Život mladých lidí a jeho kvalita nebývá pro politiky a političky oblíbeným tématem, kterému by věnovali svou dostatečnou pozornost. Ne nadarmo často od své generace slyším, že „tahle země není pro mladé“ nebo že je politika nezajímá, protože jim nemá co nabídnout a jejich každodenní problémy se s ní ve skutečnosti míjí. Přesto existuje téma, které se mladých Čechů a Češek citelně dotýká a periodicky se vrací na stůl našich zákonodárců.

Tentokrát povstal opět jako fénix z popela díky Národní ekonomické radě vlády (NERV), skupině odborníků a odbornic, kteří české vládě radí v ekonomických otázkách. V uplynulých dnech předložili kabinetu seznam doporučovaných opatření, která by podle nich Česku pomohla přežít tristní stav našeho státního rozpočtu. A mezi řadou v zásadě nekontroverzních návrhů, jako je třeba zvýšení poplatků za těžbu nerostných surovin či vyšší zdanění alkoholických a tabákových výrobků, se objevil i návrh na zavedení školného na vysokých školách – a okamžitě, a oprávněně, se stal středobodem veškerého zájmu. A to tentokrát i u jinak spíše apolitických, mladých lidí.

Než se pustím do komentování samotného návrhu, dovolím si malou sondu do českého školství. To je totiž charakteristické hned několika skutečnostmi, které by při úvahách nad zavedením školného měly být brány v potaz a jsou pro jeho vnímání velmi důležité.

Dědičné (ne)vzdělání

Za prvé, jsme mistři v regionálních rozdílech (ne)úspěšnosti vzdělávání. Dosažená vzdělanost obyvatelstva se u nás liší podle krajů a z průzkumů víme, že důvody tohoto problému jsou dány především vysokou mírou exekucí, bytovou nouzí či nezaměstnaností v rodinách, ve kterých mladí školáci vyrůstají. Být vysokoškolákem v cizím městě není procházka růžovým sadem už ani pro studenty ze střední třídy, čemuž úspěšně napomáhají nikým neřešené narůstající ceny nájmů a základních potravin.

Za druhé, děti méně vzdělaných rodičů u nás mají daleko menší šanci dosáhnout vyššího vzdělání než děti těch, kteří sami vysokou školu mají. Jde o faktor, za který děti prokazatelně nemohou a nemohou jej ani jakkoliv ovlivnit.

V neposlední řadě u nás až 92 % vysokoškoláků při často náročném studiu pracuje, což v ostatních evropských zemí zdaleka není standardem. Nakonec, české vysoké školství zůstává dlouhodobě podfinancované.

Trest za úspěch

V kontextu této reality přichází návrh, který klade na české studenty a studentky další ekonomické břímě, na čemž nic nemění ani skutečnost, že by se jednalo o tzv. odložené školné, tedy že by mladí Češi začali splácet státu svou možnost studovat až poté, co by ve svém pracovním životě překročili určitou platovou výši.

Současné bezplatné školství u nás statisícům vysokoškoláků umožňuje soustředit se na studium a mimořádně tak zlepšovat své životní vyhlídky. I přes řadu bariér u nás stále není nedosažitelným ideálem, aby na vysokých školách studovali i mladí lidé z chudých rodin, kteří ví, že si nemohou dovolit žádné finanční závazky. A to ani vůči soukromým osobám, ale ani vůči vlastnímu státu. Vylučovat přitom jednu socioekonomickou skupinu z vysokého vzdělání je nejen hrubě nespravedlivé, ale současně okrádá nás všechny – vzdělaná společnost, v níž nikdo nezůstává na okraji, je základním předpokladem demokratické a (nejen) ekonomicky prosperující země.

U nespravedlnosti zůstaneme. Pokud je totiž školné nastavené tak, že se bude a začne týkat v podstatě jen lidí, kteří překročí určitou výši svého příjmu – a až od té doby je začnou splácet –, tak lze předpokládat, že se bude z většiny týkat jen lidí z určitých vysokoškolských oborů. Nadprůměrné příjmy jsou totiž daleko častější, a taky rychleji dosažitelné, zejména v určitých oborech, a to těch technických, nikoliv humanitních.

To současně skrývá jeden možný nezamýšlený důsledek – nebude takový výhled vstupovat do úvah budoucích vysokoškoláků nad tím, jaký obor studovat? Namísto toho, aby mladí lidé studovali to, v čem jsou dobří a co je baví, což je také významným předpokladem k tomu, aby ve svém oboru byli úspěšní a uplatnitelní, budeme implicitně regulovat jejich výběr vyhlídkou na možný dluh, který jim může vzniknout při kariérním úspěchu. A každý dluh, zvlášť ten finanční, který je dlouhodobý a nezaniká bez ohledu na neustále měnící se ekonomickou situaci, je trestem.

Je přitom komicky bizarní, že tento návrh přichází ve chvíli, kdy zemi vede veskrze pravicová vláda, která se jindy v daňových otázkách, respektive při úvahách nad zvyšováním daní, ráda ohání primitivním antikomunismem a tím, že nelze lidi trestat za úspěch. Čím jiným je ale školné, nadto odložené školné, které začne stát vybírat od lidí až ve chvíli, kdy dosáhnou kariérního úspěchu a vysokého platu, než trestáním lidí za snahu a úspěch? Je vyhlídka takové odkládané půjčky skutečnou autentickou pravicovou motivací k dosažení co nejvyššího příjmu?

Korporáty i bytoví spekulanti

Nechvalnou proslulostí této vlády také je, že pokud někde po svém zvolení začala šetřit, tak to bylo na těch nejméně výdělečných skupinách obyvatel (které jsou, mimochodem, také nejcitlivěji ohrožené chudobou), a to na důchodcích a právě na studentech. Příkladem budiž zrušení slev na jízdném, o kterém současná vláda rozhodla letos v lednu a studenti si tak začali výrazně připlácet. Netřeba dodávat, že řada mladých lidí využívá veřejnou dopravu, včetně té dálkové, právě při cestách za studiem. Vzniknul jim tak další významný soukromý výdaj, který jim ovšem umožňuje na vysoké škole studovat.

Mezitím tu zůstává řada korporátů, které dosud nepodléhají tzv. korporátní dani. Ta je navíc mizerně nízká. Stejně tak nejsou nijak daňově podchycení bytoví investoři a spekulanti, kteří ve velkém skupují nemovitosti, drží je prázdné a tím tak napomáhají růstu cen nemovitostí včetně nájmů. To je mimochodem problém, který mladá generace dlouhodobě vnímá jako jeden z nejpalčivějších. Mimořádná daň pro banky a energetické firmy za jejich neočekávané zisky má platit až od příštího roku, místo toho, abychom je začali danit již letos.

Prostor pro stabilizaci státního rozpočtu je tedy široký. Vláda má šanci brát tam, kde to nebolí. Možnost zachování bezplatného vysokého školství, které není elitářské a jen pro úzkou skupinu privilegovaných a které dává mladým lidem naději, že budou moci žít svůj život bez dluhů, je stále reálná. Případné zavedení školného bude citlivým a bezesporu kontroverzním politickým rozhodnutím. Je však třeba vnímat, že pokud k němu ze strany vlády dojde, nebude jednoznačně rozhodnutím nutným a způsobí více škody, než přinese reálného užitku.