francii nebo úspěch rakouských Svobodných se pro mnohé staly příznakem něčeho, co ve společnosti oddané ideálům liberální demokracie nepotřebujeme.
Když v roce 2016 vyhrál americké prezidentské volby Donald Trump a Velká Británie odešla z Evropské unie, dosáhlo volání liberálních elit po přetnutí tohoto „narušení“ klidného politického života zemí všude po světě vrcholu. Covidová pandemie ještě více umocnila debaty o tom, nakolik jsou populističtí vůdci vůbec schopni řešit skutečné krize namísto svých uměle vytvořených, a Trumpovy zmatené výroky nebo Bolsonarovo podcenění situace v Brazílii tomuto tvrzení dávaly zapravdu.
Při našich výhledech do budoucna – protože mnoho sloupkařů a komentátorů předpovídalo konec populismu s odezněním akutních fází pandemie covidu – ale často vycházíme z premis, které jsou mnohem více než reálným stavem přáním, jež je otcem myšlenky. Když totiž mnozí určili, že vstříc nezvládnuté pandemii lidé přece procitnou a přestanou všechny ty Trumpy, Bolsonary nebo Okamury volit a navrátí se do lůna tradiční politiky, protože ta problémy řeší bez paniky a tradičními osvědčenými postupy, zapomněli definovat, co pro ně populismus vlastně znamená.
Debata o definici populismu by mohla zabrat ještě mnoho prostoru, protože různých jeho vymezení existují desítky. Málokterý koncept je v dnešní době tak mediálně natahovaný a dezinterpretovaný. Význam je poplatný době, místu, filozofickému přístupu nebo i společenskovědní dimenzi, ve které o něm uvažujeme.
Můžeme říct, že populismus je ideologie. A nespletli bychom se, protože dominantní pohled zmiňovaného Casa Muddeho na tento fakt odkazuje a přípona „-ismus” je toho dokonalou podpěrou, ale těžko se dá zpochybnit i tvrzení, že „každý je tak trochu populista“ a že populismus je politikova umně využitá strategie, jež se více či méně promítá do jeho chování, ale týká se (téměř) každého.
Ale označíme všechny politiky za populisty? Většinou ne. Dokonce se ani nejsme schopni shodnout, kdo populistou je, kdo je jím „hodně“, kdo „málo“, kdo jím byl a už není nebo kdo jím není a v budoucnu bude. Z takové představy se nám motá hlava. Pokud přijmeme tradiční pozici a vysvětlíme populismus opisem, tedy že je jako směr odráží „boj lidu proti elitám“, přesouváme pozornost na vymezení lidu a elit. Z tohoto kruhu se nelze zas tak jednoduše dostat, a to i přesto, že se pojem stal mediálně velmi exponovaným.
Pokud jsou základy našeho uvažování takto rozmazané, je najednou uvažování o konci věku populismu mnohem složitější a otevírá brány, do kterých jsme ani nečekali, že zdánlivě banální otázkou vstoupíme. Pokud si nedefinujeme, čím populismus je, velmi těžko rozpoznáme v reálném světě jeho úpadek. Mediálně (a týká se to částečně i odborné veřejnosti) pak jednoduše sklouzneme k tomu, že si pojem promítáme do konkrétních stran, hnutí, osobností. Vidíme, že populistkou je Marine Le Pen, protože odkazuje na „lid”, který by si měl vládnout sám. Do jaké míry jsou ale populističtí čeští komunisté, když dělají totéž? A proč je populista Okamura, když on na lid explicitně neodkazuje?
Často z tohoto definičního problému chceme vybruslit tím, že za populistu označíme toho, kdo je schopný slíbit lidem cokoliv. Ale ruku na srdce: neodkazujeme pak k tomu, že by populistou mohl být opravdu téměř každý? Odborné debaty o konceptu populismu se vedou neustále, a aniž bych je chtěl nyní utnout, pokusím se přidržet naší dominantní „instinktivní“ představy o tom, čím je a jak se ve veřejném prostoru projevuje.
Hranice populismu totiž skutečně existují, jsou ale mnohem méně jednoznačné, než si často chceme při vším zjednodušování představit. Chápat populismus jako „tenkou ideologii“, jež může být kombinovaná s dalšími „plnohodnotnými“, přičemž proti sobě staví elity a lid a snaží se odkazovat na obecnou vůli lidu (tak v kostce zní definice právě Casa Muddeho) se nestalo dominantním přístupem jen tak náhodou: přesto, že si pod tím v různých kontextech můžeme představit cokoliv, jako nejmenší společný jmenovatel se zdá být užitečný.
Novinář Ross Douthat vydal minulý týden v The New York Times komentář, jež ve svém titulku pokládá poněkud sugestivní a z pohledu výše napsaných řádků provokativní otázku: „Ukončí válka na Ukrajině věk populismu?“. V něm uvádí, že Putinova válka zasazuje světovému populismu dvě rány: jednu přímou a jednu nepřímou. Tou přímou má být, že v důsledku této agrese zkrátka padá narativ mnoha evropských (ale i světových) populistů o tom, jakým je Putin vzorem.
S tím se dá do jisté míry souhlasit, což dokládá i distanc třeba právě Marine Le Pen, jež se za několik týdnů utká ve Francii o prezidentské křeslo s Emmanuelem Macronem, od přátelství s ruským prezidentem. Rána je zcela jistě zasazena těm stranám, jež se po roky pokouší i za pomocí finančních příspěvků z fondů Kremlu uspět, aby navýšily vliv Ruska ve světě. Není vyloučeno (ale stejně tak není jisté), že to může některým stranám způsobit větší či menší materiální potíže.
