Tereza studuje pátý ročník Farmacie v Hradci Králové. I na ni se vztahuje pracovní povinnost nařízená vládou. Kvůli povinnosti byla nucena přerušit načatou praxi v lékárně a v podstatě okamžitě přejít do nemocnice. V té pracuje jako ošetřovatelka a pomocná síla. V rozhovoru popisuje, v čem je pracovní povinnost náročná, zda pro ni má smysl i jak se jí daří skloubit se studiem.

Jakým způsobem jste se o pracovní povinnosti dozvěděla?

O pracovní povinnosti jsem se dozvěděla telefonicky – volal mi nějaký pán z kraje a oznámil mi, že v daný den a dobu se povinně dostavím za vrchní sestrou v nemocnici, kam jsem byla přiřazena. Během dvou dnů mi volala personalistka z nemocnice a ujišťovala se, zda dorazím.

Musela jste kvůli pracovní povinnosti opustit stávající zaměstnání či praxi?

Ano, bohužel jsem musela opustit rozjetou praxi v lékárně Dr. Max, plánovanou od října do února. Budu ji muset prodlužovat o dobu, kterou zameškám momentálně v nemocnici, jelikož nám pracovní povinnost v nemocnici mimo lékárnu nebude (a ani ze zákona nemůže být) uznána jako praxe.

Co je náplní práce studenta v nemocnici v rámci pracovní povinnosti?

Nejprve mi byla nařízena práce ošetřovatelky na interním oddělení. Jako farmaceut/lékárník si ale může každý představit, jaké uplatnění jsem na této pozici měla s nulovou praktickou zkušeností s pacienty. Poté jsem byla přeřazena na odběr/testování covidu-19, kde nás oblékli do skafandrů (ochranných obleků – pozn. redakce). Momentálně dezinfikuji oddělení a pokoje, na kterých se nacházeli pacienti s covidem. Většina studentů (mediků či zdravotníků) však pomáhá na odděleních.

Jakým způsobem jste chráněna?

Zpočátku jsem nosila roušku z domu. Pokud jsem si o ochranné pomůcky sama neřekla, nikdo mi nic neposkytoval. Později mi bylo řečeno kolegyní, že se mám chránit hlavně kvůli nebezpečí způsobenému dezinfikováním vzduchu, které škodí plicím ještě více než covid-19. Poté jsem se začala chránit alespoň respirátorem. Měla bych si brát i rukavice, ale ne vždy byly po ruce, a tak jsem to příliš neřešila, nyní si alespoň neustále myji ruce. Ochranné obleky poskytují jen zaměstnancům při odběrech a těm, co s nimi pracují na odděleních.

Bojíte se, že se nakazíte?

Nebojím a nebála jsem se, jinak bych se ještě více chránila. Po dvou týdnech pracovní povinnosti jsem šla kvůli teplotám a nevolnosti na testy a byla jsem negativní, takže zatím asi v pohodě. Jediné, o koho mám starost, jsou moji prarodiče a rodiče blízkých, ti jsou rizikoví. Zároveň si ale myslím, že si onemocněním projde časem stejně každý.

Dostáváte za práci zaplaceno?

Za práci zaplaceno nedostávám, jelikož studenti na pracovní povinnosti nemohou mít dle krizového zákona zároveň dohodu o provedení práce. Ostatní studenti, kteří pomáhají dobrovolně, však dohodu mají. Peníze nám mají dorazit od kraje údajně do šesti měsíců od ukončení nouzového stavu. Nikdo ale neví, kolik to bude.

Získáváte během pracovní povinnosti cenné zkušenosti pro své budoucí zaměstnání

Zkušenosti mi to určitě dalo, ale myslím, že většinu z nich příliš nevyužiju, jelikož v budoucnu chci pracovat v lékárně, kde se hlavně vydávají a připravují léky. Spíše mi dalo lekci vidět, jak to v nemocnici opravdu vypadá, jak vypadají pacienti na odděleních, jak se s nimi zachází, jak se o ně pečuje a jak to momentálně během pandemie chodí v nemocnicích.

Uznává vaše škola dobu strávenou v nemocnici jako povinnou praxi?