Tito politici se snaží ze situace vybruslit jednoduchým konstatováním: Vladimir Putin před lety není tímtéž Putinem, kterého vidíme dnes a který agresivně pokračuje v útocích na ukrajinská města. Je otázkou, do jaké míry tomu jejich voliči uvěří, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by tato strategie byla zase tak neúspěšná, jak by si mnozí představovali. Stále se zdá pravděpodobné, že Le Pen postoupí do druhého kola francouzských voleb a pád dalších podobně smýšlejících stran je rovněž v nedohlednu.
Delegitimizace skrz dřívější obhajobu Putina je samozřejmě vítaným nástrojem pro ty, kterým se aktivity populistů (použijme zde ten pojem) nepozdávají. Je to zcela logická a legitimní kritika. Zde je ale potřeba se podrobněji v jednotlivých případech zaměřit na to, jak voliči dané strany nebo podporovatelé daného politika vnímají Rusko a jeho dnešní aktivity a jakým způsobem jsou pro něj tyto konexe nepřijatelné.
Jistě se takových najde mnoho, pro mnohé jiné ale tato otázka nebude tolik relevantní. Je to smutný závěr, ale do jisté míry svědčí o tom, že špatně rozumíme motivům, proč někteří takové politiky volí. Velký vliv ale může mít lavírování populistů v systémech, kde ještě víc záleží na přesvědčování těch, jež jsou na poslední chvíli nerozhodnutí.
Je dost možné, že tento faktor – stejně jako zmatky kolem řešení pandemie – přispěl k pádu Donalda Trumpa v USA. Říct ale, že bez covidu by svou funkci obhájil, nebo že by dokonce Marine Le Pen vyhrála prezidentské volby, kdyby nebylo války, je opět velmi složitá dedukce a často bychom se ní dostali na šikmou plochu.
Za nepřímou ránu populistům Douthat pokládá to, že odhaluje, jak špatně (zejména ti levicoví) uvažovali o ukrajinské vůli se bránit a o prostředcích, které k tomu ukrajinská armáda (a domobrana) měla a dosud má. Zde je dopad na jejich preference ještě o něco spornější.
Nápadně totiž odkazuje na to, jak podle mnohých předpovědí měl s populisty otřást covid. Lidé si řeknou, že jejich úsudek je špatný, a tak přestanou být důvěryhodní. Opět tomu tak může být a zřejmě to ovlivní zejména váhavé voliče. Mnoho lidí však tyto politiky podporuje ze zcela jiných důvodů a jejich úsudek v krizových situacích (bohužel) není tím hlavním, zvlášť, když provedou virtuální srovnání s tím, jak by si podle nich počínali „tradiční“ (a jimi nenávidění) konkurenti.
Toto uvažování o konci věku populismu navíc dostává ještě větší trhliny, když se podíváme pár let nazpět. Když v roce 2019 dnešní ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj kandidoval proti Petru Porošenkovi na prezidenta, byl totiž mnohými za populistu také označován. A když se na věc podíváme z onoho mediálního hlediska, není se příliš čemu divit: kampaní navázal na svou roli učitele (a později prezidenta) Holobrádka v oblíbeném seriálu Sluha národa.
Zelenského politická kariéra začala virálním videem, kde velmi nevybíravě kritizoval zkorumpované politiky. A jeho skutečná kampaň pak byla tímto přístupem velmi silně ovlivněna. Málokdo by se rozpakoval označit Zelenského za populistu i ve chvíli, kdy vyzval Porošenka k debatě na ukrajinském fotbalovém stadionu. Dnes je tento „populista“ „vůdcem svobodného světa“. Otázku, jak obhájíme tvrzení, že evropští populisté jsou putinisté, když má Zelenského strana Sluha národa rozhodující moc na Ukrajině, ponechám nezodpovězenou.
Další „populistické“ nuance mohou být ještě více překvapivé. Krátce po zahájení invaze se američtí politici na nejvyšší úrovni začali zabývat tím, jak nahradit dováženou ruskou ropu. Americká delegace dokonce jednala se zemí, na kterou samy Spojené státy uvalily sankce a s níž si jednání dokázal málokdo představit: Venezuelou, ve které vládne tvrdý režim diktátora Nicolase Madura.
Na tato jednání velmi citlivě reagují třeba etničtí Latinoameričané, kteří ze země uprchli: například republikánský senátor Marco Rubio, který byl v roce 2016 vyzyvatelem Donalda Trumpa v republikánských primárkách, za to Bidenovu administrativu tvrdě kritizoval a uvedl, že chce nahradit ropu od jednoho diktátora za ropu od druhého. Pro nás zde zajímavý pohled nabízí to, že Madurův předchůdce Hugo Chávez – a ostatně i Maduro sám jako pokračovatel jeho linie – jsou označováni za prototyp jihoamerických levicových populistů.
Uvažováním o všudypřítomnosti populismu jsme se dostali do nelehké smyčky. Skončí ruskou válkou na Ukrajině éra populismu? Z mnoha důvodů na to nemůžeme odpovědět, protože – technicky řečeno – nemáme dostatek vstupních dat, abychom o tom mohli uvažovat. Dokonce se ani nedokážeme shodnout, jak populismus rozpoznat. A když už se o to nějak intuitivně pokusíme, příliš nevíme, jak v mechanismu pokračovat dál. Jak ona válka dopadne? A jak poznáme, že tohle je opravdu konec? Jedná se o velmi komplexní otázky. Naším úkolem je tedy zaměřit se spíše na ty „jednodušší“, z nichž se následně odpověď na tu hlavní pokusíme poskládat.