Bohužel neuznává a ani nemůže, jelikož k výkonu povolání farmaceuta je nutno mít splněno šest měsíců praxe v lékárně. Praxi si tak budu muset poté prodlužovat o dobu strávenou v nemocnici.

Jak zvládáte studium v kombinaci s prací v nemocnici? Vychází vám škola vstříc?

Je velmi těžké to zkombinovat. Máme pouze praxi jako jediný předmět, ale pracovní povinnost nám škola může uznat pouze v lékárně. Jednou z možností by bylo docházení na praxi do lékárny mimo pracovní dobu v nemocnici (každý den pracuji v nemocnici osm hodin pondělí až pátek, vyjma víkendů) alespoň na čtyři hodiny.

V lékárně jsem navrhla také nahrazování praxe o víkendech. Řekli mi, že o víkendech bývá málo práce a neměla bych co dělat, tudíž bych prý v tomto čase příliš zkušeností a znalostí nezískala. Další možností byly dvanáctihodinové směny dva měsíce v kuse, což je také docela ubíjející a neefektivní.

Do toho však také potřebuji čas na psaní diplomové práce. Takže mi přijde nejrozumnějším řešením si praxi jednoduše prodloužit asi o sedm až osm týdnů, a možná tak i posunout státnice na září.

Jaká je vaše největší obava, pokud bude stávající situace pokračovat?

Moje největší obava je, že se bude nouzový stav stále prodlužovat a s ním i pracovní povinnost. Nemám žádný problém pomáhat, zvlášť nyní v mimořádné situaci, ale ztráta praxe mi vážně nevyhovuje. Klidně bych dojížděla desítky kilometrů do lékárny, kdyby mě tam povolali a škola mi to uznala.

Pevně doufám, že počty nakažených budou stále jen klesat, zdravotníci se budou postupně rychle uzdravovat a vše bude brzy v normálu. I když po rozvolnění opatření budou počty nakažených zase stoupat.

Jak náročná je současná situace pro povolané studenty po fyzické i psychické stránce?

Já jsem z toho hlavně psychicky vytížená, snažila jsem se žádat nemocnici o možnost propuštění z pracovní povinnosti skrze praxi, ale bohužel. Řekli mi jen, že si to mám nahrazovat po pracovní době. Ale už jsem to snad začala brát, tak jak to je.

Co byste vzkázala lidem, co popírají onemocnění covid-19, odmítají nosit roušky a podobně?

Upřímně já jsem byla od jara do října také anticoviďák a antirouškař, neřešila jsem ani umývání rukou. Třeba se mi to takhle vymstilo, když mě nyní poslali do nemocnice. Doteď jsem se s tímto přístupem nenakazila, což samozřejmě neznamená, že je to dobře. Poté, co na vlastní oči vidím, jak dopadají lidé v nemocnicích a jak denně umírají v ČR desítky lidí, jsem to docela řešit začala. Snažím se stále dezinfikovat si ruce a nosit ochranné pomůcky, pokud jsem mezi lidmi, které bych případně mohla ohrozit.

Hlavní je určitě nemyslet jen na sebe, ale především na ostatní, speciálně na zdravotníky, kteří denně obětují veškeré své úsilí pro nemocné a padají únavou, jelikož je jich nedostatek. Chránit se je maličkost, která může dělat v téhle situaci velké věci – zachránit život ostatním lidem.

Pracovní povinnost byla nařízena na základě rozhodnutí vlády. Cítíte podporu či vděk ze strany vládních činitelů?

No, bohužel příliš ne. Pracovní povinnost mimo lékárnu se nám studentům farmacie jako praxe uznávat nemůže, a je nám tak tímto nařízením silně narušeno studium. Říkala jsem si, že kdyby mě neživili stále rodiče, tak netuším, co bych dělala. Peníze dostaneme až někdy za pár měsíců a ani se neví kolik. Žádnou momentální náhradu bych od nikoho neobdržela. Na pracovní povinnosti budu muset zůstat až do konce nouzového stavu, což bude docela dlouhá doba.

Také jsem se snažila se nechat přeřadit na pracovní povinnost do jiného krajského města, kde je nemocniční lékárna (bylo by mi to tak uznáno v rámci praxe), bohužel mi to nebylo umožněno krajem ani nemocnicí, ve které pracuji.